Kameník Jan Brokof, rodák ze Spiše, vstoupil do služeb hraběte Thuna v Klášterci nad Ohří roku 1685. Bylo mu rovných třiatřicet, což jsou Kristova léta, jimž bývá u mužů přikládán až mystický význam. Brokof se v Klášterci proměnil z tovaryše v mistra a zplodil tu dva syny, kteří jej později v umění překonali. K uctění památky starého sochařského rodu byla v městečku minulou sobotu odhalena zbrusu nová socha. Její autor, místní kovář a sochař Karel Meloun, mi dílo, které zatím nosil v hlavě, před více než rokem nakreslil a požádal mě, abych o něm zasvěceně promluvil, až bude hotové.

Co by člověk kamarádovi neslíbil, nechce-li to hned. Termín se však bleskurychle přiblížil, aniž by mne cokoli zasvěceného napadlo. A tak jsem se ze zoufalství vydal za Brokofy na Karlův most. Zpupný Turek tam stejně jako kdysi věznil úpějící křesťany, svatý František Xaverský, podepřen Číňanem, Tatarem, Indem a mouřenínem, nepřestával křtít indiánského náčelníka, andělé nadále vyhlíželi jako žasnoucí návštěvníci z lepších světů. Brokofové sázeli na bizarní exotiku, jenže dav, který dnes proudí pod sousošími, stírá její kouzlo. Je exotický docela normálně: globálně. Postával jsem zrovna před svatým Borgiášem, kanonizovaným generálem Tovaryšstva Ježíšova, když se od Malé Strany začalo rozléhat povědomé rámusení. Tovaryšstvo by se podivilo, jak se v Praze činí hinduistická konkurence. Podle zvuku se zdálo, že se s pobrukováním Haré Kršna blíží tisícihlavé zástupy, které mne docela mírumilovně smetou do Vltavy, ale pak kolem prošli jen tři vyholení vyznavači v hábitech. Jeden vlekl na zádech CD přehrávač s nahrávkou velké mantry, druzí dva nesli reprobedny. Střelil jsem okem po jezuitovi na podstavci. Toho trik zjevně zaskočil.

Proslov jsem jakž takž sesmolil a na sever odjel s čistým svědomím, že slib náležitě splním. Z vernisáží vím, že zkušené publikum vnímá takové řeči jen jako nezbytný rituál před občerstvením. Netušil jsem, že se u sochy sejde snad celý Klášterec. Její odhalení totiž patřilo k mnohem větším oslavám rekonstrukce celého městského jádra. Poprvé v životě jsem se ocitl před silným mikrofonem, který má slova šířil kilometry daleko. Neunikly jim senioři ani junioři, rozhihňané dívčiny, maminky s kočárky ani hloučky opilců, kteří se z hospod přesunuli ke svátečním stánkům s pivem. Když jsem jim říkal, že Meloun "odkrýváním vlastních duchovních kořenů dohledává duchovní identitu svého kraje", připadal jsem si jako strašný tlučhuba. To ten mikrofon, hájil jsem se v duchu.

Vše nakonec dopadlo dobře. Čerstvě odhalená socha podélně polonahého rytíře s brokofovskou legendou na štítu bude možná časem populární jako bruselský chlapeček, kodaňská mořská víla, karlovarský kamzík nebo Turek na Karlově mostě. Zatrnulo mi až večer, když jsem z městečka vyjížděl k domovu. Došlo mi, že proslovům na náměstí musela naslouchat i plachá zvířátka v okolním polesí. Že jsem jim do toho mikrofonu raději nezabroukal velkou mantru!

(Snímky u článku Pocta kláštereckým Brokoffům - pozn.red.) 

(psáno pro Respekt)