19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Jeho cesta

27.11.2021

Pana profesora doporučil na psychoterapii jeho rodinný lékař. Se stručnou, odborně naprosto jasnou a bezchybnou diagnózou: deprese. Těžká. S možnou suicidální ideací. Běžná antidepresiva nezabírají.

A právě ta přesnost a v rámci daných pravidel správnost diagnózy jen poukazovala na trapnou nedostatečnost našeho oboru. Na naše zahanbující neporozumění předmětu našich proklamovaných snah a zájmů. Naše neporozumění lidským strázním.

Protože pan profesor byl skutečně smutný, velice smutný, a měl k tomu také dobré důvody. Nic patologického v jeho smutku nebylo. Naopak, kdyby smutný nebyl, považoval bych to za problematické. V posledních létech se jeho život stal nepřetržitým řetězem ztrát. Ztrát závažných. Ztrát hodnot, vztahů a významů, na kterých mu skutečně záleželo.

Těžko říci, v jakém pořadí ty ztráty přišly. Většinou se prolínaly. Přibližně v době, kdy jeho žena začínala mít první zarážející mezery v paměti a logických úsudcích, se také na fakultě zvyšoval tlak, aby odešel do důchodu. Povinný odchod v pětašedesáti už byl dávno zrušený, nemohli ho donutit. Ale žertovné poznámky a narážky čím dál tím více ztrácely přátelský podtón a začínaly být kousavé, nevraživé, nepřátelské. Že je třeba dát příležitost mladým, průbojným a inovativním, že se nedá napořád žít ze starých zásob a zásluh…

Se ženou to šlo dost rychle z kopce. Teď už pan profesor zvážněl a manželčiny úlety mu už nepřipadaly milé a žertovné. Pochopil, odkud vítr vane, a věděl, kam to povede. Zděsil se. Slíbil stejně vyděšené ženě, že se o ni postará, a universitní nabídku odchodu do penze přijal.

Byla poměrně štědrá. Odešel s titulem emeritního profesora s příslušnými výhodami, s příslibem jedné či dvou přednášek za semestr, a volným přístupem do laboratoře experimentální fyziky, kterou na fakultě před třiceti lety založil a vedl. I když, samozřejmě, jako důchodce by se musel vzdát vedení laboratoře. Ale svou pracovnu si může ponechat. Zatím. Uspořádali mu večeři na rozloučenou, kam také pozvali jeho nejúspěšnější studenty, a všichni pronesli oslavné a děkovné projevy. Že jeho zásluhy nebudou nikdy zapomenuty.

Ale už další semestr pro něj postgraduální kursy, které po léta přednášel, nebyly. Stálí členové katedry a mladí, nadějní talenti si je rozebrali. Snad kdyby chtěl přednášet úvod do fyziky v prvních ročnících, to že by katedře velmi pomohlo. Nechtělo se mu do toho, ale nemohl odmítnout kolegům pomoc. Po jediném kursu se stovkou studentů se cítil zcela vyčerpaný a pochopil, že tudy cesta nevede. Ale to nic, utěšoval se, ještě mám svůj výzkum. Jenže i času v laboratoři pro něj bylo čím dál tím méně a jednoho dne mu šéf katedry trochu zahanbeně oznámil, že nutně a urgentně potřebují jeho pracovnu. A pan profesor pochopil, že jedna důležitá kapitola jeho života je uzavřená. Navždy. Že už je učitel a výzkumník experimentální fyziky ve výslužbě, tedy teď už jen bývalý. Že se snad bude muset začít lidem představovat jinak. Že se sám sobě bude muset představit jinak. A uvěřit tomu a zvyknout si na to.

Možná, říkal si, že to tak je k lepšímu. Bude se víc věnovat své ženě, která skutečně potřebovala stále více pomoci. A snad i zbude trochu víc času na jeho jinou velkou lásku, horskou turistiku. Ostatně, tak si vždycky život v důchodu představoval – že přečte všechny krásné knihy a uskuteční všechny horské výšlapy, na které neměl při práci čas. Člověk míní…Pan profesor to vyjádřil trefným anglickým příslovím, jak končí ty nejlepší plány myší a lidí.

Péče o manželku byla stále náročnější. Už ji nemohl ani krátkodobě nechávat doma samotnou a musel se začít starat i o její hygienu. Žena čím dál tím méně chápala, co se to s ní a kolem ní děje, začala být paranoidní, všech a všeho se bála, dokonce i jeho. Bylo zřejmé, že už ho občas nepoznává. To bylo po padesátiletém manželství, kdy on si něco pomyslel a ona to řekla, zdrcující. Snažil se, jak mohl, ale nakonec musel uznat, že péči o ni nezvládá. Za čas ani docházející odborná pomoc nestačila a musel ženu umístit do ústavu dlouhodobé péče. I když jí kdysi sliboval, že by to nikdy neudělal. Vyčítal si to, nemohl se s tím vyrovnat.

A z plánů na horské výlety také nic nebylo. Sám začal mít zdravotní potíže a to znamenalo jak ztrátu oblíbeného a významuplného toulání po horách, tak i nutnost přehodnocení vlastního konceptu. Byl vždycky zdravý jako řípa, silný a zdatný – a dost si na tom zakládal. Teď najednou křehnul a těžko rozhodnout, jestli tím trpěl víc fyzicky nebo psychicky.

Kdykoli se prodíral nějakými životními úskalími, drobnými neduhy nebo zraněními, vždy věděl, že se mraky rozeženou, že se vyčasí, že bude zase dobře. Teď na něj dolehla neuvěřitelná, těžká pravda – už nebude. Mraky jeho i manželčiných potíží se nerozeženou. Naopak, budou už jen stále houstnout, a snad ten proces půjde občas zpomalit a utrpení zmírnit, ale výsledek neošálíš. Tak proč ten trapný proces natahovat?! Při poslední návštěvě ho manželka už vůbec nepoznala a bála se ho.

Tak to je nám pěkný nadělení, pomyslel jsem si. Co s tím? Co k tomu dodat? Co k tomu říct? Kudy dál? Vyšetření suicidálního rizika, které profesionální pravidla v takových situacích vyžadovala, bylo čirým nesmyslem. Typickým příkladem legálního požadavku převlečeného za etický. A dobrou příležitostí k terapeutově útěku od skutečně těžkých existenciálních situací a otázek, zasahujících i jeho. Takový skvělý štít a dělící hranice mezi nemocným, emocionálně rozhozeným klientem a zdravým terapeutem, který má správný odstup a je nad věcí. Já nebyl. A tak jsme spolu dlouho mlčeli, a asi to tak bylo správně.

Nakonec jsem se přiznal, a řekl tedy nahlas: „Nevím. Co k tomu říct? Kudy dál?“

„Tak to je přesně, kde jsem teď já,“ ozval se pan profesor. „To jsou právě mé otázky.“

Jako tak často, terapeutická situace věrně odrážela situaci životní. Zde a nyní, snad jen trochu v bezpečnější formě. Nejen by byl hřích toho nevyužít, ale bylo to snad jediné možné smysluplné pokračování. A tak jsem se ptal, kudy by chtěl pan profesor dál, o čem by bylo důležité mluvit, co by potřeboval a co by mu tak nejspíš mohlo pomoci. Teď, zde, v našem vztahu.

„Asi bych si potřeboval trochu urovnat své myšlenky a pocity,“ mínil pan profesor. „Mám v tom strašný chaos.“

Tím prvním vytčeným cílem si vlastně už začal zjednávat pořádek a získávat jakýsi pocit aktivního řízení, i když to urovnávání nebylo snadné. Když je zubatá na blízku, lidé často zapomenou na blbinky, na pózy a laciná klišé, fasády i opatrnosti. Ta syrová poctivost, která nám zbývala, nás brzy zavedla k základním existenciálním otázkám. Co je důležité? Co stojí za to? Za čím si skutečně stojíme, protože to jsme skutečně my, a jiní být ani nechceme.

Bylo to jako loupat cibuličku, vrstvu za vrstvou, sukýnku za sukýnkou, každou řádně oplakanou. Kolikrát jsme si byli v životě nevěrní, kolikrát zbabělí, kolikrát malí! Někdy ze strachu, jindy pro nějakou malou a často zdánlivou výhodu. Jindy zase pro chvilkový požitek. A kolikrát jsme dokonce dokázali přesvědčit sebe sama, že jsme si ani tak nevěrní nebyli, že jsme to udělali pro blaho jiných, anebo že jsme museli a neměli žádnou jinou volbu… Kolikrát jsme bez reptání přijali, že ono se to tak dělá, že tak se to od nás očekává, co by si lidé o nás pomysleli, ono to tak musí být… Kolikrát jsme se poděsili i jen maličko rozbouřených hladin! Kolikrát jsme se v tom ztratili! A teď, když jde do tuhého, je už všechno proměněné na drobné. Na měďáčky, dobré tak pro Charóna za převoz.

Ale jak také rozpoznat, nad čím mávnout rukou, kdy být zásadový je spíš směšné a upachtěné, kdy trochu zhřešit je kořením života a nebudeme si to zahanbeně vyčítat? Jak si neudělat z života přísnou a nesmlouvavou řeholi, tak obtížnou pro nás i naše bližní? Jak nestrávit život oplakáváním minulosti a strachem z budoucnosti?

Co tedy stojí za to? Co se počítá?

Pan profesor, teď už pro mě Tom, se těmi otázkami prodíral statečně a zdálo se, že pomalu nachází i odpovědi, se kterými může žít. Já za ním znatelně zaostával. Asi to tak bylo správně. Byla to ostatně jeho terapie a bylo správné, že si ji vedl, kam potřeboval. Ale nemohl jsem přehlédnout, že čím méně jsem Tomovi na jeho cestě překážel, tím lépe se mu dařilo. Snažil jsem se nepřekážet, ale samozřejmě, ty otázky se mě osobně dotýkaly. Obecně i odborně. Co se vlastně počítá? Která tak svatá psychoterapeutická pravidla si podržet, a která nechat plavat? Kolik osobní statečnosti potřebuje terapeut, aby umožnil klientovu statečnost? A kolik osobní statečnosti potřebuje klient, aby se i terapeut přestal bát? A kolik těch otázek je vlastně zbytečně složitých a pompézních? Protože kdybych se pompéznosti a velkých slov neobával, řekl bych, že Tom mě učil existenciální statečnosti, in vivo. To jsme se ve škole neučili. Mnozí mí bývalí učitelé a školitelé, zejména ti psychoanalytičtí, by se nejspíš polekali těch přestupků proti pravidlům...!

Tom se pozvolna zase začal scházet s přáteli a chodit na koncerty. O ženu se staral, jak nejlépe uměl, a navštěvoval ji, i když ho nepoznávala. Začal psát knížku vysvětlující prostým a srozumitelným způsobem zajímavé fyzikální jevy, nad kterými laici obvykle žasli. Mezi Tomem a jeho bývalou katedrou došlo k určitému usmíření. A jedno sezení jsme museli odložit, protože Tom slíbil židovskému vzdělávacímu klubu přednášku na téma „Věda a náboženství“.

Jistě, s přáteli se už nescházel a na koncerty nechodil v páru, se ženou. Bolelo ho, když viděl, jak žena schází. Nebyl už členem katedry ani aktivním vědcem. Některé horské túry už nikdy neuskuteční. A přece zase začal žít.

Tedy čas, abychom se rozloučili. Abych dál nepřekážel. Snad jenom zbývalo shrnout, co se změnilo, co pomohlo a co ne, na co si dát příště pozor, a co chtěl možná Tom v terapii říct a nikdy, z jakéhokoli důvodu, neřekl.

Tom měl dvě formulace pravdy, kterou si objevil. Za jednu se trochu styděl, že zní příliš okázale a učebnicově, pompézně, ale že je asi formálně správnější. Že se všichni bojíme podívat pravdě do očí, z dobrých důvodů, ale život na útěku je těžký a nakonec sami sobě neutečeme. Tak je možná snadnější se té pravdě podívat do očí a naučit se s ní žít. Do posledního dechu.

Ale druhá formulace se mu líbila mnohem více. Prý splňuje i zlaté pravidlo vědecké úspornosti. „Život je jeden velkej průser. Ale stojí za to ho mít!“

  ***********

Povídky a příběhy - Adler

Autorova skvělá knížka Povídky a příběhy je už k dostání a lidé marní své životy, dokud si ji nekoupí a nepřečtou. Koupit ji můžete zde.



E. Novotny Souhlas se vsemi tremi! 16:17 27.11.2021
J. Nevrkla Poučné. 11:01 27.11.2021
M. Skálová 7:56 27.11.2021
H. Rybnická Vynikající. 1:03 27.11.2021