12.4.2021 | Svátek má Julius


MROŽOVINY: S roboty do další stovky

2.1.2021

Rok 2020 přinesl několik významných výročí; uplynulo 600 let od vítězných bitev, jež upevnily husitskou revoluci, a 400 let od porážky na Bílé hoře, která naopak pohřbila naděje stavovského povstání, ale je to také 100 let, co spatřilo světlo světa slovo robot. Pravda, ze všech tří připomínaných výročí je to poslední z historického hlediska nejméně významné, ale kdybychom uspořádali celosvětovou anketu s otázkami, co bylo husitství, co Bílá hora a co znamená slovo robot, jen na tu třetí bychom dostali na všech kontinentech významné množství správných odpovědí. Protože ač české, slovo robot zdomácnělo snad ve všech jazycích světa.

Historii jeho vzniku asi většina čtenářů zná, ale je mou povinností glosátora ji připomenout. V roce 1920 se Karel Čapek rozhodl napsat divadelní hru, v níž by reflektoval brutalitu sotva doznělé první světové války. Alespoň tak zní oficiální výklad – že jím otřáslo bezprecedentní nasazení techniky do válečného konfliktu (letadla, tanky, otravné plyny) a že chtěl hrou vytvořit modelovou situaci, v níž by varoval před „vzpourou techniky“, což se pak stalo jedním z hlavních námětů sci-fi. V jeho hře spustí průmyslník Rossum výrobu umělých univerzálních dělníků, aby osvobodil lidi od práce. Poté, co se umělí dělníci rozšíří po celém světě, ustaví Ústřední výbor, vyhlásí lidstvu válku a vyhubí je. Na Rossumově ostrově přežívá pouze vědec Alquist. který je svědkem, jak mezi dvěma umělými bytostmi, původně bez citu, vykvete láska. Narozdíl od oficiálního výkladu je pro mě Čapkova hra spíše alegorií proletářské revoluce, která o rok dříve, než se Karel Čapek dal do jejího psaní, přeskočila z bolševického Ruska do Německa (Bavorská sovětská republika) a do Maďarska, jehož komunistická vláda rad chtěla obsadit Slovensko, na jehož obranu museli být vysláni legionáři. Karel Čapek, věren svému humanistickému smýšlení, pak viděl východisko z totality, ke které revoluce vedou, v humanizaci revolučního procesu, ve hře symbolizovanou láskou páru umělých bytostí. Bohužel, celý další průběh 20. století prokázal, že žádná revolucí vzniklá totalita se humanizovat nedá a že když se o to přece jen nějaký idealistický vůdce pokusí, jako třebas Gorbačov, riskuje konec totality. Osobně jsem přesvědčen, že Karel Čapek si zhroucení svých ideálů – že humanismus může porazit totalitu beze zbraní, pouze vahou svého morálního postoje – onoho chmurného podzimu 1938 uvědomil, ztratil vůli k životu a stal se odevzdanou obětí zápalu plic. Světovou premiéru Čapkovy hry o umělém proletariátu připravovalo Národní divadlo na konec prosince 1920, avšak odložilo ji na 25. leden 1921. Současně autor dovolil, aby hru nastudoval ochotnický spolek Klicpera v Hradci Králové, který se o odkladu ND nedověděl, takže hra měla světovou premiéru v ochotnickém provedení 2. ledna 1921.

Když Karel Čapek hledal název pro své umělé dělníky, uvažoval o výrazu „labor“, takže hra by se jmenovala R.U.L. Název se mu však nelíbil a obrátil se na bratra Josefa, jestli ho nenapadá něco lepšího. Tak jim říkej roboti, odpověděl prý Josef Čapek a slovo, které později proniklo snad do všech jazyků, bylo na světě a hra dostala uhrančivě symetrický název R.U.R. Z hlediska pozdějšího třídění umělých bytostí, které rozpracovali autoři sci-fi v nesčetných románech a povídkách, byli Čapkovi roboti spíše androidy, což jsou umělé bytosti nerozeznatelné od lidí, vytvořené z biologických tkání, u nichž je přípustný pouze neorganický mozek, popřípadě kostra. Asi nejznámějšími androidy jsou replikanti z filmu Blade Runner, terminátoři ze šestidílné filmové série Terminátor a replikátoři z TV seriálu Hvězdná brána. Oproti tomu jsou roboti vyrobeni z kovu a plastů a mohou být humanoidní, tj. mít lidskou podobu, nebo nehumanoidní s jakoukoli podobou. Asi na celém světě nejznámějším humanoidním robotem je zlatý C-3PO z filmové série Hvězdné války a nejznámějším nehumanoidním robotem jeho druh R2-D2 z téže série. Neméně proslulý je robot Kryton z TV seriálu Červený trpaslík a srdce tisíců čtenářů po celém světě si získal paranoidní robot (někdy označován jako android) Marvin z pentalogie Stopařův průvodce po galaxii britského spisovatele Douglase Adamse. K úplnosti klasifikace je třeba ještě zmínit kyborgy, což jsou lidské bytosti s kybernetickými doplňky, které jim dávají nelidské schopnosti a obvykle i zvrhlou morálku. Díky TV seriálu Star Trek: Voyager se stali nejznámějšími kyborgy Borgové a Sedmá z devíti pak důkazem, že i kyborg může být kamarád a spolupracovat s lidmi.

Kdo skutečně zavedl pojem robot tak, jako ho chápeme dnes, byl americký spisovatel Isaac Asimov, jenž se sice zdvořile, ale přesto důrazně distancoval od Čapkova pojetí. Jeho robot je syntetická bytost s pozitronickým mozkem, sice podobná člověku, ale na první pohled odlišná a pro jistotu nosící před svým jménem označení R. Asimov si též vymyslel tři zákony, které znemožňují, aby robot napadl člověka a ublížil jemu nebo sám sobě, avšak všechny jeho povídky a romány o robotech se netočí kolem ničeho jiného než právě kolem porušování těchto zákonů. Aby demonstroval spolupráci mezi robotem a člověkem, přerůstající až v přátelství, stvořil dvojici detektivů – člověka Eliáše Baleyho a robota R. Daneela Olivawa, kteří řeší své případy v románech Ocelové jeskyně a Nahé slunce.

Filozofičtěji se ke vztahu člověk – robot postavil polský spisovatel a myslitel Stanisłav Lem. Zabýval se otázkou, zda a jaký by měl robot duchovní svět a jakou roli by v něm zastával člověk a z toho vyplývající kolize demonstroval v povídkách o pilotu Pirxovi.

Zatímco se roboti v uplynulých sto letech snadno zabydleli ve sci-fi literatuře, ve filmu a TV seriálech, v reálném světě to tak lehce nejde. Robotika jako věda rozlišuje pojem roboty a roboti. Ten první, 1. pád množného čísla „roboty“, je vyhrazen pro automatická průmyslová zařízení, která v hojném počtu pracují v různých továrnách, například montují auta a stříkají je, nebo svařují, skládají ložiska atd. Často mají uspořádání mechanické ruky, do níž si vkládají ze zásobníku různé nástroje. Druhý pojem, 1. pád množného čísla „roboti“, je pak vyhrazen pro roboty, jak je chápal Isaac Asimov a pojmenoval podle Čapka. Žádný takový však doposud neexistuje a soudím, že jeho existence není ani na dohled. Problém robotů je totiž problémem umělé inteligence (AI), je to rub a líc téže mince. Aby mohla umělá bytost stanout na úrovni člověka, musí být vybavena příslušnou inteligencí, včetně vědomí sebe sama. A to je obrovský problém, který naráží na „paradox barona Prášila“. V jednom příběhu zapadne baron Prášil do bažiny a vytáhne se z ní rukama za uši. Tedy svýma rukama za vlastní uši, což je samozřejmě nesmyslný paradox. Jenže tvorba AI podléhá obdobnému paradoxu. Jestliže chceme zkonstruovat umělou inteligenci, musíme napřed prozkoumat, co to inteligence je. Tím jsme však v situaci barona Prášila, neboť chceme zkoumat něco tím samým, pokoušíme se vyprostit z inteligenční šlamastiky vytahováním se za uši vlastní inteligence. Robotici o tomto problému samozřejmě vědí a rozdělili se v přístupu, jak ho řešit. Jedno křídlo, historicky starší, hledá řešení v programování, ve vytvoření jakéhosi inteligentního programu pro počítač. Tato cesta je však natolik omezena „paradoxem barona Prášila“, že se v současnosti opouští, a křídlo moderněji uvažujících robotiků hledá řešení v umělých neuronových sítích na základě paměťových čipů. Jedná se vlastně o jakousi křemíkovou obdobu mozku, která dostane do vínku určité množství základních pravidel a pak se bude učícím procesem rozvíjet a propojovat sama – tedy se stejně vyvíjet jako mozek dítěte a posléze dospívajícího člověka. Tento proces by zřejmě vyžadoval nějakého „mozkového trenéra“, což je idea, kterou Stanisłav Lem s předstihem více než půl století jedinečně zpracoval v povídce „Ananké“ (Příběhy pilota Pirxe, Plus, 2018). Tahle cesta se jeví nadějnější, ale v důsledku by vedla ke vzniku nekontrolovatelné AI, neboť žádný člověk by nevěděl, co se v takovém křemíkovém mozku děje a jaký postoj by tato inteligence zaujala k lidstvu. Výsledkem by nepochybně byla paralelní civilizace s cíli, které by nám byly nesrozumitelné.

Problém zkonstruování AI je však ještě komplikovanější. Člověk není jen racionálně myslící stroj, ale též emocionálně se chovající psychoid, jehož mozek se pod sprchou hormonů klidně přepne z racionality na bláznovství. A to je dokonce žádoucí, neboť docela dost velkých objevů učinili lidé právě při těchto emocionálních vychýleních z „rovnovážného“ racionálního stavu. Lidský mozek, ono sídlo inteligence, je tedy něco jako játrový knedlíček, který plave ve vývaru hormonů a podle toho, jak je tento vývar právě okořeněn, se lidská inteligence chová. I kdyby se nám podařilo zkonstruovat onu křemíkovou neuronovou síť, která by byla obdařena inteligencí a disponovala vědomím, pořád by zůstal problém, jak do této sítě zakomponovat emoce, jejichž generátorem jsou u lidí hormony vyplavované následkem vnějších situací. Dal by se třebas elektronický mozek v závislosti na krizové situace obdobně stimulovat elektrickým či magnetickým polem? Jak vůbec dát umělé inteligenci city, bez nichž není člověk člověkem? To je ještě o řád větší problém než AI sama o sobě. Karel Čapek ve své hře o robotech předpokládal, že k citům u nich dojde samo sebou, což může fungovat na jevišti, nikoli však ve skutečném světě techniky.

Přívlastek „chytrý“, jímž se dnes označují mobilní telefony, hodinky, auta a mnohé další předměty s elektronickou pamětí a kombinatorickými obvody, je pouze reklamní slogan, který dobře prodává, přičemž je sporné, jestli ona vestavěná elektronika zvyšuje užitnou hodnotu zboží. Každopádně všechny ty věci nemají s umělou inteligencí nic společného, jsou to napevno naprogramované „mluvící hračky“. Totéž platí pro ony plastové panáky, kteří se jako roboti předvádějí na každém veletrhu IT a v nichž si tak libují Japonci. Nejsou ničím jiným než moderní obdobou mrkacích a mluvících panen, s nimiž si hrála děvčátka snad už v 30. letech minulého století. Samozřejmě, že budí nadšení u dětí, ale pokud je jimi nadšen dospělý, projevuje pouze infantilní sklony.

To ale neznamená, že jsem nějaký fundamentální nepřítel robotů. Na stránkách sci-fi románů a povídek, kam zatím roboti patří, je miluji a sám jsem jim věnoval přinejmenším dva tucty povídek a novel a několik esejů. V mé vůbec první knižně vydané povídce ve sborníku Návrat na planetu Zemi (1985) je hrdinou robot, který se stane obětí bezděčné dětské krutosti, a v triptychu Pád na nebesa, Madona z Vrakoviště a Človíčku, chtěl bych tě ještě slyšet se smát (souborně ve sbírce Hvězdné hry, Nová vlna, 2017), jsem pojednal roboty jako dědice lidského humanismu a tím se vlastně přihlásil k odkazu Čapkovy hry R.U.R.

Právě proto, že jsem milovník literárních (a filmových a seriálových) robotů, jsem skeptik ohledně jejich brzké produkce. Myslím si, že vývoj spíše půjde postupným pronikáním technologií do lidského organismu a do jeho vývoje. Již dnes se pohybuje kolem nás množství kyborgů, neboť podle definice mezi ně patří i člověk s totální endoprotézou, s umělou náhradou kyčelního nebo kolenního kloubu, a brzy začnou přibývat lidé s umělým srdcem, cévami atd. A to je teprve začátek cesty, z níž lékařství už nesejde. A stejně tak, pokud se budeme fundamentalisticky držet definice androida, spadá do této skupiny každé dítě vzniklé umělým oplodněním, tedy technologickým procesem. A též toto je opět počátek cesty, která zřejmě vlivem genetického inženýrství vyústí v ještě rozsáhlejší technologické zásahy do „montáže“ člověka. Toto pak může v dohledné budoucnosti přinést obrovské etické problémy, nikoli výroba kognitivních robotů, jak se odborně říká těm, kteří se v 1. pádě množného čísla píší s měkkým „i“ na konci.

I po stu letech vládnou roboti a jejich příbuzní pouze na stránkách knih, filmových plátnech a na televizních čí počítačových obrazovkách. Tuto skutečnost stvrzuje i sborník Robot100 věnovaný Čapkovým robotům a jejich následovníkům, který na podzim 2020 vydalo nakladatelství Argo u příležitosti stého výročí tohoto slova . Obsahuje třináct původních povídek sepsaných právě pro tuto příležitost. Mezi autory jsou anglický spisovatel Ben Aaronovitch, slovenský Michal Hvorecký a z českých Chaim Cigan, Jaroslav Mostecký, Jiří W. Procházka, Emil Hakl, Vilma Kadlečková, Jaroslav Veis, Julie Nováková, Petr Stančík, Pavel Kosatík, Ondřej Neff a též já. Doslov pak napsal nestor světové sci-fi Robert Silverberg. Autoři přistoupili k zadání z různých úhlů, někteří velmi volně, jako například Pavel Kosatík, který si pro svou povídku zvolil jako pozadí legendu o ztraceném Čapkově rukopisu. Naopak Ondřej Neff se držel zadání do té míry, že své povídce dal formu divadelní hry v týchž kulisách, v nichž se odehrává původní R.U.R., ale o 40 let později, kdy roboti vedou proti sobě generační válku (paralela s dnešní kulturní válkou na Západě je zřejmá), neboť i pro ně platí, že revoluce požírá svoje děti. Moje povídka vznikla na jaře 2020 pod vlivem první vlny koronavirové pandemie a děj se odehrává v komunitě seniorů, kteří před čínskou okupací EU utekli do brdských lesů. Robot tam samozřejmě je, ale čtenář by si ho měl najít dříve, než se odhalí.

Dnes je tomu přesně sto let, co na této planetě poprvé veřejně zaznělo slovo robot. Za tu dobu roboti nejenže pronikli do povědomí lidstva, ale stali se též prvořadou sociální, kulturní a vědeckou výzvou. Zda se lidem podaří i v tomto případě zvednout rukavici, kterou jim metla pod nohy jejich vlastní představivost, zda za dalších sto let budou své 200. výročí už oslavovat roboti sami, to opravdu nevím. Jsem však naprosto přesvědčen, že v těch budoucích sto letech rozhodne o osudu lidstva astronautika, robotika a genové inženýrství, nikoli nějaký boj proti klimatické změně.



Advantage Consulting, s.r.o.
CHEMIK ABSOLVENT (PLAT AŽ 25.000 Kč)

Advantage Consulting, s.r.o.
Ústecký kraj
nabízený plat: 22 000 - 25 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.