Leo je starý politický harcovník, otlučený nejednou bitvou ve veřejné aréně a v politice se nejen vyzná, ale neustále jí i žije. Nejen obrazně, protože jeho profesí za mlada bylo vedení odborové unie přístavních dělníků, kde dostal trénink, o kterém se mně nemohlo ani zdát. To všechno předtím, než tedy odešel na zasloužený odpočinek do Stuarts Pointu jako já, kde jsme k sobě přitahováni jako dva protipóly jednoho magnetu.

Leo byl totiž nejenom vedoucí kádr unie dělníků, ale byl též členem komunistické strany. Já, který před komunismem prchl až na druhý konec této soužené planety, jsem se na stará kolena přesvědčil, že jsem vlastně prchal sám před sebou. Protože Leovi se uprchnout nedá. Denně se scházíme na pivu ve stuartském rekreačním klubu dělníků, jehož byl Leo až do nedávna presidentem, a zde spolu svádíme urputná klání jejichž význam zdaleka přesahuje rámec našeho stolu. Bijeme do sebe našimi rozdílnými zkušenostmi s takovou vervou, že popularita našeho stolu přitahuje oponenty i proponenty našich názorů z široka i daleka pivních píp.

Přitom je zajímavé, že právě ta rozdílnost nás k sobě dala takovým způsobem, že jsme si začali jeden druhého vážit. I když, nutno objektivně přiznat, až když už je pozdě a jsme oba, tak říkajíc, na smetišti dějin. Takže když se přiblížily volby do místní radnice, ani mě nepřekvapilo, když mi Leo navrhl, abych do nich šel jako kandidát, zatímco on by se stal mým campaign manažerem.

"No," zamnul jsem si bradu, "moje figura by jistě obohatila místní kandidaturu, a to zejména z profilu, ale má to vůbec cenu?"

"Ježiši, to bude práce, než já tě vycepuju jak správně mluvit," povzdechla si má politická nemesis. "Pamatuj si, že odteď jseš veřejná osobnost a jako taková musíš odpovídat na otázky zasvěceně, inteligentně a s přehledem, i kdybys o tématu neměl ani zdání."

" Jak mohu na něco, o čem nemám ani zdání, odpovídat zasvěceně a s přehledem?"

"To je právě to umění, které rozlišuje nadané politiky od těch beznadějných. Musíš mít na mysli, že nesmíš lhát, protože to by se ti mohlo šeredně vymstít, ale za žádnou cenu nesmíš říkat ani pravdu, to by se ti vymstilo určitě."

Tohle mě zaujalo. Tušil jsem, že politicky má můj přítel tak hluboké zkušenosti, že bych se mohl od něj lecčemus přiučit nejen já, ale i expresident Havel. Možná bych mohl i pochopit, jak se dělá velká politika. A tak jsem nabízenou rukavici kandidáta přijal řka, že "stejně nemáme co ztratit jen své okovy..".

Bývalému komunistovi zasvítily oči nadšením. Co přestal presidentovat, tak se očividně nudí a tohle mu dávalo náplň další existence, i když v mé osobě bude muset podporovat vlastně nepřítele, což jsem mu také hned připomněl. Leo odtušil, že když už lidstvo odmítlo svatou myšlenku komunismu, tak si nic jiného než mně podobné stejně nezaslouží, s čímž jsem musel souhlasit.

Zakoupil jsem tedy dvě piva a začali jsme plánovat kampaň. Leo si vzal na starost obvolání mocných našeho okresu, neb je všechny znal, a já dostal za úkol obejít dvě tři schůze, které se ten týden různě konaly, a tam všude vyhlásit svou kandidaturu. Také jsem dostal za úkol zjistit, kolik bude stát vytištění pamfletů, t.zv. flyers, které budou rozdávat moji přívrženci při volbách, aby lidé věděli koho volit. Vedle toho jsem měl ještě zavolat do radia a napsat na sebe oslavný článek pro místní noviny. Tohle mě trošičku rozladilo, protože mě doma učili, že sebechvála smrdí, ale chápal jsem, že nějak mě lidé poznat musí, a omlouval jsem si to faktem, že tak činí všichni kandidáti.

Nejprve jsem zašel na schůzi představitelů naší Progress Association, kde mě přijali dost chladně. Věděl jsem moc dobře proč, protože jsem je všechny znal. Už dva roky mě uháněli o členství a ne a ne mě uhnat. Chápal jsem jejich postoj, ale doufal jsem, že mi odpustí, a tak nějak mezi řečí, aby to nevypadalo blbě, jsem naznačil, že se na tu moji účast v jejich spolku budu muset znovu podívat. Druhého dne jsem pak předsedovi vyklopil deset dolarů poplatek za členství a stal se členem. Také jsem mu koupil pivo. Večer jsem se zúčastnil besedy s kandidáty v town hall, mezi které jsem nyní patřil i já. Jelikož se ten večer konala i schůzka s radními v hlavním městě Kempsey, kde je naše radnice, musel na ni jet Leo s manželkou, protože jsem nemohl být na dvou schůzích zároveň.

Druhého dne jsme se sešli v klubu, abychom obeznámili jeden druhého se svými poznatky. Leo byl nadšen, protože mluvil s naší starostkou (znovu kandidovala) a když se jí zeptal, jestli zná Stana Moka, který kandiduje za Stuarts Point, tak mu tato zkušená politička odvětila: "Stana? Ovšemže Stana znám, kdo by ho neznal?" Já se divil, protože jsem se s ní nikdy nesetkal, i když jsem pochopitelně věděl, co se o ní říká, najmě že se na tu radnici prošoupala. "Neměl jsem to potěšení," koktal jsem, "v životě jsem s ní nic neměl."

"To já vím taky," odtušil Leo a pohrdavě mávl rukou, "to doženeš! Hlavní je, že tě zaregistrovala, chápeš? V politice si nemůžeš dovolit neznat důležité lidi, a to i když je neznáš. Tím, že řekla, že tě zná, ses stal důležitým, chápeš?"

Nechápal jsem nic a moc se mi to nelíbilo, ale nebyl čas na líbení, měl jsem na krku schůzi, na které měli vystoupit dva kandidáti ze South West Rocks a já. Předseda toho spolku nám dal každému pět minut, abychom vysvětlili, proč by lidé měli volit zrovna nás. Oba moji oponenti tvrdili, že je načase, aby lidé radnici ukázali, že už toho mají dost. Všechen progress se děje jen ve velkých centrech a na malá místa, jako je Stuarts Point, všichni hned po volbách zapomenou. Tomu chtěli oba kandidáti učinit konec. Já se toho chytil a ve svém vystoupení jsem potvrdil, že tomu tak skutečně je, všichni zapomenou, jenom já ne, sliboval jsem, protože v místě bydlím a každý den v něm spím, tak jak bych mohl zapomenout...

Lidé mně zatleskali a já jsem poprvé pocítil a vychutnal opojení moci. Tleskot mas je hrozné dráždidlo. V mém případě chuťové, takže jsem dostal hroznou žízeň, ale bohužel program ještě neskončil. Byla beseda a většina zúčastněných důchodců začala podřimovat, takže se hlásili ke slovu jen lidé, které bych označil za profesionální blbečky. Blbeček se pozná podle toho, že za normálních okolností se s ním nechce nikdo bavit, protože je blbej. Za oficiálních okolností, jako jest kladení pitomých otázek, se s profesionálními blbečky musí jednat tak, jako kdyby to byli normální lidé, a jejich blbost se jim nesmí připomínat. Oba moji protivníci odpalovali otázky typu, co hodlají pro Stuarts Point udělat konkrétně, vzletnými sliby, že prý to, co si lidé budou přát. Já jsem slíbil, že se budu bít za to, aby radnice už konečně dokončila cestu na pláž pro invalidy. Stařečci i stařenky se v tu ránu probudili a začali chabě tleskat, ale už to nebylo vono.

Po schůzi (konala se v klubu) jsem předsednictvu zakoupil pivo a musel poslouchat mnoho pitomých řečí usmívaje se a dělaje vtipné komentáře. K partě mých dědků, s kterými obyčejně popíjím, jsem se vůbec nedostal. V noci jsem pak nemohl spát.

Druhý den jsem šel s kroužkem chodců na procházku do lesa. Už se rozkřiklo, že budu kandidovat, a tak jsem musel zodpovídat mnoho otázek a zdálo se mi, že mnozí už přede mnou nejsou tak bezprostřední jako jindy. Leova manželka Ruby, která s chodci také chodí, se ke mně cestou připojila a začala mi vykládat o životě manželek politiků. O výhružkách, fůrách hnoje vysypaných na schodech před domem, o závisti, nenávisti a o tom, že člověk jako já, který je po infarktu, ale jinak mu nic zatím nechybí, by měl být opatrný. Potom mi řekla, jak to na té schůzi, kterou s Leem absolvovala a na kterou jsem já nemohl, skutečně bylo. Na Leovu otázku o Stanu Mokovi prý starostka nejprve odpověděla otázkou: "Měla bych ho znát?" A když Leo přitakal, teprve pak řekla: "Ovšem, Stan Mok! Kdo by ho neznal..."

Zeptal jsem se: "Ruby, kdybych Leovi řekl, že jsi mi tu kandidaturu rozmluvila, zlobila by ses?"

"Ne. Zlobit se bude akorát Leo."

Takže, milí čtenáři, kandidaturu jsem vzdal, já si s tím svým srdcem fakt nemohu dovolit to, čemu se dneska říká politika. Ale poučil jsem se a vím, proč jsou komunisté tak úspěšní. Na politiku musí mít jeden nejen žaludek, ale hlavně srdce. Kdo tyhle dvě vlastnosti nemá v pořádku, nemá se nikam cpát. A také se nesmíte bát. Jenže to už je o něčem jiném a pro mladší. I od nepřátel se dá hodně naučit! Resignaci jsem Leovi napsal na papírový pivní tácek a začínala slovy: "Dear Enemy..."