aneb Smí lovit Abraham Lincoln upíry?

Na ikony se nesahá? Ale ano. - Jen je otázka, jestli se ikon smíme dotýkat leda přátelsky, leda jim položit ruku na rameno.

Třeba Tatíčku Masarykovi. Jde to? Je správné ignorovat veškeré jeho milenky i jeho chyby, jen že byl sjednotitel národa? Odpovězte každý sám, ale newyorský spisovatel Grahame-Smith (*1976) to už provedl, když atakoval v podobném smyslu Abrahama Lincolna. A když si všiml, že charismatický vítěz nad otrokářským Jihem sdílí křestní jméno lovce upírů Abrahama Van Helsinga.

Samo jméno Abraham znamená důstojný otec a říkal si tak božský praotec izraelského národa, když se cítil vyvoleným. Vnuknuté poslání bylo dokonce nad život jeho syna Izáka (předobrazu Ježíše), takže syna div neodpravil nožem. Nebyl ale zloun a pomyslně dodnes sjednocuje Židy s Araby.

Jak to? Jak oddaní čtenáři Koránu, tak věřícní čtenáři Bible se mohou považovat za jeho potomky. Ale dokázal ještě víc. Potlačil vlastní závist a jméno ABRAHAM přesně překládejme „otec spousty národů“.

Podobně se, jak řečeno, jmenoval proslulý lovec upírů vymyšlený Abrahamem (Bramem) Stokerem pro slavný román Dracula, což vnuklo Grahame-Smithovi infantilní nápad: Co kdyby Lincoln vedl tajnou válku s vampýry?

Skrytě by se táhla jako rudá nit většinou jeho života, aby vyvrcholila střetnutím s pijáky otrocké krve, bojujícími na straně Jihu. Nesmysl? Možná. A jiný, k židli konvencemi přikurtovaný autor, by toto téma upustil pod stůl. Možná Zdeňku Troškovi, anebo by je dokonce spláchl. Grahame-Smith ne - a roku 2010 zveřejnil román Abraham Lincoln, lovec upírů, aby ho v podobě scénáře (spoluautor Simon Kinberg) předhodil Hollywoodu. Je to zrovna deset let (2012), co dílo produkoval sám Tim Burton a režíroval Timur Bekmambetov (*1961), rodák ze Sovětského svazu. Ale k románu a spisovateli.

Jeho otec je, mimochodem, židovského původu, a Grahame-Smith se tím pádem původně jmenoval Seth Greenberg. Matka to ovšem po rozvodu furiantsky změnila na památku spisovatele Kennetha Grahama (1859-1932), autora Žabákových dobrodružství.

Bizarní Abraham Helsing, lovec upírů prvně vyšel 2. března 2010 a pro mnohého z nás překvapivě se stal čtvrtým nejprodávanějším románem v žebříčku The New York Times. Odhalil snad LEDVÍ dějin? Neřekl bych. Ale tvrdí, že si Lincoln tajně, v ústraní vedl deník. Ony zápisy kniha částečně reprodukuje a obsahují šokující zvěsti. Už v raném věku jedenáct let se budoucí šestnáctý prezident Spojených států dověděl od svého táty, že upíři EXISTUJÍ, ba zavraždili jak chlapcova dědečka Abrahama Lincolna, tak jeho maminku. Šokovaný se pustí do deníku a vehementně přísahá hned na stránce jedna, že bude upíry „odteď“ lovit a likvidovat, ba bude se jich snažit odpravit co nejvyšší počet. Pak plyne čas… a dítě už ve dvanácti letech prošpikuje kůlem, který samo zahrotilo, maminčina vraha. V šestnácti (1825) udiveno zví, že rovněž existují „hodní“ upíři; když mu jeden takový hodňas zachrání krk, aby Abrahama Lincolna nadále láskyplně cvičil v o něco důkladnějším boji. Takže mladík začne zabíjet masově; samozřejmě upíry. Adresy dodává mentor jako na běžícím pásu.

Skutečně klíčovou událostí se však stává až moment, v němž Abraham odhalí, že jeden sledovaný jím otrokář je rovněž vampýr a otroky v aukci nekoupil na práci, nýbrž jako potravu.

„Dokud bude možné vlastnit lidi, budou se upíři vrostlí mezi otrokáři lidmi masově živit,“ zaznamená si Lincoln zjednodušeně. „Ale kdybych já otroctví vymýtil, i upíři v Americe by vymizeli. Snad.“

Tenhle autorův důvtipný pokus o metaforu samozřejmě částečně selhává u dospělého čtenáře, který leda mávne rukou, nicméně mnohé dítě „zabere“ a čte dál. Hle. Zatímco za dne se odehrává to samé, co známe ze školního dějepisu, v noci ikonický Abraham přebírá druhou identitu nemilosrdného lovce. A jeden ukrutný vampýr mu sice zlikviduje krásnou snoubenku (Ann Rutledge), avšak i ji Abraham pomstí. Nebezpečí oproti tomu nechce vystavit další partnerku, a tak se loučí s měsíčkem a přestane lovit. Soustředí se na bílý den alias (neupřímněji praktikovanou) právní i politickou kariéru. Dělá dobře?

Asi. Brzy má vlastní advokátní kancelář a zvolen je i do Sněmovny. Vedlejší figurou téhož příběhu přitom je básník Edgar Poe, a máme-li příběhu věřit, Abe a on byli staří přátelé.

Jen se chvíli neviděli, než se opět se setkají ve slovutném Washingtonu. Ani autor Havrana ovšem nemá iluzí a chápe krvavou pravdu o světě i upířím pozadí lidstva. Jak se ukazuje, nejedná se o ryze americké zlo, protože rodný světadíl vampýrů je stará Evropa. A proč přicházejí s přistěhovalci?

Netřeba, řekl bych, odpovědi, ale autor se nedal a vymyslil rovnou dvě. Spojenými státy sice koluje očistná zvěst, že všechny upíry napříč přes Atlantik vyhnalo pobouření nad činy jisté Čachtické paní, ale to je pouhá náplast. Ne, nikdo přece nedokáže pouze přelepit brutální dějiny otroctví. A Čachtice? Stalo se, ano, i Zdeněk Troška to chce dodnes řádně zfilmovat, ale šlo o lokální případ. Pouze lokální Exodus by přece pouze díky paní Bathoryové nenastal. Ale došlo naň - a lačnící bestie vlákal do Států bující obchod s otroky.

Dle pouze románového názoru Edgara Poea se ale upíři zaměří po otrocích i na svobodné Američany. Dá se to čekat, ne? I není na místě politicky zakročit? Tak či onak, Abraham Lincoln zprvu couvá. Odmítá usilovat o další zvolení do Sněmovny a Poe i se svými dobrými nápady je zatím ve městě Baltimore likvidován zlotřilým upírem (1849).

Uplyne osm let a roku 1857 volá mentor Abrahama do New Yorku, aby mu řekl, že je na spadnutí válka, kterou z pozadí naplánovali upíři Jihu. Proč? Samozřejmě proto, že prahnou zotročit Sever, ba veškeré Američany, dosud svobodné. Co tedy dělat? Lincoln kandiduje do Senátu! Naváží se proti spojenci jižních vampýrů Stephenu Douglasovi (skutečná osobnost!), ale prohraje. Jenže právě prohra zde je příležitostí se stát prezidentem (1860).

Jak asi víte, otrokářské státy se vzápětí osamostatnily do Konfederace a skutečně vypukla válka. Podle našeho románu v ní bojovali za Jih i normální vojáci, ale taky upíři, a hned úvodní bitvu u Bull Runu otrokářům vyhráli. Následné Lincolnovo povzbuzení otroků k boji proti pánům bylo prý i důsledkem jeho velmi rafinovaného záměru „vyhladovět upíry“. Ti se, pravda, za to hlavě Seveřanů krutě pomstí a jeden z nich mu na trávě, přímo před Bílým domem, zabije syna. Je to jako ta oběť z Bible, jenže tam byla odvolána. Nakonec stačil beran. Lincolnův mentor chce ostatně nebohé dítě „oživit“ jako upíra, ale to prezident zuřivě odmítne. Rozkmotří se s učitelem a vypudí z Bílého domu i ostatní „hodné“ vampýry, kteří tu až dosud nenápadně přebývali. Taky válka končí a s kolapsem otroctví odcházejí zlí upíři do méně svobodných destinací Jižní Ameriky anebo Asie. Abraham Lincoln je zavražděn a navzdory rozmíšce se mentor vrací, aby v jedné stodole osobně odpravil ukrytého tam Johna Wilkese Bootha. Přichází epilog, ocitáme se takřka sto let nato (1963) a Lincoln tráví noc jako host prezidenta Kennedyho. Spolu s mentorem se nazítří zúčastní slavného projevu Martina Luthera Kinga v Lincolnově památníku. A sice je zlatý Abraham díky svému cvičiteli teď taky upírem, ale současně „až moc zajímavý“, aby jej nemrtvý nechal odejít.

Protože měl román relativní úspěch (do češtiny ale nikdy přeložen nebyl), roku 2015 vydali jeho autorovi ještě jeho pokračování Poslední americký upír. V něm si vysnil celou Unii upírů a titulní figurou se stává Lincolnův nesmrtelný mentor Henry Sturges. Děj se přesouvá na Britské ostrovy. Ejhle, upírem je i proslulý shakespearovský herec Henry Irving, jemuž dělá tajemníka, to je ale náhoda, sám Bram Stoker. Manželé Stokerovi se stávají Sturgesovými přáteli. Nejen oni. I autorovi Sherlocka Holmese Sturges pomáhá zastavit řádění Jacka Rozparovače, anebo se přátelí s Nikolou Teslou. V Rusku pomáhá vraždit Rasputina a co agent americké vlády se účastní obou světových válek. Na konci knihy je vylíčeno i jeho setkání s jediným synem posledního ruského cara. Ten sice byl zavražděn revolucionáři už jako dítě, ale existuje dál. Romanov je upír a lanaří Sturgese do řad obnovované upíří Unie.

Ale k Lincolnovi. V druhém románu vystupuje již pouze na začátku a na konci. A film?

Funguje pouze na někoho a myslím, že především ve Spojených státech a při spojení s chemií pravého, nikým nevysmívaného PATRIOTISMU. Jistě, už předloha je nadsázkou; ale - paradoxně - takřka postrádá humor. Ústřední vtip filmové adaptace? Je ten, že se rozhodla být naprosto vážná. Výsledek? Dá se určitě tolerovat jako užitečná učební pomůcka přiložená podle pravítka k pravým dějinám Ameriky. Ale jinak? Film je sice děsivý, ale schematický, teatrální, příliš zkratkovitý a pracuje víc se symboly než s uvěřitelným příběhem. Obrys nahrbeného Abrahama Lincolna v cylindru a s rýčem, když za noci pohřbívá „svého prvního upíra“, může vážně brát leda pětileté dítě, ačkoli uznávám a věřím, že právě tokové pojetí bylo už záměrem. Výsledkem je recese. Tím a zrovna tím, že film bere sám sebe patrioticky vážně, je až fascinujícím způsobem působivý. Sice absurdní, ale vymyká se normě, což u nás nejlépe větřil a chápal František Fuka, jenž dílo prahl propasírovat do úvodu Karlovarského festivalu. Škoda, že to tenkrát nevyšlo.

Hlavním problémem snímku však není, řekl bych, vážnost, ale jsou to digitální efekty. Zvlášť v závěrečné sekvenci, odehrávající se na zběsile uhánějícím vlaku a na propadajícím se, hořícím mostě, jsou triky moc patrné. To jistě nemusí vadit, ale došlo mi, že by dílo lépe fungovalo jako film animovaný. Nic víc, nic méně. Kdyby se totiž do jednotlivých scén nemuselo tak hrozně moc „kreslit“ a kdyby se jednalo o snímek nakreslený přiznaně, odpustit by se dalo víc.

Odpustit by šel i Abraham Lincoln celující za bílého dne svou choť, ale v noci teatrálně točící „vrtulí“ dřevorubecké sekery a líbající ostřím upíří chlapy.