My, samostatní byznysmani, to nemáme lehké, protože v kolektivu je síla. A kolektiv, to vám potvrdí každá komise, subkomise nebo výbor, má pravdu, i když ji nemá. Zkrátka kolektiv drží při sobě, a proto je vítězný proti všem sebeosamostatněncům, i kdyby to byli géniové, což já nejsem.

Když za mnou přišli z klubu, že se uvolnilo místo ředitele, okamžitě jsem nabídku odmítl. To tak, abych musel na schůze a rozhodovat prkotiny jako na jak dlouho vyloučíme nějakého chudáka, který se tu opil a pak byl nezpůsobile hlučný. Nebo pomáhat sbírat sklenice se stolů, když je nabito a obsluha na to sama nestačí. Tůdle! Mám svých starostí dost a stejně na ně nestačím, i když už fyzicky vlastně nedělám, takže mi je záhadou, jak jsem všechno stačil za mlada a ještě při tom chodil do práce. Dnes dělám jen administrativu našeho malého byznysu, z něhož se ženou žijeme, ale fyzicky už makám jen kolem baráku a na zahradě.
"No právě!" odmítl mé zdůvodnění president našeho klubu Ron.
"To je přesně, co potřebujeme. Někoho, kdo se vyzná v byznysu! My jsme tady samí dobrovolníci, ale byznysman z nás není nikdo a ty bys nás v tomhle usměrňoval, proto jsme si tě vybrali, víš? Odhlasoval to celej výbor."
"I ten, co mě nemá rád … víš koho myslím?"
"Ten? Ten tě navrhl! Co kdybysme vzali Stana, řekl. Udělal tady tu subdivizi, má byznys a vůbec, vyzná se.."
"Prosimtě, já? Já, kterej vyrost v komunismu, kde žádnej byznys nebyl možnej? Tam všechno řídil kolektiv, žádnej byznysman!"
"A taky se ten kolektiv tak hádal jako ten náš výbor?"
"Ne, tam se moc nehádalo a když došlo k hlasování, tak prostě všichni zvedli ruce a bylo to."
"Jé, to kdyby šlo tady," povzdechl si president lítostivě, "aby se všichni shodli a zvedali furt ruce! Co by se stalo, kdyby ruku někdo nezved?"
"Tak by mu do ní dali krumpáč a zvedal by ji i s krumpáčem tak dlouho, až by pochopil…"
"Jo takhle! To by tady asi nešlo. Co kdybys přišel na naši příští schůzi… jenom se podívat!" dodal rychle všimnuv si mého zamítavého výrazu.
"Schůzující mají nárok na dvě piva zadarmo."
"Na dvě? No tak já teda přijdu, ale jenom se napí.. totiž podívat," polkl jsem naprázdno, "ne abyste mne do něčeho nutili!"
"Nikdo tě do ničeho nutit nebude!"

Nikdo mě skutečně do ničeho nenutil. Stal jsem se ředitelem naprosto dobrovolně, a tak dnes na schůzích pomáhám řešit problémy s opilcema a při losování členských čísel sbírám se stolů sklenice, páč je narváno a personál nestačí točit a nalévat drinky. Nejsem ovšem sám, nás ředitelů je osm a s presidentem vlastně devět. Ten má rozhodující hlas při hlasování, ale jinak maká stejně jako my. Na práci i na zodpovědnost jsem si zvykl brzo, ba i na hádání při schůzích. Ono to vlastně ani hádáni není, jen výměna rozdílných názorů. Tady si schůzující nevyřizují osobní účty a nenapadají charakter oponentů i jejich družek, podružek či předků, natož aby je obviňovali z pravdoláskovství a lžikorupce zároveň. Na našich schůzích chybí česká nenávist ke každému, kdo si dovolí postavit se proti našincovu názoru. To v našem klubu neexistuje, i když i zde může dojít k "heated arguments", což bych volně přeložil jako rozbouřenou výměnu názorů, protože doslovný překlad "ohřáté polemiky" mi nepřipadá vhodný. V každém případě, když ředitel Moc prosazoval, aby klub obnovil kontrakt s Číňany v klubové restauraci, došlo k té přehřáté debatě.

Tvrdil jsem, že čínská rodina, řídící úspěšně naši klubovou restauraci už mnoho let, si zaslouží, aby její kontrakt byl obnoven na další tři roky. Najmě proto, že zde koupili pozemek (ode mne), na kterém postavili veliký dům a tím dokázali, že hodlají spojit svou budoucnost se zdejší komunitou, tedy s námi, a co by tu dělali, kdyby přišli o práci? Mohutná ředitelka sedící po mé levici naopak navrhovala, abysme dali do novin tender (veřejná soutěž), protože už to není, co to bývalo. Ve skutečnosti jí Číňani přestali už dávno podstrojovat, což zpočátku dělali, domnívajíce se, že jim půjde na ruku. Jenže pak nějak povolili, zřejmě u vědomí, že už ji nepotřebují a jejich pozice je zajištěna. Nejraději bych ředitelce řekl po našem "ty tlustá kr….", ale neřekl jsem nic, páč žiju už dlouho na Západě, a byl jsem tudíž zcivilizován. Přesto jsem si myslel, že když mě výbor přijal na pozici ředitele z důvodu mé znalosti byznysu, že spor vyhraju. Bohužel, šeredně jsem se mýlil. Pokladník se k ředitelce přidal řka, že jídla jsou čím dál dražší, prý asi proto, že Číňani musí splácet ten obrovský barák. Manažer dodal, že účty za plyn také rostou, a jeden z ředitelů upozornil, že je možné, že Číňani odebírají plyn i doma, v tom obrovském pětiložnicovém baráku, a účty posílá plynařská společnost klubu. Další ředitel pak prohlásil, že jeho kamarád Joe vzal jednou do restaurace celou rodinu a všichni se v noci poblili, ráno jim bylo špatně a od té doby odmítají do restaurace přijít. To mě značně popudilo, protože Joeho i celou jeho povedenou rodinu dobře znám a vím, že té rodině je po návštěvě klubu vždycky špatně, ale s jídlem to nemá co dělat. Přihlásil jsem se o slovo a snažil se svým druhům-ředitelům vysvětlit, že v byznyse už to tak je, že nikdy nemůžete uspokojit úplně všechny a co chutná jednomu, nemusí chutnat druhému. Ano, ceny šly nahoru, ale to je všude, po celé Austrálii, protože máme inflaci a ostatně, ať si zajedou do okresního městyse a porovnají ceny tam. Také jsem výbor varoval, že sehnat někoho k nám, do našeho zapadákova, nebude lehké. Nebylo mi to nic platné a většina ředitelů hlasovala pro tender.

Přihlásilo se šest rodin, tři s čínskou kuchyní, jeden Mexičan, Řek a nefalšovaný bílý Australan. Těch je v této zemi čím dál tím méně. Pozvali jsme je všechny k pohovoru, kromě toho bílého Australana. Namítal jsem, že to je čistý rasismus, ale můj názor byl odmítán s tím, že to nemůže být rasismus, když se jedná o bělocha. Ostatně, argumentovali všichni bílí ředitelé (jiné nemáme), naše restaurace nechce australská jídla, páč ty si udělá každý doma sám a levněji a sem by pak nechodil nikdo. K pohovoru se dostavila jen jedna čínská rodina. Ostatní se ani neukázali, ačkoliv poslali resumé, že jsme mysleli, že o nás má zájem jen výkvět restauratérství. Buď přišli na to, kde náš zapadákov leží, nebo jim došlo, že tak malý klub není žádné terno. Čínští manželé, kteří k pohovoru přijeli až od queenslandské hranice, na sebe neprozradili vůbec nic, jen slíbili, že když tender vyhrají, budou dělat jednou týdně smorgasboard, kde jedlíci smějí jíst rozmanitá jídla, a to tolik, až už nemůžou. Mohutné ředitelce se při těch slovech roztřásla brada. Při odchodu si s sebou vzali jídelníček našich Číňanů a za týden nám poslali ten jejich. Skládal se z těch samých jídel, jen všechno bylo o deset až dvacet procent lacinější. Šel jsem za našimi Číňany, abych je na rozdíl v cenách upozornil, protože mi nepřipadalo fér, že tenderující rodina znala jejich ceny, zatímco oni neznali jejich, a dozvěděl se, že ač neznají ceny tak soutěžící rodinu znají dobře. Všichni Číňani na východním pobřeží je prý znají. Mají svoji restauraci v Potsville a přivydělávají si tím, že vyhrávají tendry. Zavedou se a pak byznys prodají. Běžel jsem s tou zprávou na zasedání našeho výboru, zamlčev ovšem, odkud informaci mám, ale nebylo mi to nic platné. Ředitelé v čele s presidentem se domnívali, že když vítězové tendru podepíší s klubem závazný kontrakt, není možné, aby byznys v naší kuchyni, kde všechno patří klubu, někomu prodali. To by s nima šikovný právník pěkně zamával! Většina ředitelů chtěla změnu a i přes můj nejsnaživější oratorský výkon ji také při hlasování prosadila v poměru pět ku čtyřem. V půli roku se do naší vesnice přistěhoval nový šéfkuchař Andy s manželkou a naši Číňani si našli nový byznys v okresním městě.

Andy se projevil od začátku skvěle, takže jsem si za čas musel přiznat, že jsem se v jeho odhadu mýlil. Jak slíbil, tak i udělal. Jídla byla lacinější a každou středu pořádal smorgasboard za cenu jednoho a půl obědu, přičemž jedlíci mohli jíst až do úplného přejedení, což mnozí také dělali. Sláva klubu se šířila a ve středu bylo narváno tak, že se zakazníci museli objednávat den dopředu. Na středeční žranice začaly chodit ty nejhorší typy s žaludky beze dna. Nechápal jsem, jak je za ty peníze dokáže Andy uspokojovat. Uspokojit je ale dokázal a nejen je. Začal jsem od něj kupovat i já. Hlavně polévku "short combination", která byla plná masa a zeleniny, že jsme se z ní doma s ženou najedli oba dva. Den co den bylo v klubu víc jedlíků než pijáků, ale to bylo jen dobře, protože i jedlíci si k večeři vypijí pivo nebo víno a jejich manželky utratí nějaký ten dolar v hracích automatech. Provoz byl takový, že si Andy musel najmout nové lidi, aby to všechno stačil.

A pak to vypuklo. Najednou se porce prudce zmenšily a ve středu nebyl žádný smorgasboard. Rozčilený president, rozčilený mnohými stížnostmi zklamaných jedlíků, šel za Andym a zjistil, že ten i s manželkou zmizel. Zanechal za sebou jen ty najmuté lidi, kteří mu ukázali jakousi zdravotní kartu, na které neznámý asijský doktor tvrdil, že Andy nemůže ve Stuarts Pointu pracovat, protože mu vadí zdejší klima, které zhoršuje jeho alergii. Jak se to zhoršení projevuje, karta neříkala. Smorgasboard Andym najmutí lidé odmítali dělat tvrdíce, že na nich Andy prodělával. Pokud by klub chtěl normální porce, pak musí stoupnout ceny! President svolal mimořádnou schůzi ředitelů, na které se mělo rozhodnout, co s nastalou situací činit. Na můj potměšile český šleh, že jsem to tušil a kdyby mě všichni poslechli, tak nejsme v situaci, která se dá popsat jako konečníková, president odpověděl, že není vůbec jisté, jestli Andy byznys prodal. Ženská, která kuchyni teď vede, tuto teorii odmítá. To mě teda namíchlo. Teorii? Bodejť by mu přiznala, že za předání restaurace zaplatila!

Do výboru mě president vzal, že se vyznám v byznyse, a teď mou akurátní analýzu naší momentální situace, že jsme v řiti, odmítá uznat. Urazil jsem se a přestal dál analyzovat situaci a jen poslouchal názory ostatních. Kromě tlusté ředitelky, která bědovala, že je škoda, že Andy dostal tu alergii, že tak dobře a lacino se už z nás nikdo nenají, vládl na schůzi bojový duch. Zkontaktujme našeho právníka, navrhovali mnozí, ten mu napíše dopis, že se z toho Andy po..! Máme kontrakt, ten musí naplnit, máme ho v hrsti! Schůze gradovala, jen já jsem mlčel. Ještě chvíli bojový duch ovládal atmosféru schůze a pak začal uvadat. Nakonec všichni zmlkli a prezident se obrátil na mne.
Co tomu říkáš?
Co bych říkal… Andy má v hrsti nás, ne my jeho. Víte, kolik takový právník stojí? Bude psát dopis za dopisem a nikdy nedostane odpověď. Pak vezme Andyho k soudu a budeme si muset najmout baristra a Andy k soudu několikrát nepřijde a nás to bude stát majlant a když ho tam nakonec dostaneme, tak zjistíme, že nic nevlastní, všechno je napsáno na děti a on, totální nemajetník čehokoliv, se tam vytasí s tou svojí alergií a soud bude odročen a my budeme muset zaplatit doktorský posudek a ….
"Ale nakonec soud vyhrajeme, ne? Dyť máme kontrakt!"vykřikl někdo zoufale.
"Vyhrajeme," souhlasil jsem, "ale to už nás to bude stát desítky tisíc a co si na něm vezmeme, když nic nevlastní?"
Chvíli bylo ticho a pak se president otázal: "A co teda navrhuješ?"
"Jít za babou, co to teď vede a co mu určitě za byznys zaplatila. Ta bude mít zájem, aby zase všechno klapalo, ona tu zůstala a vydělala svý prachy nazpět. Ať si udělá ceny, jaký chce, ale porce musí být zase normální. Ostatně, ona ví líp než my, co má dělat, když chce, aby byznys prosperoval. Nemůže si dovolit, aby jí sem nikdo nechodil. A konec konců, co my víme? Třeba umí vařit líp než Andy! Navrhuji dát jí šanci!"
"Hmm," zabručel president, "to je přesně, co jsem si celou dobu myslel já. Dáme jí teda šanci a mezitím se poradíme s nějakým šikovným právníkem..." A všichni, kromě mne, pro jeho návrh hlasovali.

Jak jsem říkal, my, samostatní byznysmani, to nemáme lehké, protože v kolektivu je síla.