Jen co se vydýchal, jen co vykašlal úzkost, pokračoval v cestě. Na konci doubravy sešel na útlou pěšinu a blížil se do rozsedliny, v níž se červenaly střechy chalup. Na prstech jedné ruky by je spočítal. Všechno bylo tak, jak mu psali v dopise.

Tlivý pach lesa se za ním táhnul ještě drahnou chvíli, dotěrní komáři štípali a vlaštovky odstřihovaly křídly dusný, nehybný vzduch sotva centimetry nad pažitem.

Poznal ji hned (jak mu psali v dopise) – vpředu olemovanou minarety cypřišů, jinak přikrčenou mezi prastarými jabloněmi, jejichž zcvrklá, už na větvích hnijící jablka trčela ze skvrnitého listoví. Chalupa měla dva komíny, a tedy opravdu dva půlbyty (jak psali…), a když ji obešel kolem dokola, podivil se: třebaže mezi dvěma svahy, zdivo stavení je nezvlhlé a ani na dřevěné schody do verandy dosud nedosáhla houba či hniloba. (To činžovní dům v Poříčí, kde se táhnou šňůry aut od časného rána do setmění, je prosáklý vlhkem do výše patra a větrat byt, nechceš-li inhalovat jedy, můžeš leda v noci. Kdo by chtěl v tom hnusu umřít?)

„Dobrý den!“ zavolal do verandy. „Dobrý den, paní Vokáčová. Dobrý den, pane Vokáč.“

Přestože bylo odemčeno, zevnitř nikdo nevycházel a nikdo ani neodpověděl. „Jste doma, Vokáčovi?“

Napadlo ho, jestli je třeba nepolekal vojenským cvilinkem, do kterého se nevlékl na nepohodlnou cestu. Ale když mu napsali… Ze schodů bylo vidět na půlnáves a řekl si, že bude nejlíp poptat se tam. Když mají odemčeno, nemohou být daleko. Všichni se tady znají – možná příbuzní každý s každým.

Nešlo se mu dobře. Šest infarktů se už zas připomínalo úzkostnou neurózou: vždyť cesta byla plná výmolů a nohy se bořily do písku naplaveného dešti. Ale z půlnávsi sem někdo mířil, zastavil se tedy, zaclonil oči a zkoumal rukatou postavičku, která se šourala jemu vstříc. To bude Vokáčová, napadlo ho – a nemýlil se.

„Že jste to vy? Že jste pan Škampa?“ promluvila vřískavě, jako by se bála, že ji neuslyší. „Pojízdná měla dneska zpoždění a jestli jste volal, táta je hluchej jako poleno. Ale jinak se drží dobře, ještě naseká dříví.“ – –

… Jakoby dřevěná tvář starce ho magicky přitahovala. Vokáč si to vysvětlil po svém: „To víte, byl tu před váma jeden a lhal, ani poledne nedržel. Vám to prodáme, ale dožijeme tady. Chceme na to smlouvu… Vy budete mít tamtu půlku… Nemyslete si, že zubatá je za dveřma – táta umřel v pětadevadesáti a mně je teprv osmdesát šest.“ (Mně padesát osm, pomyslel si potom Škampa.)

„Tady je ten znaleckej odhad. Všechno ve vší slušnosti. Nate – já na to už nevidím,“ řekla Vokáčová a Vokáč přidal: „Ale jinak se máma drží, ještě chodí na klest.“

„Přečtu si to až v posteli,“ slíbil, a když ho odvedli do „jeho“ poloviny, nečetl nic. Sedl si k oknu a pil z hvozdu naproti, ze zpola sesuté kůlničky, z almary v rohu nového domova. Tady to bude, tady dožiju, tady umřu jako člověk, snadno se rozhodl.

Velmi, velmi spokojen, že našel, co hledal, nadechl se jako k výskoku: Žít je neskutečně krásné.

(z cyklu Oblázky u brodu)