1.

Dick Zabiják přivlekl krásnou pannu za zápěstí ke kapitánovi jeskyně.

Po kapitánově pravici stála láhev grogu. Kapitán si nasadil masku a zlověstně se usmál. Jednou rukou si nakroutil černé kníry. „Pusť to děvče, pse,“ řekl.

Pak se panně obřadně uklonil.

2.

Připadá mi, že úryvek docela dobře vystihuje stupeň, na který už povystoupil v psychickém vývoji chlapec jménem William - pohroužený zrovna vleže a kdesi na půdě do zažloutlých stránek „pustého" literárního škváru. A čte i dál:

„Vzácná panno,“ řekl jí poté. "Jestliže mi váš vznešený otec nepřinese do slunce západu šedesát tisíc korun, váš osud je zpečetěn. Již zítra se budete houpat na oné osamělé borovici...“

3.

Upřesním teď jenom, že zručná překladatelka z angličtiny Jarmila Emmerová sice není sama, kdo „přeložil“ křestní jméno William do češtiny jako Jirka, nicméně právě ona za to jméno přidala i vůbec nejběžnější anglické příjmení Brown, zatímco dříve, za první republiky jsme četli o tomtéž zlobícím hochovi, ale s příjmením Morton.

Morton anebo Brown - ať tak či tak, ten umouněnec stále dál kráčí ulicí a jde o jednoho a téhož rozpustilého pihouna, přičemž to však nejsou jen pihy, co má společné s pozdější a ještě daleko slavnější holčičkou Pipi (1945), kterou si vymyslela Švédka Astrid Lindgrenová (1907-2002).

Ti dva jsou si opravdu podobní a taky v Jirkově-Williamově případě běží o rozcuchané dítě, které dost zarytě vzdoruje jakékoli kultivaci prováděné či chystané ze strany dospělých. A pouze jediné snad zaráží. Co? Že Jirka tak vzdorovitě vítězil celé půlstoletí (1922-1970), a to aniž mu kdy přestalo být jedenáct.

Což o to, to by se samo o sobě nejevilo zase tak zvláštním, kdyby se ovšem okolní prostředí v těch knihách zcela normálně technologicky a společensky nevyvíjelo.

4.

Duchovní matkou „Jirky, postrachu rodiny“ byla, jak známo, britská profesorka latiny a řečtiny Lamburnová (1890-1969) využívající ovšem při vydávání pseudonymu složeného jen ze svých dalších jmen Richmal a Crompton. Ke vcelku geniálnímu nápadu stvořit dnes už celosvětově proslulého malého hrdinu knížek vydaných v milionech výtisků autorku kupodivu neinspiroval její syn, nýbrž až příliš živá vzpomínky na vlastního bratra Jacka. A snad i stesk po něm. A vtíral se tak vytrvale a dlouho, až tato dáma o svém "Williamu-Jirkovi" uveřejnila devětatřicet svazků.

Zprvu je ovšem nenazývala moc invenčně, jak si můžeme všimnout: Spravedlivý Jirka (1922), Více Jirky (1922), A zase Jirka! (1923)... Potom...

Vyšel právě čtvrtý soubor jejích příběhů nazvaný Jiří Čtvrtý (1924), když paní spisovatelku definitivně, i když jenom částečně přemohla obrna a ona přestala učit. Ne však psát, přičemž svou tvorbou se i nadále léčila.

A ihned dokonce následoval i vyloženě veselý svazek Jiří Tichý (1925), nijak moc tišším se ale tím náš Jirka rozhodně nestal, dokonce spíš naopak: Vyšly ty vůbec nejryčnější díly: Jiří Dobyvatel (1926) a Jirka Psancem (1927), přičemž Psanci si v těch knihách říká Jiříkova bujná parta.

5.

Richmal Cromptonová psala pilně dál a skutečně i „putovala dobou“, a tak třeba 16. část oné ságy pro děti reaguje už přímo na americkou vlnu zločinnosti v Chicagu (Jirka gangsterem, 1934), zatímco ta dvacátá zcela chaplinovsky poukazuje na činy i zločiny Adolfa Hitlera (Jirka, diktátor, 1938).

22. díl potom už přímo ovlivnila druhá světová válka (Jirka a evakuovaní, 1940) a části 29 a 30 zase odrazily úsvit kosmonautiky (Jirka a raketa na Měsíc, 1954, Jirka a zvíře z vesmíru, 1956). Svazek číslo 32 pak reaguje i na stále rostoucí vliv nového a vše ostatní jaksi pohlcujícího média (Jirkova televizní show, 1958) a svazek 36 pro změnu na ryčný nástup popu (Jirka a popový zpěvák, 1965).

Nemocná, ale přesto či právě proto pracovitá tvůrkyně se ještě dožila vydání 38. dílu Jirka, superman (1968), její kniha Jirka nad zákon (1970) však už vyšla posmrtně a čistě pro pořádek dodejme, že část jedenatřicátá nazvaná Jirka a umělcův model (1956) byla napsána formou divadelní hry.

6.

Jirka-postrach rodiny náleží dodnes k dětství mnohých lidí celého světa, ale po boku tohoto "nejnapadnutějšího" cyklu Cromptonová neúnavně vyprodukovala i padesátku dalších svazků, mezi které náleží 41 románů a 9 povídkových sbírek, a to včetně pokusu o další seriál chlapeckých příhod nazvaný Jimmy, Zase ten Jimmy a Jimmy Třetí.

Souběžně se pak pihovatého rošťáka Jirky zmocnil i rozhlas a posléze také televize. I někdejší česká stanice Premiéra (dnes je to fakticky Prima) odvysílala svého času seriál A zase ten William! obnášející třicítku půlhodinových dílů a postrach rodiny Jiřík inspiroval koneckonců i dnes už klasický kreslený seriál Hanka Ketchama o zlobivém Dennisovi, který vznikal už od roku 1951 a je rovněž známý z televize a kin. A když už jsme u toho, v naší kotlině proběhlo seznamování s Dennisem v následujícím pořadí:

1. Hraný černobílý seriál uvedený kdysi Československou televizí velice skrytě v rámci ranního vysílacího bloku (stalo se ještě za socialismu).

2. Kreslený televizní seriál.

3. Hraný film uvedený nejprve v našich kinech.

7.

Pravdou ovšem také je, že by se k Jiřímu našlo ještě daleko víc ekvivalentů než Dennis, a to už i před rokem 1922. Zrovna tak i dnes – a koneckonců sem patří i scénáře série filmů Sám doma, která vznikala od roku 1990. Osobně přesto vnímám jako naprosto nejdokonalejší českou variaci na Jirku úplně jinou knížku, kterou kdysi napsal Vladimír Watzske (1900-1971) a která se jmenuje Dadla zlobí maminku (1944).

Watzske ji publikoval pod jménem Eva Marešová, a právě tohle dílko je nejen podle mne něco jako „český Jirka, postrach rodiny“, i navzdory tomu, že jde o děvče.

8.

A kdo byl Vladimír Watzske?

Nu, jednak příbuzný nakladatele Zmatlíka, což věru důkladně využil, ne ale rozhodně muž bez talentu. Roku 1923 vystudoval English University College a po desetileté dráze úředníka se deset dalších let (až do svých pětačtyřiceti) intenzivně věnoval psaní či spíše chrlení knih. Roku 1939 se poté odstěhoval z Prahy do Nezabudic u Křivoklátu a když byl v nejlepší formě, dokázal v roli „nejplodnějšího autora světa“ (doslovná definice časopisu Úhor z roku 1939) spíchnout jeden sešitový román i za večer.

A tyto romány pak vydával i pod jmény Jan Havlín či Eva Chválová.

Jistě, jistě, šlo o silně konzumní výplody, nicméně ani trysk nutně nemusí znamenat naprosto ubohou úroveň, a tak třeba na poli kovbojského románu se Watzke bohatě vyrovná i slavnějšímu Bobu Hurikánovi a jako Georg Bobbin uměl velice zručně konstruovat i detektivky. Především ale Vladimír Watzke proslul rutinním napodobením tzv. bigglesovek od kapitána Williama Earla Johnse (1893-1968) a kupříkladu já (tedy ovšem ještě jen jako „malý Jirka“) jsem opakovaně hltal jeho román Orlí srdce (1942) vydaný pod Watzkeho nejznámějším pseudonymem Vláďa Zíka.

9.

Orlí srdce, jak vznešeně to zní. To dílo je ale prostě jen docela kuriózní kombinací horolezeckého příběhu s příběhem leteckým, přičemž kořením tady jsou poněkud absurdní scény, ve kterých nacionalističtí hrdinové tehdejšího Španělska dobývají Mount Everest za pomoci svých „ocelových orlů“, to celé ale ještě časech, kdy zbývalo Hillarymu a šerpovi Norkeymu k dobytí dotyčného vrcholu jedenáct roků.

10.

Watzke bohužel zplodit poté i mírně antisemitskou knihu Lesk a bída Hollywoodu (1944) a kromě toho i Hrdiny severu (1943), kde líčí zatroleně ostré klání Němců s Angličany odehrávající se ovšem už po Hitlerově vítězství. A po válce?

Watzke byl osočen z kolaborace, musel se odstěhovat do Žatce (1945) a s výjimkou knížky Co vyprávěla auta Jirky motoristy (1948) už vůbec nic nevydal. Přesto však dál pracoval s mládeží. A jeho zlobivá Dadla, česká to obdoba Jirka? Ve své nevinnosti připomíná i kdysi tak populární filmovou hvězdu Shirley Templeovou (nar. 1928), a to především ve chvílích, kdy třeba zkoumá sazemi vystlané nitro komína... Anebo lví klec... Anebo když vyzbrojena nůžkami „zpracuje“ tetin šatník... Anebo když „sbírá“ známky a odstraní úplně bezelstně i veškeré kolky z tátových úředních listin... A nakonec tady nechybí ani Cromptonovou už vyzkoušené mučení rozmazlené kamarádky, která má zkrátka tu smůlu, že k Dadle přišla na návštěvu. Anebo „veselé“ využití lustru jako hrazdy, ale vraťme se k Jirkům.

11.

Hned dvou vydání (1941, 1942) se totiž dočkal i Zíkův „Román statečného chlapce“ Jirka se nebojí a kluk jménem Jiří je i hrdinou trojice Zíkových knih Tajemství staré věže, Záhadný letec a Obhájci bílé vlajky (vše 1938).

Snažil se, snažil, nicméně na uměřenější Richmal Cromptonovou ani zdaleka neměl - se svými úlety až ke kýči. Sice zvládal báječně vyprávět, trochu však jako by postrádal jakýsi odstup. Třeba i ten, se kterým Angličanka Cromptonová vylíčila i zasněně začtené chvilky svého pozoruhodného hrdiny:

A dívka srdceryvně vykřikla. Pohlédla zblízka na maskovanou tvář...

„Kdo – kdo jste?“ vydralo se jí ze staženého hrdla.

„Rudolf Krvavá Ruka,“ řekl...

Po těch strašlivých slovech klesla do náruče Dicka Zabijáka.

„Ha – ha,“ zašklebil se Rudolf - a dodal: „Neznám člověka, který by se při vyslovení mého jména nezachvěl...“

12.

Samostatné edice se u nás Jirka-postrach rodiny dočkal zatím dvakrát.

Jednak poměrně nedávno (série obsahující např. svazky Zase ten Jirka!, 1994, Jirkův perný den, 1999, Jirka v hlavní roli, 1999, Jirka za školou, 1999, Jirka napravuje křivdy, 2000, Jirka na stopě, 2000, Jirka vynálezcem, 2001, Jirka a špión, 2001, Jirka a Vánoce, 2002 a Jirka dvojčetem, 2002), jednak už kdysi za první republiky, kdy česky vyšlo sedm dílů (1935-1940) zahájených svazkem Mortonovic nejmladší...

A nyní už se nabízí i možná nejpodstatnější otázka: CO... vlastně na Jirkovi tak vadilo v onom mezičase?

13.

Těžko to definovat a říct.

Třeba však i jenom to, že si Jirkovi starší bratři v jednom příběhu vybudovali bolševickou organizaci, kterou jim pak Jiřík vyvlastnil.

I další „buržoazní“ prvky však seriál obsahoval. A tak nám tady za oponou museli nějaký čas stačit Timur s partou, Čuk a Gek a Pavlík Morozov. A dvacet let to trvalo, než česky vyšlo aspoň pár výborů. Ten druhý - nazvaný Jirku v ráži (1971) - ilustroval tenkrát František Skála, dosud žijící otec stejnojmenného výtvarníka.

Jirka Brown pak dočasně dobyl dokonce i Sedmičku pionýrů, kde je zase pro změnu doplněn obrázky cimrmanologa Jaroslava Weigla a klasika Adolfa Borna. Zvolna to tedy přece jen přibývalo, ale stále se jen vybíralo, což je koneckonců někdy i lepší, a až roku 1989 následovalo i další vydání, jehož se výtvarně ujal Marcel Stecker.

Sám však už nikdy nenechám dopustit na silně komiksově pojaté ilustrace Jaroslava Maláka ve vůbec prvním poválečném výběru Jirka postrach rodiny (1969, počtvrté 1998) a k smrti rád vzpomínám na magicky noční chvíli, kdy krváky i sám píšící(!) Jiřík vyděsil pouhopouhou špuntovkou jistou tlustou slečnu Montaguovou, a to přímo v její ložnici.

Ta obézní dáma - jata asi hrozným pocitem vlastní důležitosti i křivdy - naštěstí a chvála pánu bohu Jiříka v šeru ložnice nepoznala a opakovaně pak líčila své přepadení v čajových společnostech, přičemž pokaždé umocnila počet lupičů a tím i vlastní chrabrost.

A Jirka? Mohl se jenom smát. A už dávno ostatně na své klidné půdě pokračoval v četbě – a opět zacituji:

Zlověstný škleb zkřivil Rudolfovy rty, když pohlédl na omdlelou, neboť správně tušil, že před západem slunce bude 60 000 korun jeho.

„Až do setmění s ní jednejte jako s princeznou,“ rozkázal při odchodu.