Gustav Meyrink trůnil v kavárně Rybka u Národní třídy, pil brčkem punč a dal mi šach. Jestli to byl sen? Vyloučit nelze! Na kardinální otázku položenou mu 1. dubna 2024 neodpovídal. Zněla přesně tak, jak jsem ji formuloval: „Co je největší hřích?“

Ptát se zrovna Meyrinka, který nenáviděl práci, možná nebylo nejtaktičtější. Ani rozumné. Jenže jsem jiného šachistu neznal a byl v Praze poprvé; logiku, prosím, v tom nehledejme.

„Lhostejnost,“ řekl. „Je podstatou nelidskosti. Je hříchem jako Brno.“ Rozestavoval figurky. Řekl jsem: „No, ale je to jen slovo od písmene L a obávám se, že lhostejnost chápe každý Pražák po svém. Každý Žižkovák jakbysmet, ti jsou sví. A každý Čech jí taky rozumí jináč.“

Meyrink mínil, že půjde pouze o nuance. „Možná, Gustave,“ povídám. „Ale přinejmenším dva hlavní druhy lhostejnosti existují.“

Mlčel. Zničehonic bystře povídá (ačkoli byl Němec, česky mluvil, jako když bičem mrská): „Vím. Lhostenost vnitřní a lhostejnost vnější.“ Zničehonic hodil šachovnicí mezi knihy, Rybka je totiž kavárnou literární. Šachovnice se zasekla do románu Golem. Když jsme ho pak spolu otevřeli, četl GM témbrem: „Vnitřní lhostejnost není ovladatelná. Jsme-li dítě a trpíme-li jí, představujeme výjimku, ale po mnoha letech pouti životem okoráme a jednoduše nedokážeme cítit lásku k bližnímu. Aspoň ne ke každému. Jsme informováni, že zemřel, ale už jsme (příklad) slyšeli slova „on umřel“ tolikrát, že skrytě zůstaneme lhostejní.“

Nikdy mě nenapadlo, že Golem obsahuje podobné pasáže. Teď jsem seznal svůj omyl. Ostatně, ani skutečný pražský Golem, který byl přece pouze jeden, se v tom románu nevylíhne. Je pouze možné, že se čímsi jako Golem stává, rychleji či zvolna, Athanasius Pernath, hrdina knihy. Meyrink své dílo odložil a jeho hluboké oči se ponořily přes kavárenský stolek do mých: „Mohl byste být Adonis. K tomu pěknou vyřídilku. IQ jako Rowan Atkinson, ten prý má 170. A přece, když se za všech těch okolností zamilujete do krásné ženy, může zůstat vevnitř lhostejná.“

„A navenek taky!“

„Jasan. Ale třeba ne. Nikdy nevíme. Co když tasí vlídnost? Sice vás ještě nemiluje, ale uvěří, že vy ji ano. Vzhledově navíc nejste ropucha. IQ tykve taky nemáte a skvěle vyprávíte. Uvnitř je dáma lhostejná, ano, a její tělo to nepřekoná, protože přes nastavená čidla nejede vlak. Ale navenek lhostejná nezůstane. Hřích není lhostejnost vnitřní, ale ta dávaná veškerenstvu najevo. Tak jsem se často choval v mládí. Hřích je nelaskavost.“ Zmlkl. Okolo projela šalina, ačkoli ulicí nevedly koleje a neseděli jsme v Brně. Seděli jsme v Praze a takřka ve tmě a Meyrink se zvolna rozplýval. Mizel. Kupodivu mi to moc nevadilo. Cítil jsem takřka lhostejnost. Navenek jsem ji nedal najevo a objednal další punč. Byly to tzv. Švédské punče. Pili jsme jako bohatýři a já se rozplakal: jsem totiž třasořitka, snílek, poloviční děcko, autista, šílenec, maniak, žvanil, šachista, ajťák a fantasta. „Proč bulíš?“ zaduněl Gustav.

„Jak by to bylo krásné, kdyby lidé neokorávali a nebyli lhostejní ani po útrapách, kterými je častuje životní pouť. Jak by svítila všude slunce! To, vím, by lidstvo dobylo Galaxii.“

„A ty myslíš, že si Bůh přeje, abychom mu lezli do postele?“ zasmál se. „Vnitřní lhostejnost je nutná. Je božsky dobrotivé, že ji ještě nebe nezrušilo. Sláva tomu, že není ovladatelná páčkou ani knoflíkem, sláva tomu i Jemu na nebi. Vnitřní lhostejnost je pojistkou proti zešílení.“

Potom jsme šli Prahou a byl rozpit a zpola viditelný, v mlze a jako v dešti, ačkoli na Karlově mostě nepršelo. Ani nikde jinde. „Když mě maminka do Prahy v mých patnácti letech přivezla, tak šla do Stavovského, kde získala angažmá, a já zatím vběhl do klikatých uliček. Poprvé. Tady na mostě jsem se, Montresore, zastavil. Viděl jsem Hrad, dole tekla Vltava. Zvolna. Zničehonic se mě zmocnila hrůza. Žil jsem v Praze ještě mnoho let, ale té hrůzy jsem se nezbavil. Takže jsem nebyl úplně lhostejný.“

Povídám: „Už jsi skoro ve svém čase. Vrátíš se?“

„Ano. Budeme se setkávat. Budu ti radit.“ Zmizel. K jeho knížkám (Opálové oči, Valpuržina noc, Netopýři, Bílý dominikán, Zelená tvář, Anděl západního okna) jsem nikdy nebyl lhostejný a lidi, jak jen mohu, šaškovsky bavím anebo zaplavuji vlídností; ale tady vevnitř (sahám si na hruď) mě od světa stejně COSI odděluje. Odsekává. Asi jako by mezi lidstvem a mnou leželo golfové hřiště. Meyrink byl podobný. A proto mě, myslím si, nikdy nenechá ve štychu. Šachu se věnujeme v noci i ve dne, ve snu a v Praze, ve skutečnosti i v Plzenci. Matka mi ale není lhostejná a nemusím to předstírat. To samé platí u syna. I u mé lásky E., s kterou ale nejsme pořád.

Vnitřně lhostejný nebudu ani k lidským vydavatelům této povídky. Neznají se totiž jenom s Meyrinkem.