Umělci a kulturní pracovníci trpělivě seděli a poslouchali. Od řečnického pultíku pod nápisem o světovém míru si vyslechli i projevy dvou ministrů. Zatímco moudrostem stařičkého Nejedlého příliš nerozuměli, Kopecký jim svým vychlastaným hlasem objasnil, jaké úkoly jim strana ukládá. Bylo to únavné, ale nakonec nastal přece jen konec a shromáždění se rozešlo.

Odešel posléze i Vítězslav Nezval. Pomyslel si: To byly zase kydy. Necítil se dnes ve své kůži. Vyhnul se proto všem rozmluvám, které se mu nabízely, a raději se prošel trochu po Praze. Miloval toto město s rušnými ulicemi i tajuplnými zákoutími a mnohokrát se nechal jím inspirovat.

Nohy donesly obézní tělo až k Betlémské kapli. Básník postál chvíli na náměstíčku a poté vplul do vinárny V zátiší. Znal všechny pražské vinárny a zažil v nich mnoho veselého. Kolik nápadů a básnických obrazů ho v nich napadlo! A kolik potom, když se z nich vypotácel a vydal se setmělými ulicemi k domovu, od lucerny k lucerně. Zejména před válkou, kdy tu sice vládli ještě buržousti, ale zato byl mladší a mohl si říkat nahlas úplně všechno, co ho právě napadlo. I tato vinárna se mu zamlouvala. Dobře se mu zde sedělo na červeném plyši, přes svou barvu tak málo pokrokovém. Dřepět na schůzi a hovět si ve vinárně – jak veliký to rozdíl.

Když dopíjel druhou sklenku, dostavil se další účastník shromáždění – malíř Václav Rabas.

„Buď zdráv, národní umělče,“ přivítal Nezval příchozího.

V jeho hlase bylo trochu závisti. Vloni vytvořil rozsáhlou báseň o Stalinovi, dal do toho celé své srdce, a přesto se žádných velkých poct nedočkal. Tenhleten si maluje své hnědé brázdy a ovocné stromy a už je národní. Bude jim muset napsat něco o míru, tím se rozhodně nic nezkazí. Bude se to jmenovat „Píseň míru“.

„A na čem teď pracuješ?“ zeptal se čistě ze zdvořilosti.

„Na ničem novém,“ odvětil malíř. „Dokončuji obrazový cyklus ´Píseň míru´.“

„Jakou ´Píseň míru´, sakra?“ zařval básník a zavrtěl na plyši těžkou zadnicí. Cítil, jak mu všichni házejí klacky pod nohy.

Chvíli to trvalo, než se díky dalším sklenkám dostal zase do pohody. A čím víc toho vypili, tím byli oba upřímnější. Začali remcat na poměry a nakonec i nadávali. Takhle si to nepředstavovali, když za Vítězného února podepisovali manifest „Kupředu, zpátky ni krok!“. Vlídné a bezpečné prostředí červené vinárny kritice napomáhalo.

„Ti nahoře poezii vůbec nerozumějí,“ postěžoval si Nezval. „Podle nich celá má předválečná tvorba není nic moc. Vyžadují ode mne primitivní říkanky.“

„Co mám říkat já?“ hudroval Rabas. „Začínají mi rozorávat všechny meze těmi zatracenými traktory. Co teď budu malovat? A to ještě nedávno Gottwald sliboval, že kolchozy se u nás zakládat nebudou.“

Nadávali na komunisty ještě dlouhou chvíli. Úplně zapomněli, že jsou s nimi pevně spřízněni!

Ale hned druhý den z nich záchvat vzdoru vyprchal. Nezval se pustil do psaní „Zpěvu míru“ a Rabas namaloval poslední obraz ze svého cyklu. Jmenoval se „Stará je matka Zem“ a znázorňoval traktoristu pod Řípem, kterak se chystá zaorat do země zamyšlenou těhotnou ženu.