Jedna špatná zpráva hned po ránu: ve středu zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut ve věku 84 let. Podlehl následkům zranění mozku, která utrpěl před týdnem při pádu ve svém domě na Manhattanu.

Jeho příběh je příběhem 20. století. Narodil se sice v roce 1922 v Indianopolis, ale jeho předkové pocházeli z Německa. K Německu se také váže zlomový Vonnegutův román Jatka č.5, inspirovaný zážitkem z bombardování Drážďan, které prožil jako válečný zajatec.

Přestože spisovatelskou dráhu začal typicky americky – psaním povídek do společenských i bulvárních časopisů - a na knižní scénu vstoupil jako vyzrálý autor ve svých třiceti letech románem Mechanické piano, do „opravdové“ literatury ho americká kritika dlouho vůbec odmítala přijmout. Ušila mu nálepku autora science-fiction, což tou dobou nebylo považováno za seriózní umění. Nutno dodat, že ani Vonnegut sám to kritikům příliš neusnadňoval. Pohyboval se ve svých románech na tenké hranici mezi fikcí a realitou, vyprávěním skutečných a vymyšlených historek, glosováním politické současnosti a jedovatou aforistikou. U Vonneguta nikdy nebyl hlavním smyslem románu příběh. Ten byl pouze způsobem, jak předat světu, co chtěl autor říci, neboť to považoval za alarmující. U románů Kolíbka, Snídaně šampionů, Groteska a dalších je dějová osa sice pestrá a skoro by se řeklo „akční“, ale významově na druhé koleji. Hlavní bylo sdělení, názor.

Vonnegut ale netrpěl spasitelským syndromem, alespoň jako literární autor, možná jen trochu jako osoba a až k pozdnímu stáru - i když i tehdy našel dost odvahy sám sebe a své věčné pravdy shodit a zironizovat, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho pozdní knížce A Man Without a Country (vyšlo nedávno i u nás jako Muž bez vlasti). Vonnegut zaplňovat své knihy trochu pravdivými, trochu bizarními postavami, do nichž vtěloval své sny i své pochyby. Tak si vymyslel své literární téměř-ego, neúspěšného autora sci-fi Kilgora Trouta, který ho pak provázel mnoha knihami. Skrze Trouta Vonnegut vysílá světu své jízlivé postřehy i své existenciální obavy a úzkosti. Není divu, že jej americký novinář Studs Terkel nazval „tvrdošíjným, nemoderním humanistou“. Ostatně byl to právě Vonnegutův Kilgore Trout, který se (v románě Jatka č. 5) rozhoduje „převynalézt sebe a svůj vesmír“. Ale ten „nemoderní humanismus“ přetrvával i v takových sebezpytných fasetách jeho autorství (a občanství, neboť jedno bez druhého je u Vonneguta nemyslitelné). Do podtitulu románu Groteska (z r. 1976) napsal – sice s lehkou ironií, ale skrývající jistý smutek: „Už nikdy sami!“

Vonnegut si liboval v jazykových žertících. Příkladně své krátké glosovité odstavce, členící jeho vrcholné romány na sérii až novinově vyhlížejících, televizně nastříhaných momentek, zakončoval nějakým citoslovcem, výkřikem. Jeden z nich do češtiny převedl Jaroslav Kořán jako „haj hou“. Což znamená něco ve smyslu: no, je to tak, nemá smysl k tomu cokoli dodávat… Kilgore Trout nás v Kurtu Vonnegutovi opustil, ale s jeho knihami už nikdy nebudeme tak sami. Haj hou!

(Psáno pro Česká média)