Prvního ledna roku 1916, pouhých pár hodin po absolvovaném Silvestru, se narodil můj blízký přítel a poněkud vzdálenější přibuzný Josef Koenigsmark. Naše babičky byly sestry, tak nějak to prý bylo. Ve Slovníku českých spisovatelů, který v roce 1982 vyšel v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, se o nynějším posmrtném jubilantovi velmi pravděpodobně skandinávského, a to švédského původu lze dočíst. (Jméno Königsmark se nejčastěji vyskytovalo v západních Čechách, s jediným možným vysvětlením, že se tam pohybovala vojska švédského generála Jana Kryštofa Königsmarka, a že jejich mnohé sémě zanechalo příslušné stopy v následných českých generacích.) Zmíněný literární zdroj informuje, že v Plzni se narodil „básník, satirik, autor libret k muzikálům a revuím. Syn úředníka. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval právnickou fakultu KU.. V roce 1944 zatčen, v únoru 1945 uprchl z vězení.“

Pozoruhodný tvor s elegantním, až smilným knírkem, s nezapomenutelnou unikátností, totiž důsledně pomalým způsobem vyjadřování. Nedovedl jsem si představit, že byl by přidal na svém tempu ani za nejdramatičtějších okolností - hurikány, tornáda, tajfuny, zemětřesení, takové to nepříjemnosti. Nezrychlil ani při sdělování sebedramatičtějších okolností života a smrti.

Nebyl jsem ovšem svědkem takových situací, od nichž již uplynulo víc než půl století. Mně sdělené teď předávám: Jak dobře známo a mnohonásobně potvrzeno, v době našeho protektorátu Čech a Moravy naše národy netrpěly nedostatkem udavačů. Taktéž tomu na Plzeňsku, kde na Gestapo doručována mnohá anonymní udání o Říši škodlivé činnosti - ať ilegálně krmená husa či podvratná činnost, krutý dopad se příliš nelišil. Při domovní prohlídce objevena mapa předválečné ČSR, poďobané různobarevnými špendlíky. Z majitele, teoretického bojovníka, se bez velkých obtíží podařilo vymlátit potřebná, jakkoliv nepravděpodobná doznání o plánech vítězně vyřešené války, který špendlík co znamená, čímž se došlo i k tomuto Koenigsmarkovi. Ten zatčen, v očekávání trestu smrti u soudu v Drážďanech. Naštěstí v únoru 1945 ho vysvobodilo bombardování - ono největší přednukleární inferno druhé světové války s rekordním množstvím obětí, mezi nimiž byl i nejproslulejší nacistický, původně komunististický soudce Roland Freisler, jenž s celým soudem se odebral do pekel. Koenigsmarkovi se podařilo z trosek rozbořeného vězení se vyprostit. Poté využil maximálního chaosu, dal dohromady skupinu dalších českých přeživších, z kriminálů či z totálního nasazení v právě rozbombardovaných továrnách. Ti se dali pod Josefovým komandem na pochod směrem na Prahu, a to nikoliv obcházením vesnic a měst, a tak se stát zdrojem podezření, ale naopak zamířit do centra té které komunity, kde u příslušných policejních úřadů oznámili, že jsou ausgebombte tschechische Arbeiter, věrohodný dojem dosažen a dál se mohlo pokračovat ke kýženému cíli. Podařilo se pěšky dojít až do Prahy, kde se konce války dočkal, skrýván ve skříni zděšeného příbuzného. Po válce, kterou se mu dost zázračně podařilo přežít, se mi jednou zmínil, že obdržel jakési ocenění za zásluhy od Svazu průmyslu a rovněž nějaký řád od protifašistických bojovníků.

Právem ho tuze rozhořčilo tvrzení Václava Černého, vynikajícího literárního vědce, komunisty důkladně pronásledovaného, odříznutého od zdrojů, bez přístupu k archivům, aby si mohl ověřit potřebná fakta. Černý v knize Pláč koruny české, strana 232, cosi dokonce tvrdil o Koenigsmarkových kolaborantských pronacistických sympatiích.Když zásluhou nejhrůznějšího bombardování celé druhé světové války se této oběti nacismu podařilo přežít a uniknout, jemu se ale nepodařilo upozornit Václava Černého na jeho obrovský omyl. Vlastenecký vědec, autor-pachatel takové nehoráznosti, odmítl s osočeným komunikovat.A bylo na osočeném, aby se tou ošklivostí nadále trápil.

- - -

Po další řadě let bylo na nakladatelství Škvoreckých v Torontu, aby se zabývalo touto ošklivostí. Vyjímám z naší korespondence, můj dopis:
Binghamton, den VŘSR, 1979. Posílám pána s kontaktem na Václava Černého: Rudolf Tkaný, Robin Hood Diner, Livingston Manor, New York, 12758. Do Prahy odjíždí v lednu a je ochoten vypomoci. Jestli Vám to vyjde dojet k nám na Silvestra, zajeli bychom k němu. Právě čtu Černého. Veledíky za dokument - poúnorová scenerie, jak jsme ji žili, a tady teď to je, s detaily, na plné pecky, jazykem bohatým, místy až moc bohatým.

Škvorecký, Toronto, 3.února 1984:
Ta věc s Černým se zamotává. Jak víš, Černý chtěl vydání sám zarazit, ale už to bylo vytištěné, pak Havel vzkázal, že si to Černý rozmyslel... Mám tedy obavy, jestli se o tom začne psát v tom smyslu, že by mohli policajti doma Černého zmáčknout, a při jeho věku člověk neví: trefí ho šlak, nebo ve vzteku se paradoxně připojí k zatím nepodané žalobě paní soudružky profesorky Raškové. Já vím, že Černý samozřejmě přestřeluje, je divoce jedovatý a občas střelí vedle. Ale střelba vedle není, řekl bych, jeho vina, nýbrž vina situace, v ní je vinou režimu, který bývalí soudruzi pomáhali stavět: kdyby měl Černý volný přístup do archivů...

- - -

Po přemnohých letechledacos se mi vybavuje jeho výtečný smysl pro humor, matoucí tehdejší nijak znamenitě vybavené mozky lidosprávy. Jak on například reagoval na příkaz plnění zemědělských dodávek. K jeho záviděníhodné vilce totiž patřil značný kus louky, a tudíž i povinnost plnění plánu dodávek mléka a másla, aniž by ale byl vlastnil potřebnou kravku producentku. Tento manuálně pracující příslušník inteligence vyřešil svou socialistickou povinnost nákupem másla v maloobchodě s odkazem na neexistující, jím nevlastněné dobytče a takto své budovatelské úsilí plnil.

Z již citovaného Slovníku českých spisovatelů o poválečném počínání Josefa Koenigsmarka se dozvídáme:„Po r. 1945 mj. dramaturg plzeňského divadla.... r.1950 ze zaměstnání propuštěn.“ Vbrzku po Vítězném únoru odvelen k práci manuální, následovaly pokusy o návrat k divadlu, překládání a upravování libret oper a operet. V paměti mi dosud uvízl zážitek veleopatrně zmodernizovaného Offenbachova díla o půvabné trojské Heleně - tolik vzdálená antika, snad plzeňské partajní načálstvo blahosklonně přikývne. Napjatě na premiéře naše zraky zamířily k jejich prominentní loži, v nomenklatuře tehdy tam v čele s Čestmírem Císařem, posléze nabyvším socialistickou lidskou tvář, zda se uráčí aspoň trošku zatleskat. Moc nadšení jsme se nedočkali, pachatel Koenigsmark si kádrové poškodil, na rozdíl ode mě, zásluhou mého, poté vbrzku úspěšného ilegálního úprku, jak jsem „zradil v plné nahodě“. Takto vehementně, až téměř poeticky hodnotil mou velezradu notně popuzený estébák jménem Buřič.

Uzavírám zdůrazněním, že žádná z ladně se pohybujících krasavic na Koenigsmarkově scéně s líbeznou Helenou tak nečinila ve stavu protistátní protistranické nahoty.

KONEC