Přestavuju si spisovatele Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Vlastně na obláčku ne… spíš si povídá s kamarádem Otou Pavlem. Kdysi mi svěřil, jak spolu snili, že se nechají pohřbít vedle sebe, budou se chodit v rubáších navštěvovat a vařit si kafe. A protože už třináct let spolu ti dva odpočívají na Olšanech, tak je tam vidím, jak se u kávy v té jejich „olšanské garsoniéře bez oken a dveří“ chechtají:
„Hele, bejku, co ta moje Čičiličina vyvedla…“ ukazuje Arnošt spokojeně Otovi první řádky knihy ARNOŠTOVA CESTA. Začátek je podle mistrova gusta. Čtenáře hned zaujme historka, jak tvořícímu tátovi dcerka Eva rozžvýká celou stránku rukopisu, protože si jí málo všímá.

Arnošt Lustig píše oblečený ve vaně, přes kterou má prkno na válení těsta a na něm psací stroj… V malém bytě s dětmi se jinde pracovat nedá. Nevadí mu to, je šťastný, že může psát. Jeho malá Eva za ním přijde a ptá se: „Co děláš, tati?“
„Píšu, Evi.“
„Pohádku?“
„Taky.“ Arnošt se pro sebe uměje, vzdychne, opře si hlavu o vanu a zavře oči. Malá Eva zatím vezme z prkna jeden hustě popsaný list papíru a strčí ho do pusy. Zamyšleně žvýká. Arnošt otevře oči, uvidí snězený papír…

A co je dál? O tom krásně vyprávějí další kapitoly ARNOŠTOVY CESTY, která se dá přečíst za jeden večer. Tvoří ji krátké rozhovory spisovatele s jeho postupně dospívajícími dětmi – Evou a Pepim. Zpočátku naivní otázky střídají vážná témata, v nichž syn a dcera otvírají tatínkovy skřínky třinácté komnaty a zjišťují, že jejich otec je jeden z nejvýznamnějších světových autorů, kteří přežili a zaznamenali zvěrstva holokaustu.

„Přišel dopis, že pojedeme do Terezína…. Měli jsme jít do Veletržního paláce a já si představoval, že to snad bude nějaký dobrodružství…“
„A bylo?“ zeptá se Eva.
„Mně to tak vážně připadalo. Ocitl jsem se v nějakým úplně neznámým světě. V tom paláci byli všichni nahňahňaní jak sardinky. Lidi s drahýma, koženýma kuframa, ale taky lidi s krabicemi, protože žádný kufry neměli. No, a všichni pak společně museli spát na slamnících na zemi. A já to všechno pozoroval, ten život v paláci, který se postupně, během těch tří dnů, co jsme tam byli, měnil v hnojiště, protože tam nebyly žádný záchody, lidi se neměli kde umýt, čeho se najíst. A já jsem najednou viděl lidi oblečený jak do hotelu Savoy, ale i dělníky v hadrech, jak jsou na tom v té chvíli všichni stejně.“

„Grafický“ román spisovatelky Markéty Pilátové a ilustrátorky Elišky Podzimkové propojuje krátké texty s kolážemi – ilustracemi, fotografiemi a komiksem, a tak ukazuje v jakémsi rodinném albu hlavní milníky na Arnoštově životní cestě. Třeba jak po koncentrácích přišlo okouzlení ruskými osvoboditeli a nadějemi na lepší svět, který si v poválečné době mnoho bývalých vězňů spojovalo s komunismem.

„A kdy se z tebe teda stal komunista, tati?“ trochu se na tátu zamračí Pepi.
„Ale pak jsi přece komunista už nebyl, ne?“ je zmatená Eva.
„Jeden ruskej plukovník, když jsme básnili o komunismu, nám ještě za toho osvobození říkal, že nevíme, o čem mluvíme. Že budeme mít sice chleba, ale nebudeme mít sůl, a když budeme mít sůl, nebudeme mít chleba. A my na něho koukali jak na blázna. Ale měl pravdu.“
„A proč jste mu to nevěřili?“ ptá se Pepi.
„Protože jsem mohl studovat. A na vysoké škole jsem hltal marxismus-leninismus a spravedlnost pro všechny. Byl jsem mladej, naivní kluk, co se vrátil z lágru, a tak jsem tomu rád uvěřil.“

Ačkoliv většinu vyprávění jsem vyslechla od Arnošta osobně, užívala jsem si při čtení nuance mně známých historek i pátrala po nových detailech. A když jsem knížku zavřela, usmívala jsem se. Za to setkání po letech jsem Evě Lustigové, která vznik knihy zpunktovala, vděčná. A obdivuji, jak se – jako zakladatelka a ředitelka Nadace Arnošta Lustiga – o odkaz svého otce systematicky stará. Knížka je jen jedním z mnoha střípků. Pokřtil ji v Luxoru „cimrmanolog“ Miloň Čepelka a přečetl z ní poslední „obraz“:

Eva si zvědavě prohlíží papír, co má Arnošt ve stroji. „A tati, proč pořád něco vyprávíš?“
„Ty kozo, vždyť to všichni víme,“ zasměje se Pepi. Ale Arnošt Evě stejně odpoví:
„Protože to je jediný, co má cenu. To jediný, co mě přežije. I z mýho života bude jednou příběh. I z těch vašich. Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy.“

„Moc se mi líbí, jak ti tatínek říkal Čičiličíno… to jsem nevěděla,“ říkám do telefonu Evě.
„Musíš to vyslovovat jen krátce,“ opravuje mě. „Čičiličina.“
„A Čičiličino, proč pořád otcův příběh vyprávíš?“
„Za prvé mi to dovoluje být s Arnoštem takhle pořád. A pak táta tvrdil, že každá generace si znovu a znovu musí vybojovávat svou svobodu. Proto jsme tuhle knížku věnovali hlavně mladým. Aby věděli, že až zase někde na světě poženou lidi do dobytčáků, musejí říct: NE!“ odpovídá Eva a já si představuju, jak se Arnošt na Otu Pavla nad olšanským kafíčkem s nadějí usmívá.