3.12.2022 | Svátek má Svatoslav


LITERATURA: Spiróvo vyprávění o Rusku

28.9.2022

„Pro Alexeje Peškova, jak se skutečně Maxim Gorkij jmenoval, v posledních čtrnácti dnech jeho života tiskli speciální číslo Pravdy a Izvěstiji, protože v opravdových vydáních se denně psalo o Gorkého zdravotním stavu. V jeho výtiscích se zprávy nevyskytovaly. Ale snad by bylo bývalo lepší, kdyby byl dostal normální vydání, alespoň by se byl pobavil.“

To je citát z nové knihy šestasedmdesátiletého maďarského spisovatele György Spiró s názvem Diavolina, jak se jmenuje i vypravěčka celého příběhu o Gorkém. V překladu Roberta Svobody ji vydalo nakladatelství Novela bohemika.

Kniha líčí bez okras, nevybíravě, často do krajních podrobností, co se kolem tohoto bezesporu velice talentovaného spisovatele dělo. Nejprve Lenin a pak i Stalin si ho ochočili, celý život jim bezmezně sloužil, ale na druhé straně se snažil pomáhat před perzekucemi a popravami kde jakému nadanému umělci. Tuto dvojakost v jednu chvíli vypravěčka, bývalá služka herečky a partnerky Maxima Gorkého, která posléze vystudovala medicínu a do posledních dní se o Gorkého starala, vysvětluje jeho dvěma jmény. Tvrdí, že si Peškov o sobě myslel, že je čestný, selhal pouze Gorkij. V knize doslova stojí: „Co dělal Gorkij, za to Peškov nenesl odpovědnost. Kritiku netrpěl. Poslouchal ji jako Peškov, který navíc jako by seděl na trní; co vyvádí Gorkij, do toho jemu nic není.“

Jenže právě ta jeho selhání, protože byl ze všech stran obdivován jeho talent, jako kdyby byl seslán od Boha, měla vážné následky. Byla tou největší zradou Alexeje Peškova, který tu služebnou roli, i přes různé kličky hrál celý život. Říkalo se o něm: Konečně přišel někdo z lidu. Příslib větší než Dostojevskij, Tolstoj, Čechov a Merežkovskij dohromady. V jeho osobě buší na vrata ruské literatury sám lid. A kdyby jen Ruské! Kdekdo doufal, že do ruského zahnívání vtrhne 20. století. A to, jak říká vypravěčka, slyšela i od šlechticů i demokratů, od chotí velkoprůmyslníků, od národniků i kritiků, všichni byli šťastni, že konečně přišel ten, na koho se čekalo.

Jenže právě tím, jak se choval, jeho velké nadání posloužilo zrůdnému režimu, aby jeho jméno Gorkij po počátečních úspěších hlavně s hrou Na dně ve Spojených státech a v Evropě, zastínilo to, co se tam skutečně děje. Bylo tomu tak zřejmě i kvůli tomu, že byl srovnáván kvůli naturalismu s Émilem Zolou a že evidentně zejména z počátku byl ovlivněn Friedrichem Nietzschem.

Brzy po návratu ze zahraničí, kde strávil léta 1906 až 1913, se s bolševiky rozešel hlavně kvůli teroru páchaném na opozičních politicích. Proto i další léta 1921 až 1928 zase trávil v zahraničí, kde si léčil tuberkulózu: nejprve byl v Německu, pak v Itálii a jeden čas i v Mariánských Lázních, ale přesto co věděl, i ze zahraničí ruskou politiku obhajoval.

I když nejspíš musel vědět i o tom, že první atentát na Lenina už na konci srpna 1918, podle mínění celého Petrohradu, zorganizovali vedoucí představitelé Čeky, aby se mohli kohokoliv zbavit, jinými slovy ho zavřít či poslat do vyhnanství nebo zabít. Tenkrát se ještě lidé tolik nebáli, proto se o těchto podezřeních veřejně hovořilo. Názory se, jak stojí v tomto dokumentárním románu, různily posléze jen v tom, zdali se na přípravě atentátu podílel osobně i Lenin. Do Ruska se Maxim Gorkij vrátil v roce 1928 na výzvu Stalina a tam taky v roce 1936 zemřel.

Absurdní je, že k podobným vražedným čistkám byla tehdy v Rusku zneužita i smrt Maxima Gorkého. Rok po jeho smrti byl zastřelen Jagoda, velitel NKVD, což byl nový název Čeky, tedy tajné policie. Byl obžalovaný z vraždy Gorkého i jeho syna Maxima, ale i z vražd politiků Kujbyševa, Menžinského a Kirova. Podobně byli popraveni všichni lékaři, kteří se o Gorkého starali: Levi, Pleťnov, Kazakov. S nimi byli k smrti zastřelením odsouzeni i Zinověv, Kameněv a Krjučkov. A stejně byli zastřeleni i všichni lidé, kteří Gorkého navštěvovali v italském Sorentu.

Těsně před smrtí se podle vypravěčky románu rozhodl Maxim Gorkij napsat dopis Stalinovi kvůli Šostakovičovi, ale v půli toho nechal, protože si nebyl jistý, jestli by mu svou obranou neublížil. V rozepsaném dopise se zmiňuje i o Mejercholdovi a Babelovi. Šostakovič přežil, Mejerchold a Babel byli popraveni.

Psáno pro ČRo Vltava.