12.5.2021 | Svátek má Pankrác


POVÍDKA: Pověst, kterou neznáte

29.3.2007

Motto: Kdo pozná lidi, miluje zvířata (čínská moudrost)

Žil jednou jeden politik, který nikdy nelhal. Neuvěřitelné? A přece je to pravda… Byl to člověk poměrně sečtělý, uměl nejen číst a psát, ale ovládal i velkou násobilku. Leč dosti žertů. Onen politik byl nejen sečtělý, ale i vzdělaný a uměl toho, co četl, využít v teorii i praktické činnosti. Psal nejen moudré knihy, ale snažil se i jednat moudře a tak, aby jeho konání mělo smysl. A nedbal toho, co se komu líbí, co hoví jeho osobním zájmům.

Pochopitelně si tím znepřátelil kdekoho. Především ty, jejichž jednání bylo nesmyslné, zmatené, bez rozumu; o jejichž hlouposti vůbec nemohlo být pochyb. A tyhle lidi nesnesitelně sžírala nejen zlost, ale i závist. Především mu záviděli slávu, které požíval jako spisovatel. Zadruhé mu záviděli, že nepsal hrubě komerční čtivo, jež bývá u méně náročných čtenářů značně oblíbené, nýbrž knihy, které vešly do historie literatury. Rozčilovalo ty chuděry navíc, že z toho, co napsal, pochopili leda nadpis, a to ještě v lepším případě.

Jak známo, dobří lidé jsou vzácní, takže se vždy včas nesetkají na správném místě, zatímco pitomci se oproti tomu shromáždí dosti snadno (mnohdy u piva v hospodě) a postupně se z nich stane ono pověstné, ukecané, řvavé monstrum, nedbající toho, že obtěžuje každého, kdo mu přijde do cesty. A v našem případě se sešla celá kupa takových hloupých závistivců, kteří se rozhodli onoho slušného a vzdělaného politika zničit. Jen se nemohli dohodnout, jak to udělat. Budeme ho pomlouvat, navrhovali jedni. To se však těm druhým zdálo málo. Znepříjemníme mu život! Poškodíme mu vůz, vytlučeme okna! Nápady jako vyšité. Ale nic z toho neprošlo, byly to maličkosti. Ti nejradikálnější usoudili, že je nutno ho zprovodit ze světa. S tím nakonec všichni souhlasili, neb to nejhorší mívá u hlupáků navrch; nemohli se však shodnout, jak to provést. Zastřelit ho neměli čím, jed nebyl k dispozici, ba ani pověstná muchomůrka zelená, takže dlouho zcela neplodně tlachali. Pochopitelně si také nepřáli, aby byli lapeni, souzeni a šli sedět. Shodíme ho ze skály! navrhl konečně kdosi, jeden z nás ho tam strčí, ti ostatní budou hlídat, aby to nikdo neviděl. Nápad se líbil.Leč vyskytlo se několik zádrhelů: kdo z nich to provede a kdo bude jen hlídat. A potom, kde vzít nějakou opuštěnou skálu, kam nikdo nechodí? Dlouho se dohadovali, hledali v mapách, což vyžadovalo značné duševní úsilí a zabralo jim tudíž dost času.

Nakonec vhodný útes našli. Byla to skála na konci mírné pahorkatiny, kam chodívali rodiče s dětmi na procházku, ale na skalní výběžek s nimi nelezli. I oddechli si naši dobráci - a také se dohodli: že toho, kdo se stane oním pachatelem, vyberou losem. Kardinální potíž se ovšem objevila, když se pokoušeli vymyslet, jak na tu skálu nenáviděného politika vůbec dostanou.

Nasadíme na něj nějakou ženkou, navrhl kdosi. Ovšem to padlo, neb jejich budoucí oběť žila v spokojeném, šťastném manželství a bylo o ní známo, že na ženské neletí, tudíž ani nenaletí. Objevilo se ještě mnoho nápadů, jeden pitomější než druhý, to dokonce poznali sami. Čas plynul a oni stále nemohli na nic přijít.

Až jim pomohla náhoda, ta zlovolná, náladová dáma, která se často, možná i z nudy, přiklání ke všemu zavrženíhodnému. Náš politik, který se stal předmětem – a měl se stát obětí - ohavných intrik, měl jednu zálibu, o které skoro nikdo nevěděl, protože mu na ni nezbýval čas. Ten skrytý koníček bylo šplhání na skály. Nikoli arci na nějaké osmitisícovky, kam dnes leze už kdekdo, jemu stačilo pokořit pár stovek metrů a kochat se pak z té skromné výšky rozhledem na nedaleké pahorky.

A tak zlá náhoda přihrála tomu horšímu …

Co se stalo? Ta skupina závistivců, která se jednoho nedělního odpoledne otráveně potulovala kolem inkriminované skály, s úžasem spatřila svoji budoucí oběť, jak si to, s malou brašnou po boku, šine pahorkatinou ke skalisku. To překvapení je zaskočilo, takže málem zapomněli na připravený scénář. Po chvíli se arci vzpamatovali a začali se nenápadně, po malých hloučcích, trousit za nic netušícím politikem. Široko daleko nebyly žádné skupiny rodičů s dětmi. Divná shoda náhod, která se objevuje jen v mizerných detektivkách? Nuže, život někdy takové hloupé povídačky dokonce předčí. Že ne? Stačí si vzpomenout na známé příběhy z dějin, které jsou toho dokladem... Tak třeba: musel si například Archimédes, slavný řecký fyzik a matematik (formuloval zákon o nadlehčování těles v kapalině) kreslit své kruhy právě v místech, kudy táhli římští vojáci? Musel je navíc provokovat výrokem „Noli tangere circulos meos“, tedy – aby se nedotýkali jeho kruhů? Byl, nešťastník, prostě v nesprávný čas na nesprávném místě – a to ho stálo život.… A takové příběhy nejsou v historii ojedinělé.

Ať tak či onak, prostě se stalo, že se naši dobráci plížili za nic netušícím politikem a brzo přišli až k oné skále - jenomže nepočítali s tím, jak těžké je na ni vylézt. Pravda, snažili se, zlost je poháněla, a ti šikovnější začali lézt nahoru; stále však dost pomalu. Politik, zdatný sportovec, zatím vystoupil až na vrchol, kde se ještě stačil rozhlédnout, pokochat se pohledem na zelené louky, táhnoucí se k pahorkům na obzoru, a poté se na druhé straně vydat zase dolů.

Když se první závistivci s funěním dostali na vrcholek, zjistili, že jejich oběť je dávno v prachu.

Podivná náhoda? Už zase? Nu, vždyť jde také jen o pověst, kterou neznáte…

Vypráví








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.