Po „hustém“ předvolebním klání nás čeká ještě turbulentnější podzim s tahanicemi ohledně jmenování nového premiéra mezi Hradem a Spolukoalou, takže není od věci malá hříčka na pomezí fejetonu a minipovídky, úlevná i pro autora, aby se nemusel ihned babrat v povolební nebo eurounijní politice.

Zdálo se mi, že jsem Marťan a že jsem přijel na návštěvu Země. Mám v Česku, to je v Evropě, dva strýce a ti mě pozvali, abych eventuálně zůstal. Oběma se vede velmi dobře, jeden zastává místo šéfa marketingu velkého e-shopu, druhý se chytil v rozšířeném týdeníku, takže by mi zpočátku mohli pomoct, než si něco najdu.

„Obávám se, synovče, že jsi přijel pozdě,“ pravil ten novinářský strýc, „protože tady to taky smrdí.“

Druhý strýc soustrastně potřásl zelenou hlavou.

„Představ si, oni se taky rozhodli montovat se do klimatických změn!“

Nic dalšího říkat nemusel. Všichni na Marsu víme, jak jsme dopadli, když jsme se pokusili o něco podobného.

„Jsou ještě horší než my, všechno svalují jen na jeden skleníkový plyn,“ navázal ten z marketingu, „a navíc místní politici neumějí počítat s procenty.“

Musel jsem tázavě povytáhnout oční víčka.

„No ono je to totiž tak, že Evropa produkuje jenom asi šest až sedm procent těch závadných skleníkových plynů, přesto se ale tady rozhodli snížit jejich emise do dvaceti let na polovinu. To znamená, že za dvacet let by globálně objem skleníkových plynů klesl na devadesát šest a půl procenta, kdyby ovšem nebyly v Asii dva nové ekonomické kolosy, který rozvíjejí svůj průmysl v obrovském stylu a nějaké skleníkové plyny jsou jim šumafuk.“

„Bať, bať,“ vmísil se novinářský strýc, „třebas Čína se dnes podílí na těch emisních plynech asi třiceti procenty, ale když svoji průmyslovou kapacitu za těch dvacet let zvýší jen o třetinu, bude činit její podíl čtyřicet procent, v globálu sto šest a půl procenta. Takže žádná záchrana pro Zemi.“

„To tady nikdo nevidí, oni si ta procenta opravdu neumějí spočítat?“ špitl jsem.

Oba strýcové unisono zavrtěli zelenými hlavami.

„Nikdo z papalášů,“ řekl ten marketingový.

„Kdyby jen papaláši,“ přisadil si novinářský strýc. „Tady se snad neučí procenta ani na středních školách.“

Teď se podivil i jeho bratr.

„Co tím myslíš?“

„Školní stávky pro klima, teda Fridays for Future, když chceš být světový.“

„To máš pravdu,“ zadumal se marketingový strýc.

„Co to, u všech marťanských bohů, je?“ zalykal jsem se zvědavostí (a obavami, že budu muset emigrovat ještě někam jinam).

Oba strýcové na sebe mrkli.

„Nejlíp bude, když se přesvědčíš sám,“ řekl ten novinářský. „V redakci jsem se dověděl, že příští pátek bude taková studentská demonstrace na Staromáku. Běž tam a uvidíš.“

Pak mi oba strýcové vysvětlili, co to ten Staromák je a jak se tam dostanu, takže jsem tam v onen pátek opravdu byl.

Co vám mám povídat, mraky mladých lidí s rozzářenýma očima a spoustou transparentů, takže mi srdce pookřálo nadějí. I když mě trochu zarazil transparent NEEXISTUJE ŽÁDNÁ PLANETA B (když my, Marťané, ale víme, že záložní planeta existuje, jen to není B, ale Z). Byly tam i s jinými nápisy, třebas TICHO VZDUCH NEVYČISTÍ, kterému jsem příliš nerozuměl. Pak tam začali vystupovat řečníci a jeden za druhým obviňovali vlády, že nic nedělají a okrádají je, mládež, o budoucnost. Že je třeba ZMĚNIT SYSTÉM, jak stálo na většině transparentů.

Všichni okolo mě poslouchali a nadšeně řečníkům aplaudovali, ale přitom vytahovali svoje mobily, koukali do nich, nebo si dělali selfíčka, fotili řečníky a spolužáky. A tak to šlo až do konce.

Když už se ti mladí demonstranti rozcházeli, všiml jsem si dalšího transparentu. Stálo na něm KLIMA SE MĚNÍ, PROČ NE MY a to mě přivedlo k nápadu. Protlačil jsem se k jednomu z řečníků, takovému mladičkému brejlovci.

„Dobrý den,“ slušně jsem pozdravil, „mohu se vás na něco zeptat?“

Nedůvěřivě si mě změřil, ale pak přikývl na souhlas.

„No, víte, moc se mi to líbilo, co jste tady říkal, že vlády musejí začít jednat, že musejí něco udělat, že se musí změnit systém. Ale co pro to uděláte vy?“

Nechápavě na mě hleděl.

„Vždyť jste přece viděl, co děláme. Místo školy demonstrujeme a varujeme,“ odpověděl se shovívavou převahou chápajícího nad nechápavým.

„Ano, to je úžasné,“ souhlasil jsem. „Ale co uděláte konkrétně? Když se třeba váš pan otec bude muset v rámci změny systému vzdát auta se spalovacím motorem a na elektromobil nebude mít, čeho se vzdáte vy?“

„Co tím myslíte?“ po obličeji mu přeběhl mráček podezření.

„No já bych pro vás měl takový návrh, Co kdybyste teď vyzval demonstrující spolužáky, ještě než se úplně rozejdou, aby zahodili svoje chytré mobily, iPady a iPhony, nebo jak se všechny ty kapesní přístrojky jmenují, vy byste je tady navršil na hromadu, tím posledním udělal selfíčko, které byste dali na sociální sítě s vyhlášením, že to je váš příspěvek k záchraně klimatu a budoucnosti, že tím zahajujete změnu systému a že vyzýváte mládež celého světa, aby vás následovala. Vždyť vy ty přístrojky stejně používáte jen ke hraní videoher a k poslouchání písniček, a kdybyste se jich vzdali, byla by to globálně obrovská úspora elektrické energie, protože se prý musejí dobíjet každý den. A hlavně byste činem dokázali, že to s tou změnou systému myslíte vážně. Helejte, tamhle ta slečna to má na transparentu,“ ukázal jsem na papundeklovou tabuli na níž stálo KLIMA SE MĚNÍ, PROČ NE MY.

Mezitím se kolem nás seskupil menší dav mládežníků a mládežnic, který na mě začal poněkud nepřátelsky zahlížet, zatímco brejlovec jen mžikal očičkama za čočkama a mlčel. Jeden z mladíků k němu přistoupil.

„Vole, vykašli se na něho,“ řekl zvysoka. „Je to Marťan.“