„Poslední veliký systematik novodobé filosofie přírodnické, podobá se jiným svým filosofujícím krajanům: filosof bez touhy po hloubkách poznání, nezatížený intelektualistickou láskou k myšlence pro samu myšlenku.“
Emanuel Rádl

Ano, tento filosof nevkládal do geometrických pouček, metafyzických schémat, paragrafů ani axiomů nic; kráčel vlastní svobodnou cestou objevování evoluce ve všem a posvém. Mohl to být i Darwin, ale Herbert Spencer (1820-1903) tu myšlenku v přírodě odhalil už před ním; ač sociolog („studium sociologie jsem pojal jako studium evoluce v její nejsložitější formě“), mohl se tak stát i jedním z velkých (- metafyzických?) filosofů času, kdyby … kdyby kupříkladu s četbou Kantovy Kritiky čistého rozumu neskončil ještě dřív, než na začátku stačil klasik svoje pojetí základního apriorního názoru všeho vůbec rozvinout. Sám dovedný spisovatel a bystrý myslitel, vyzbrojen povšechným přehledem o všem, nepovažoval za nutné zdržovat se příliš četbou ostatních, pokud tedy jejich myšlenky neměly posloužit jako další argumenty pro jeho vlastní úvahy.

Do třicítky byl ryzím mužem praxe - konstruktérem, stavebním inženýrem, inspektorem, a také novátorem, neúspěšným vynálezcem a břitkým publicistou. Redigoval i ekonomický časopis. Potom se ale vrhnul na dráhu filosofickou; vytvořil velké množství textů vhodných takříkajíc pro dlouhé zimní večery, sebrané nakonec do jednoho, desetisvazkového Systému syntetické filosofie. Psal anglicky suše, přesto čtivě, ale rozvláčně. Jako autor byl velmi čten, jako filosof byl v podstatě eklektikem s vlastní geniální vizí vývoje přírody, zaštítěným nejen Kantem s La Placem, Leibnizem, Schellingem a Okenem, ale i inspirován Lamarckem, Cuvierem, Lyellem a průběžně i mladším současníkem Darwinem. Úspěšný autor rozsáhlého díla sám však o knihách mínil: „Tato víra v čítanky a čtení je přežitkem starověkých pověr. Důležitost knih se přeceňuje, i jakožto pouhých pomůcek k duševnímu vzdělávání. Místo aby se tomuto poznávání z druhé ruky přisuzovala menší cena než poznávání z první ruky a místo aby se ono teprve tehdy vyhledávalo, když není poznání z první ruky, považuje se ve skutečnosti za cennější než toto.“

Herbert se narodil v rodině ředitele školy, ale do té vlastně chodil jen tři roky, aniž by to v něm zanechalo větších stop, a tak vedle otce, svéhlavého intelektuála (a autora pojednání Tvořivá geometrie), a strýce, druhého syna děda stejného ražení (vnuk ho v sobě také nezapřel), byl vždycky především učitelem sám sobě. Jako dítě byl prý líný. V Kristových letech ho dědictví osvobodilo od nutnosti obživy prací, a tak se zrodil svébytný učenec – průběžný samouk a tvůrce. Zabýval se postupně předměty psychologie, biologie, sociologie a etiky, uvažoval i o principech „prvotních“. Informace sbíral kuse, spíše než z knih z článků, i z doslechu, měl asistenty. Všímal si logiky vývoje, vnímal její analogii mezi světem nerostů, živočišnou říší a bytím člověka i jeho společnosti, a tak byl historicky prvním, kdo se cele začal systematicky zabývat pojmem evoluce: „Evoluční proces, jenž ponenáhlu přeměnil a zdokonalil představy lidí o vesmíru, bude je i v budoucnosti přeměňovat a zdokonalovat.“

Filosofické zázemí pro evoluční Spencerovy myšlenky vytvořil již Comte se svým positivismem: zpět k jevu, k tomu, co je před očima na dlani, pryč s náboženstvím, pryč se starou filosofií, pokusme se najít nový řád pojmů ve světle dnešního, vědeckého, dynamického vidění světa: je přece zřejmé, že jeho podstatou je vývoj - „Vývoj je integrace hmoty provázená vynaložením pohybu; během tohoto procesu přechází hmota z neurčité, nesouvislé stejnorodosti do určité, souvislé nestejnorodosti a tatáž proměna se zároveň děje i s vynakládaným pohybem.“ Tento nejznámější Spencerův výrok nese v sobě nejen budoucí poselství Darwina, ale nakonec i moderní kosmologie; dějiny vesmíru tomu nasvědčují tím víc, čím hlouběji je poznáváme.

Původně, krátce po vzniku vesmíru, byla hmota z dnešního hlediska velmi jednoduchá a chudá – jen vodík a hélium, všude totéž, ale bez ladu a skladu: neurčitá, nesouvislá stejnorodost. Teprve v nitru hvězd, jež se vlastní tíhou zformovaly, v průběhu věků vznikly za extrémních teplot a tlaků prvky těžší. Aby se ze sluncí prvních generací tyto základy budoucí Mendělejevovy tabulky dostaly vůbec ven, museli první kosmičtí kmeti dožít, explodovat – a vyvrhnout nově vytvořený, nestejnorodější materiál do okolního kosmického prostoru. Vznikaly další hvězdné generace a kolem nich už i planetární oběžnice, vzniknuvší z onoho balastu, co všude kolem gravitačních center miliard „Sluncí“ v chuchvalcích kroužil.

Neurčitá, nesouvislá stejnorodost prvotního vesmíru přerostla do určité, souvislé nestejnorodosti, a vznikly astrofyzikální mechanismy planetárních soustav. Nejen ale v rámci vesmíru, i přinejmenším na jedné z těchto oběžnic (ty největší z nich slouží „jen“ jako mrtvá závaží pro stabilitu sluneční soustavy) vznikla nestejnorodost, úžasná pestrost od bohatství nerostů přes rostliny a zvířata až po člověka. Evoluční myšlenka v sobě nese stvořitelskou logiku – svět je však přitom donucen vytvářet se opakovaně sám: „Život je neustálým přizpůsobováním vnitřních vztahů vztahům vnějším.“

A děje se tak na více úrovních: i lidská společnost sama podléhá zmnožující se nestejnorodosti, prohlubující se dělbě práce i zábavy. V průběhu věků z kosmického hlediska krátkých, z toho lidského dlouhých, vyvíjí se tu stále složitější sociální síť, založená na zužujících se specializacích jednotlivců: práce má stále více druhů. A vývoj lidstva se dnes hodně zrychluje - sto let po Spencerovi už je docela jedno, kdo je mánička, pankáč nebo slušňák, homo-bi-trans- či snad i normální heterosexuál, co čte, poslouchá, nosí – každý něco jiného: atomizace společnosti pokračuje, nestejnorodost se prohlubuje.

Je znám především jako sociolog, neboť tento prazákladní princip aplikoval i na lidskou společnost a hluboce problém rozvinul: Darwin myšlenku evoluce odpozoroval z přírody, Spencer ji předtím vymyslel sám. „Celou tu dobu jsem pozoroval věci svýma očima, a nikoli očima druhých.“ Pojal evoluci jako logiku od stejnorodosti k nestejnorodosti a ctil i nezbytný dialektický prvek střídání vzestupů a pádů. Vzhledem k „dějinám všehomíra“ předznamenal vlastně myšlenku cyklického vesmíru (dnes bychom řekli věčného střídání velkých třesků a krachů na sinusoidě věčnosti), na Zemi pak střídání geologických ér, biologických druhů, lidských říší a režimů, i různých období v životě jednoho člověka. Ale stejně jako s tím vesmírem, cokoli, co někdy vzniklo, i život, čeká zánik – návrat od integrace k rozptýlené stejnorodosti.

„Spencer mylně zkonstruoval chod přírody tím, že jej dezinterpretoval mechanistickým způsobem a pak ho uplatnil úplně na vše,“ míní o něm Seymour-Smith. Byl kritizován za sociální darwinismus, za necitlivost k lidskému utrpení: „Lidé, jež bezmyšlenkovitě almužny rozdávají, jen bídu sejí.“ Zazlívali mu, že vlastně obhajoval zákon džungle, a tak se líbil i Hitlerovi. Sám však při tomto nepopulárním konstatování daného stavu upozorňoval na jevy, jež trápí málokoho: „Zřídka se odsuzuje karban proto, že jest jedním z takových jednání, jimiž se opatřuje radost na účet strastí lidí jiných.“ Normální získávání si peněz prací přináší totiž člověku požitky a vytvářejí se přitom zase požitky pro ostatní, což je spravedlivé; „při karbanu jest však pravý opak. Prospěchu se nabývá bez jakéhokoli namáhání a štěstí hráče má za následek neštěstí prohrávajícího. Takové jednání jest tudíž od základů protisociální, dusí sympatie, vychovává tvrdý egoismus a vede k všeobecnému úpadku charakteru a mravů.“

Spencer zůstal velkým filosofem, i když nepřečetl ani Kritiku čistého rozumu; pochopil dějiny jako integraci a tou vysvětlil i pudové sebevymaňování člověka za hranice vlastního stínu, jež je mu dáno jako možnost: „Dokonalost jednotlivého člověka jest tedy v tom, aby v souvislosti své existence byl a stal se sebou samým“. Aby své vlohy zúročil ve svých dovednostech; to ale vyžaduje sebezodpovědnost – Spencer tak stěží mohl být přítelem myšlenek socialistických; co víc, jakékoli moci státu se děsil stejně jako druhdy jeho školství, což se projevovalo i jeho úsměvně známou nedůvěrou v poštovní úřad, jemuž se bál něco svěřit. Jako uvážlivý liberál prosazoval státní restrikce pouze tam, kde by si okolnosti vyžádaly zabránit jedinci v poškozování druhých: „Každému jest volno činit, co chce, pokud neomezuje stejnou volnost druhého člověka.“ Právě dnes je tomu 103 let, co autor tohoto stále aktuálního kréda zemřel.