Na Rumunsko občas blahosklonně shlížíme jako na zaostalé pomezí Evropy, kde si jistý věhlas vydobyl snad jen hrabě Dracula. Přesto odtud pochází pozoruhodné množství hvězd moderní světové kultury, připomeňme námatkou jména jako Constantin Brancusi, Tristan Tzara, Paul Celan, Emil Cioran, Eugen Ionesco či Mircea Eliade. Poslední tři jmenovaní se ostatně za mladých let v Bukurešti hojně scházeli a tříbili si myšlení v kavárenských debatách. Zazářili však jinde, Cioran i Ionesco dnes náleží francouzské literatuře, Eliade své vědecké dílo dovršil v Americe. Rumunsko, kde se před sto lety (9. 3. 1907) narodil, si tak svět nadále spojuje spíš s Draculou.

Mircea Eliade se v druhé polovině minulého století stal zřejmě nejrespektovanější světovou autoritou v oboru srovnávací historie náboženství. Proslul zejména jako znalec jógy, šamanismu, alchymie a kosmologických mýtů, ale ve svých rozsáhlých Dějinách náboženského myšlení (česky 1995, 1996, 1997) podrobně rozebral zvláštnosti sakrální imaginace u národů všech dob a zeměpisných pásem. Se stejným respektem a porozuměním psal o drsných čarodějnických kultech, velejemné orientální mystice i složitých teologických spekulacích euroamerického západu. Nebyl přitom ateista, ani agnostik, jeho osobní náboženská zkušenost vycházela z pravoslaví. To mu nicméně nebránilo, aby se v roce 1928 ještě jako student neodebral do indických ašrámů v Ršikéši a Hardváru, kde se řadu měsíců oddával meditacím a pozoroval himalájské askety. Další dva roky studoval indická náboženství v Kalkatě. Po návratu do Bukurešti se rychle zařadil mezi intelektuální elitu. Přednášel na univerzitě a psal vytříbenou beletrii, která náleží k nejvybroušenějším klenotům rumunského písemnictví.

Ve třicátých letech se Eliade stále víc přikláněl ke krajní pravici. Za skvrnu na jeho mravním štítě bývají pokládány sympatie ke španělským falangistům i k podobně orientované Železné gardě či Legii archanděla Michaela v Rumunsku. V četných článcích z konce třicátých let horoval proti bolševickému nebezpečí a leckdy zabrousil až na práh antisemitismu. Politická situace v Rumunsku tehdy procházela přeludnými proměnami. Jako ideový stoupenec Železných gard byl Eliade dokonce vězněn, ale krátce na to - ještě před nástupem bezvýhradně prohitlerovského diktátora Antonesca k moci - jej vláda jmenovala kulturním přidělencem v Londýně. Po roce odtud přesídlil do Lisabonu, kde jako diplomat přečkal v relativním klidu další peripetie historického vývoje. Po válce se usadil v Paříži. Tam také započala jeho oslnivá vědecká kariéra.

Zatímco jiní religionisté většinou nezapřou vlastní vyznání (tím může být i "vědecký“ ateismus), Eliade přistupoval ke všem konfesím jako k rovnocenným projevům duchovní tvořivosti. Jeho složitý životní příběh vyústil v dílo, jež vyniká neobyčejnou tolerancí k různorodosti. Nejspíš k tomu přispěla vlastní niterná zkušenost s extremismem.

Pozn.: K Eliadovu jubileu vyšel český překlad jeho pamětí, kde ovšem svá třicátá léta dost vyretušoval.

(psáno pro Respekt)