Doktorka Stanislava Mazáčová (zdravím) zůstává pouze jedinou z dvaatřiceti autorek a čtyřiceti autorů tzv. Lexikonu české literatury 4 z nakladatelství Academia, který přednedávnem vyšel ve dvou svazcích a docela nedávno byl vyhlášen i českou Knihou roku 2008.

V jedné z autorských bibliografií tohoto slovníku vypisuje PhDr. Mazáčová (na "str. 1750") i knižně vydaná díla spisovatele Vladimíra Watzkeho alias pověstného Vládi Zíky (1900-1971), o kterém psal Neviditelný pes (vcelku nenápadně) už letos 7. října v článku Dětství s Richmal Cromptonovou, ale i tři dni poté v jeho pokračování Španělé na Everestu? 1942!

Na rozdíl ode mne, který pouze nakoukl, ale literární historička připomíná i jiné Zíkovy majstrštyky včetně některých (i když právě zdaleka ne všech) pestrých dílů všem děckům určené řady o malém a neuvěřitelně kýčovitém čertu Marbulínkovi.

Konkrétně jde o sešity Marbulínek v cirkuse, Marbulínek krotitel, Marbulínkovo představení, Marbulínkův cirkus ( což je vlastně souborné vydání předchozích tří publikací), Marbulínek vítá jaro (pozor, k této položce se ještě vrátíme), Marbulínkova domácí zviřátka, Nejmilejší Marbulínkova domácí zviřátka a Marbulínkovy veselé příběhy.

Hezké, že, a vsjo v parjádke (jak by asi řekl nejen Vladimír Putin), až na to, že tenhle jinak velezáslužný slovník tady odporuje sám sobě. Respektive? Autorka hesla zde vlastně oponuje Jitce Pelikánové (rovněž zdravím), kterážto už kdysi, v druhé části téhož Lexikonu (1993) přisoudila publikaci Marbulínek vítá jaro (1934) pro změnu ještě pochybnějšímu spisovateli Otakaru Haeringovi (1892-1951), jehož jméno s ostatně skví (za přídomkem učitel) i na obálkách všech Marbulínků i jejich popřevratových reedic.

Ty sice bohužel nebyly dotaženy do konce (brečím), ale třeba právě Marbulínek vítá jaro roku 1992 opětovně vyšel, a to díky zpěvákovi a skladateli Jiřími Zmožkovi a jeho nakladatelství Carmen, i když, pravda, na tomhle počinu onen muž podle všeho pěkně prodělal.

No, a jak je to tedy? Kdo to napsal a který údaj je pravdivý a který správnější? Ten novější? A čemu vlastně věřit?

2.

Nechme tuhle světobornou otázku otevřenou a plavat, anebo aspoň do chvíle, než mi to Stanislava Mazáčová vysvětlí osobně (vyžaduji), a všimněme si i jednoho závažnějšího nedostatku.

Upozorním ale nejprve, že výslovnou zásadou sekty tvůrců Lexikonu (vznikal skoro čtyřicet let) bylo nehodnotit. Anebo pokud jen možno nehodnotit.

Tak. A vidíte, přesto jsou v hesle Vladimír Thiele, které napsala Sylva Bartůšková (dobrý den), vyloženě a bez všech zábran zhodnoceny i hned tři Thielovy dětské knížky známé jako Báchorky Admirála Machorky (1966), Krásné léto v Orlím srubu (1966) a Jak to všechno dobře dopadlo (1969). A co hůře, jsou bohužel hodnoceny spíše negativně.

"Vleklé vyprávění... zdůrazňuje spíše vnější stránku událostí než psychologické prokreslení postav," dočítám se tady a mrzí mě to, protože s podobným tvrzením nezbývá než nesouhlasit právem slabšího, ale znalejšího, a to s naprostým úspěchem zajištěným už dopředu.

Ne snad? Přečtěte si ty knížky někdy sami. Snad se i já k nim tady ještě vrátím, tak jako ke svému oblíbenému (i když skutečně kýčovitému) Marbulínkovi, a chci už jen dodat, že místo oné hodnotící (a místo zabírající!) věty mělo spíš být v Lexikonu připomenuto, že je tato skvělá a neopakovatelná trilogie nejen četbou pro děti, ale zároveň i vzpomínkami na Thielova o dvacet let staršího přítele, spisovatele Edvarda Valentu (1901-78).

Ne, nestalo se to - a nedošlo na to bohužel ani v samotném hesle Edvard Valenta z pera další ženy, Evy Strohsové (věřím, že jste taky milá), nicméně... Dámy! Berte mé výtky, prosím vás, jenom jako jakési předsilvestrovské šťouchnutí na téma dvou možná i opomenutelných pih, které jste vytvořily na kvalitě a kráse celku.

Ten se totiž stal Knihou roku určitě po právu.