Četl jsem loni vydanou knížku Milana Koláře Trnitá cesta. Gustav Meyrink a Praha, o níž se dá referovat stručně i zevrubně (není nijak rozsáhlá), ale v obou případech mi vynadáte. Referent vždy vyslepičí buď moc málo, nebo příliš.

Milan Kolář už editoval společně s Vladislavem Zadrobílkem objemný svazek Meyrinkových textů Nevědět nic, moci vše (2003). Teď pročetl asi čtyřicet dopisů, které psal dotyčnému z Německa ještě do Prahy (1893-1903) jistý Alois Mailänder, jeho „duchovní učitel“, a prostřednictvím citací z těch psaníček (Mailänder je sebevědomě diktoval; neuměl psát!) sleduje mladá léta začínajícího spisovatele.

Jsou charakteristická jedním ze základních rysů Meyrinkovy povahy, a to tím, že (cituji Koláře) „neměl příliš kladný vztah k práci“.

„Od mého nejranějšího mládí mé srdce nenávidělo práci tak, jak jen lidské srdce dokáže nenávidět,“ píše v povídce Lodivod. Mínil to asi jako literární nadsázku, ale kloubí se s realitou. Každý za sebe se teď zamysleme, zda bychom se nechovali podobně jako Gustav Meyrink (1868-1932)…

Narodil se herečce (Maria Meyer, 1840-1908) a německému šlechtici a politikovi Friedrichu von Varnbüler. Aféra s nemanželským děckem by mu - snad - zničila kariéru, i nedotkl se výchovy synátora ani prstíkem. Matku však dobře finančně zabezpečil a synovi platil studia a deponoval u notáře značnou částku, o níž dítě posléze vědělo, že mu bude vyplacena po dosažení plnoletosti.

S tím se patnáctiletý Meyrink sune - roku 1883 - z Hamburku do Prahy. Maminka u nás totiž získala angažmá v dnešním Stavovském divadle. Hned první den vklouzl Gustav do spletitých uliček a ocitl se „až“ na Karlově mostě. Snad později přehání, ale tvrdil, že se jej právě v tu chvíli zmocnila hrůza.

Hleděl na Hrad a nad „pomalu tekoucí“ řekou pocítil „hluboký děs“. Hrůza ho, jak aspoň píše, prý neopustila, co v Praze žil. „Ani na jediný okamžik.“

Ubytovali se nejprve v penzionu u nádraží a záhy našli podnájem ve Štěpánské. Brzy se přestěhovali do bytu v Jindřišské. Tam pobyl v letech 1884-1889. Chodil do německého gymnázia Na Příkopech (česky vůbec nemluvil) a uprostřed školního roku, hned v únoru 1885, přešel do prvního ročníku Obchodní akademie v Masné. Tam kladli důraz na výuku angličtiny a francouzštiny, přičemž oběma jazykům Meyrink hověl. Znalost si přivezl již z Hamburku. Nemusel se tedy vůbec učit. Měl slušný prospěch, a když školu absolvoval (1887), už byl v bytě po dva roky sám. Jak to?

Máti-herečka se stala obětí personálních změn v divadle (1885) a jediná nabídka k vystupování jí prý přišla z Petrohradu. „Foukla“ své ratolesti do Ruska. Sedmnáctiletý zůstal v „mystické“ Praze sám (chtěli byste to zažít? Já ano.)

Matka sice přešla na sezónu 1888/1889 do Berlína, ale potom se vrátila do Petrohradu. Do Prahy se každopádně nevrátila už nikdy, s výjimkou dvou krátkých návštěv. Syna nicméně finančně podporovala a byly doby, kdy za něj prokazatelně platila nájem.

Bylo mu devatenáct, když dokončil školu. O literaturu se nezajímal. Byl ve veslařském klubu Regatta a denně trénoval na Vltavě. Údajně byla jeho denní „dávka“ deset uveslovaných kilometrů. Vedle toho čutal fotbal na Letné, hrál tenis a šachy. Po kavárnách. „Tenkou slámkou popíjel nespočetné sklenice švédského punče,“ píše Paul Leppin v knize Severinova cesta do temnot, kde je Meyrink předobrazem jedné z hlavních postav.

Šachy nebyly - navzdory chlastu - zástěrka. S nejlepším šachistou Prahy Moritzem Porgesem sehrál vyrovnanou partii! Rodinu mu nahrazovali protihráči a klub. Byl samolibý a floutek a zřejmě mu přicházela apanáž. Plnoletosti dosáhl v lednu 1889, aby shrábl víc než osmnáct tisíc marek. Je zajímavé, že to v něm probudilo protiměšťácké instinkty. Nosil křiklavé kravaty, nápadné obleky, nejmodernější boty a chodil po obrubníku. Co nejdál od stěn domů. Pořídil si přešlechtěné psy a přestěhoval se do nového bytu na Ferdinandově třídě. Dnešní Národní. Hrál poker a na koni se projížděl Stromovkou. Navštěvoval dostihy.

Později napsal: „V 11 dopoledne jsem projížděl po Příkopech v otevřeném fiakru, usazen mezi dvěma pěknými sboristkami. Na kozlíku stál kbelík s ledem a lahvemi šampaňského.“

Peníze mu začaly docházet v listopadu, i založil banku v Ovocné ulici, kde mu byl společníkem jistý Morgenstern. Meyrink přitom financím naprosto nerozuměl, nic nedělal, něco málo jen předstíral a dokonce ho asi ani nenapadlo, že jej společník začne okrádat. Nic o něm přitom dohromady nevěděl!

Kdy se vlastně začal zajímat o mystiku, je otázka. V jednom dopise uvádí, že již v osmnácti. Musíme pochopit, že spiritismus by tehdy móda. Meyrink založil „lóži U modré hvězdy“ a přijal do ní Julia Zeyera či hraběte Jana Harracha. Anglicky uměl jen on, i překládal kolegům z Bulwerova románu Zanoni. Studovali alchymické spisy atp. Roku 1892 mu kdosi doporučil jako duchovního učitele Aloise Mailändera (1843-1905).

Ani ten nikdy nepoznal otce, ale byl ze zcela chudých poměrů. Zažil tvrdou práci. Nikdy se ani nenaučil číst a psát. Přesto či proto nazval posléze svůj dům Domovem a musel mít nějaké charisma, neboť úspěšně zval i cizí lidi ke společné četbě Bible a meditacím.

Získal mecenáše, a to hlavně Marii Gebhardovou (1832-1892), která podporovala už Eliphase Léviho a Helenu Blavatskou. Usadil se nakonec poblíž Frankfurtu a po roce 1895 ho Meyrink navštěvoval i několikrát za rok. Psali si, ale Meyrinkovy dopisy jsou bohužel zničeny. Mailänder diktoval ty své buď ženě nebo švagrové a nelze jednoduše a jako v pohádce Císařovy nové šaty napsat, že byli v oné rodině prostě všichni podvodníky; ale přečtěte si Kolářovu knížku a udělejte si názor sami.

Nakolik a hlavně do kdy jim Meyrink věřil, zůstane otázkou. Mailänder mu mohl být otcem a budoucí spisovatel jej tak vnímal. „Cvičení“, která „mystik“ doporučoval, ale těžko brát vážně. Každopádně se netýkala ani tak mystiky jako pokorného utvrzování se ve víře v pána Boha.

Prvního března 1893 se Meyrink prvně oženil. Jeho žena Hedwiga (*1871) snad zprvu poslušně cvičila s ním. Pak ji to přestalo bavit.

Ani manželství příliš nefungovalo, anebo jen první tři roky. Nic to nemění na tom, že manželé vypadají na fotografii (1893) překrásně. A Mailänder jim kupříkladu 22. 3. 1894 psal: Pro váš další pokrok cvičte od této chvíle tím, že budete opakovat věty: Já, Ruben, se pevně držím svého Spasitele. Já, Maria, chválím tvé jméno, Pane, Pane.

Od určité, a to dosti brzké chvíle (v červnu 1897) měl Meyrink milenku Philomenu Berntovou (1873-1966), se kterou si padli do oka a s níž si začal, ještě než dosáhla plnoletosti.

Vzali se v květnu 1905 a zůstali spolu do spisovatelovy smrti.

Někomu to může dnes připadat zvláštní, ale Meyrink začal psát povídky ve vězení, když krachoval, a honoráře, které dostával z berlínského časopisu Simplicissismus, skutečně nebyly jen formalita. Pomáhaly mu. Ve vazbě konkrétně vytvořil povídky Izzi Pizzi, Fialová smrt a Hrůza. První z nich vyšla 29. dubna 1902. Meyrink se nicméně za spisovatele nepovažoval. Měl tenkrát plno jiných starostí, jeho situace se zhoršovala, přišel do řečí, musel opustit přepychový byt na dnešním Janáčkově nábřeží atd. Nakonec opouští i Prahu a klíče od svého posledního, žižkovského bytu odevzdává 23. března 1904, tedy právě před 120 lety.

Skutečnou literární kariéru začal v Německu, svého pochybného učitele Mailändera zachytil ve figuře ševce Klinkherbogka v románu Zelená tvář a na Prahu při psaní, jak víme, vzpomínal převelice. Nemusel se za spisovatele považovat, byl jím.
Milan Kolář: Gustav Meyrink a Praha. Redakce Božena Správcová a Zuzana Zadrobílková. TRIGON-KNIHY. Praha 2023. 160 stran. 190 Kč.

Trnitá cesta - Milan Kolář | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví