1.

Postava Buffalo Billa schraňuje snad nejvíc magie ze všech figur na mapě Divokého západu, ať už skutečných nebo imaginárních. A nevím, jak za Atlantikem, ale zde v Evropě nepotkal snad pověstný plukovník Cody (1846-1917) nijak moc prérijních konkurentů.

Tedy aspoň ne v oblasti čistě brakové literatury, přičemž Clifton a jiní detektivové anebo pirát Klaus, to se samozřejmě nepočítá.

A pokud i nějací Codyho „konkurenti“ někdy byli, šlo fakticky pokaždé jenom o jeho ubožejší odvary. A ne snad? Tak třeba už zcela zapomenuté sešitky s tzv. Divokým Billym. I slyšme jejich názvy: V pustinách skalních hor, Zatmění měsíce, Jízda na divokém mustangu, Osamělá hacienda… Ta měla číslo už 86! Anebo jsou zde jen o trochu méně nemožné svazečky o Winogovi, posledním z Mohykánů… A pak… Ano, trochu buffalobillkám přece šlape na paty aspoň řada Texaský Jack, proslulý válečník indiánský, přičemž i tenhle texaský chasník kdysi, jak víme, skutečně existoval (tak jako Cody) a pod skutečným jménem John B. Omohundro dokonce vystupoval v divadle právě s Buffalo Billem.

V divadle? Hm, tedy pokud umíme zvát divadlem tzv. Wild West Show, v které pan Cody vydržel neuvěřitelných třiatřicet roků (1883-1916), tedy až téměř do své smrti, přičemž… Ano, stojí za zmínku, že ten typ westernového představení nevymyslel (a ani „jeho lidé“), nýbrž že to udělal už pověstný „cirkusák“ Phineas Taylor Barnum (1810-1891) – a už roku 1843.

2.

Soudě podle anotací jednotlivých sešitů s dobrodružstvími tohoto idolu si papírový Buffalo Bill vybral za úkol vyčistiti Divoký západ americký od rudých a bílých banditů a loupeživých tlup, po čemž pokračuje dotyčná reklama následovně:

Najdete tu jeho neuvěřitelná a odvážná dobrodružství zažitá v temných pralesích a pustých prériích, jeho šíleně odvážné jízdy jako kurýra a vládního zvěda, jeho zachránění nesčetných lidských životů. Každý svazek obsahuje vždy pro sebe ukončený děj!

Ano. A tak aspoň ujišťoval o senzaci kluky náš nakladatel Julius Albert ze Žižkova, Karlova ulice 4, tedy když svou (a Billovu) sérii startoval dílem Prapor západního pluku.

Potom… Věru že to slušně „odsypávalo“. A každých čtrnáct dní následoval vždy další svazeček. Jejich tituly? Musely znít co nejlákavěji a na nějaký dojem serióznosti se tu věru nedbalo. A tak čteme:

Krvavá noc v San Francisku, V moci Komančů, Černá ruka, Poklad v Arizoně, Utrpení francouzského misionáře, Lupiči v bažinách floridských, Rudí kořistníci mississipští, Pomsta Seminolů, V boji s Arapahosy (dnes bychom už psali Arapahy), Ortejo, lupič karavan, Ve spárech Ku-Klux-Klanu, Zoufalý boj v troskách, Polapení nepřátelského balonu… Atd.

A mimo jiné to dozajista dokládá i neobyčejnou a až podezřelou mobilitu titulního Texasana, která se očividně týká a dotýká div ne celého severoamerického světadílu, což je trošku divné, ne?

3.

Není to však ani zdaleka jediná divná věc v tomhle koltů plném „případě“ a teď odolám pokušení zacitovat i z (umírněnějšího) svazečku 28 nazvaného Prášek ze Sudleyova mlýna… a vrátím se spíše ke skutečnému „Buvolímu Vildovi“.

V reálu… byl bezesporu bezskrupulózním vrahem anebo přinejmenším zabíječem Indiánů a není to nijak korigováno ani na ohmataných stránečkách braků, které o něm vyprávěly. Naopak. Je to ještě umocněno, takže třeba nejlepší znalec věci pan Miroslav Čvančara napočítal svého času v pouhých 83 sešitech 478 Codym odpravených lidí.

A vidíte to! Přesto nikdy nikdo neodeslal do lovišť Billa samotného, a ten lákal dál a dál… Všelijak, ale hlavně zkrátka charismatem a pak už pouhou nesmytelnou legendou. Taky já dodnes vzpomínám, jak mě tento hochštapler už jako kluka magnetizoval a až tak moc mu to šlo, že když můj spolužák donesl do lidové školy umění pouhý Billův lapidárně komiksový životopis (Zdeněk Skopal: Buffalo Bill, 1969, edice SERIÁL-ilustrované příběhy, sv. 3), už jsem ten den nedokázal pokračovat v pražádném kreslení.

Kdepak. Anebo určitě ne dřív, než jsem přelouskal i text v té vůbec nejposlednější bílé bublině. Ach jo! Byl jsem zkrátka ještě větším bloudem a hovadem než dnes.

4.

Tak. A obdobně mě ještě ve čtrnácti „brala“ i krvavá díla Itala Davida Hamiltona, autora nejen pro mou generaci „poučných“ próz Davy Crockett a poklad Foxů, Buffalo Bill kontra desperáti Západu, Buffalo Bill a zlato Eldoráda, Buffalo Bill a prokletá karavana, Kolt pro Buffala Billa, Tisíc dolarů za Buffala Billa anebo Buffalo Bill kontra Jesse James.

Oj, oj, to byla série!

Ale nutno ponechat mistru pera Hamiltonovi stetson na hlavě a kytičku v klopě a uznat bez výsměchu, že se aspoň pokaždé aspoň přibližně držel skutečné historie a že reálné postavy dnes tak prodejných jmen zneužíval jen vcelku místně.

5.

Anebo si to nemyslíte? Posuďte sami.

V Tisíci dolarech za Buffala Billa (česky 1970) vystupuje jak „Divoký Bill“ James Butler Hickok (1837-1876, zde „hraje“ na straně dobra), tak i „Krvavej Bill“ Anderson.

A do třetice jenom o málo lepší psychopat, totiž major William Clarcke Quantrill (zemřel 1865). Suma sumárum, samé známé postavy z války Severu proti Jihu – a doplněné navíc ještě i dalším majorem, slavným to Allanem Pinkertonem (1819-1884).

O čem je tento „jejich“ válečný příběh?

Odehrává se ve státě Missouri koncem roku 1864, přičemž zdánlivě samoúčelná Hamiltonova krvelačnost má bohužel naprosto historický podklad, neboť Quantrillova záškodnická Černá brigáda nejenže existovala, ale opravdu přepadla (mimo jiné) i městečko Centralia, ve kterém tehdy mnohého civilistu podezřelého ze spojení se Severem potkala až fatální smůlu. Vždyť…

„Já nejsem ten Auxvasse!“ řval zoufale obchodník. „To je jen můj vzdálený bratranec, přísahám!“

„To je to samý,“ pozdvihl náhle Bloody Anderson chladně kolt. Kulka se nešťastníkovi zaryla mezi oči. Než na zemi ztuhl, zavrtaly se do něho další dvě střely. Vůdce bandy vyfoukl z hlavně kouř a tvářil se klidně, jako by se nic nestalo.

6.

Tato „divoká banda“ - jako vystřižená z filmu Sama Peckinpaha - postřílí pak ještě lehce i veškeré pasažéry nedalekého vlaku… a ze sto dvaceti vojáků, kteří se jí vcelku chrabře postaví na odpor, jich taky nakonec nezbude moc.

Přesně spočítáno pět. A dál?

Inu, do lítého boje jest povolán právě už zmíněný detektiv Pinkerton. On taky doporučí jako agenta Billa Codyho, tehdy sice teprve osmnáctiletého jinocha, ale vybaveného už patnáctirannou henryovkou „Lukrécia Borgia“. A to se to pak bojovalo, a to se to četlo a mohu se mýlit, ale asi byl mistr Hamilton při psaní i pod vlivem tehdejší vlny německých filmových mayovek…

7.

Na scéně tedy konečně máme velikána samotného, Billa, i když v zatroleně raných letech.

Cody je rád a na imaginárním jevišti chňapne hned svou příležitost za pačesy. Začne bandity likvidovat. Jednoho po druhém, i když jistě ne s takovou odborností, jakou jsme pozorovali např. ve Spielbergově snímku Mnichov.

Dělá, co umí, je přitom odvážný a není zákeřný (jako jeho protivníci), nic z toho mu nelze upřít.

Zbytečně neriskuje, nicméně… Bez včasných zásahů svých dvou kamarádů Rudého Jima (patrně fiktivní postava) a Billa Hickoka by stoprocentně moc dlouho živý nezůstal. Ocitá se ostatně až v první linii pravidelné bitvy s Jižany a ti nijak nelení a vypíší na jeho hlavu odměnu známou nám už z titulu knihy.

Navzdory její výši však je tlupa Krvavého Billa rozprášena a Andersonova hlava úhledně naražena na kůl. Někteří další ovšem zdárně uniknou a jedním z mála takových je i poručík Jesse James zvaný svými kumpány Dingus.

Co s tím udělá agent Buffalo Bill? Okamžitě se pustí po horké stopě? Kdeže!

Ani náhodou. Codymu jde teď o větší ryby, především samotného Quantrilla, a taky že ho v tomto italském románku dostal. I když jenom na chvíli. Pak krvavý plukovník Codymu znovu uniká - a dožije své (ale už nepočetné) dny „v klidu a míru“.

8.

Uplyne dvacet let.

Pak… se teprve odehrává (1880-1882) další Hamiltonova kniha Buffalo Bill kontra Jesse James (česky 1971), v které je deset tisíc dolarů odměny pro změnu vypsáno na hlavu titulního zbůjníka - u nás naposled připomenutého obsáhlým románem Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (nakladatelství XYZ, 2008). Vraťme se ale od této velevážně četby do silně diskutabilní Hamiltonovy knihy.

Po přepadení banky v Rivertonu si Cody na Jesseho počkal v jednom vlaku, který byl sice podle očekávání skutečně přepaden, nicméně Dingus opět uniká, zatímco Buffalo Billův plavý vlas je takřka na lebku oskalpován jistým Tony Komančem.

Jamesovy přepady vesele pokračují a ovšemže s tichou podporou mnoha místních obyvatel.

Ale jiná část téhož amerického lidu, kam nepatřím, sestaví notně zuřivé dobrovolné oddíly, jedním z nichž je Cody málem oběšen.

Nu, podobné omyly byly nejen tehdy na denním pořádku, a tak až díky různým udáním mohou pinkertoni postupně pozatýkat na osmdesát pomahačů lupičů, a tak „ve větru“ zbudou jen sami bratři Jamesové a jejich bratranci Fordové.

A potom, jednoho rána, se Jesse vydá na svou údajně úplně poslední loupež… Střetne se ale s Codym…, a ten ho zabije v čestném souboji. Tedy aspoň podle Hamiltonovy verze.

A bratři Fordové? Mezitím zajali Billova parťáka, šerifa Liggetta, a prý že ho vydají, jen když se Cody zřekne odměny za Jesse Jamese ve prospěch Boba Forda. Což se i stane.

„Proč jsi to udělal?“ opakoval neustále Charley Ligett.

„Nemohl jsem tě nechat zabít. Byli by to udělali doopravdy!“ odpověděl Cody.

„Co ti na mně záleží? Přišel jsi o jmění. O slávu!“

„Dosáhl jsem něčeho vzácnějšího: respektu k zákonům.“

„Tak ty dodržíš slib?“

„Dal jsem na to slovo Buffala Billa!“

9.

Tak vidíte. Natolik až se dá idealizovat.

Ale zručný David Hamilton se aspoň rámcově držel historické reality, jak už řečeno, což o 557 klasických buffalobillkách naprosto říci nelze. A jak že to s nimi tedy bylo?

Asi tak 410 jich napsal kulhavý plukovník Edward Zane Carroll Judson (1823-1886, nebo snad Judsen?) známý více jako Ned Buntline, kde Ned je ovšem zdrobnělinou Edwarda a Buntline znamená Vejtaha.

Tento (původně) námořní důstojník a pověstný pijan a proutník se nakonec stal úspěšným redaktorem i vpravdě pracovitým rychlopisálkem. Taky svébytným dramatikem i hercem, přičemž není bez zajímavosti, že na Divoký západ dorazil až ve svých šestačtyřiceti letech, tedy roku 1869. Skoro okamžitě se tu setkal s Codym a byl to právě on, kdo jej lstivě (lidově řečeno) „přešaltoval“ z dráhy armádního zvěda na doživotní a poněkud diskutabilní dráhu pseudoumělce.

10.

Současně s tím už Ned Buntline i psal.

Zpočátku se prostě nechal inspirovat rozličnými historkami místních zálesáků, a tak vznikla slušná kronika o budovatelích transkontinentální dráhy (1869), ale už téhož roku mu vychází v New York Weekly i články o Codym a vzápětí i samostatné dílko Buffalo Bill – král stopařů a zálesáků. Pak, brzy nato jsou na jeviště uvedeny i jeho hry Buffalo Bill – král Pohraničí (1872) a Zvěd prérie (1872), tu první prý dokázal sesmolit za čtyři hodiny.

Co následovalo? Je to neuvěřitelné, ale má to podobu nekončícího moře brakových sešitů, na jejichž obálkách čteme: Buffalo Bill – král prérie, Neohrožený stopař v zajetí, Krvavý boj aneb Záchrana krásné Jane, Custerův první skalp, Vrak prérie, Arizonský střelec, Zločiny vévody z Dýky, Buffalo Bill v pasti, Krkolomné cesty Divokého západu, Buffalo Billova nejdivočejší jízda aneb Mořský had v jezeře Skalných hor, Buffalo Bill a vrhači lasa aneb Vzrušující dopadení Shadow Sama, desperáta ze Santa Fé… Atd., i včetně dílu May Codyová aneb Ztracena a znovu nalezena.

11.

Po Buntlineovi se chrlení buffalobillek ujali další sekáči vč. samotného plukovníka Williama Fredericka Codyho, jinak i autora dobrodružné, ale „poněkud“ nespolehlivé autobiografie.

Dalších 121 svazků napsal pak jistý „plukovník“ Prentiss Ingraham a mnohé buffalobillky stvořil i jiný major, totiž Thomas John M. Burke zvaný Arizonský John, oddaný ředitele Codyho divadelní společnosti, který svého guru propagoval i po jeho smrti.

12.

A překlady do češtiny?

Pestré Buffalo Billovy příběhy u nás vycházely asi od roku 1910 a ve dvacátých letech dosáhly svazku 164 - na konci provázeny touto douškou: Jediné původní vydání, autorisováno od Col. W. F. Codyho, zvaného Buffalo Bill. K doušce se obvykle pojila i svébytná propagační tiráda následujícího znění: Čtenářům a milovníkům dobrodružné četby se naskýtá vhodná příležitost, aby se díky bezmezným obětím podepsaného nakladatelství, jež nelitovalo nákladů na získání autorských práv, seznámilo snad s nejlegendárnější postavou Divokého Západu, proslulým vládním zvědem a zkušeným zálesákem...

Ano, tedy se samotným Buffalo Billem, který je ovšem o to „podivuhodnější“, že všechna vydávaná dobrodružství skutečně prožil! A ať jsou pro čtenáře sebepřekvapivějšími, nejsou nikterak výplodem pouhé fantazie spisovatelovy, ale psaly je skutečné výstřely pušek a revolverů, výhružná napřažení skalpovacích nožů a tomahavků rudochů, a jejich autor nejednou musel promýšlet budoucí řádky v mučivých hodinách strávených u mučednického kůlu v čekání na svou záchranu, jež nejednou připadá méně zkušenému čtenáři zázračná, leč není zázraků v životě Buffalo Billově.

13.

Ne, není tedy zázraků. A týž redakční úvod zpupně i tvrdí, že ač bývají Codymu přičítána i dobrodružství, která vůbec neprožil a ve kterých bývá jeho „ušlechtilá“ postava nepěkně zkreslována, tak: Toto jsou skutečně jediné pravé povídky, jež on sám diktoval svým přátelům za úmorných pochodů divočinou a za večerů u táborových ohňů.

Zajímavé. Nebo spíš ne. Protože tyto i jim podobné žvásty totálně kontrastují s infantilním idiotstvím každé z následujících slátanin.

14.

Tak například ve Vzducholodí Divokým Západem jsme sice svědky kuriózního lovu bizonů ze vzduchu, ale to je taky tím nejlepším. Ostatek zůstal trapným odpadem, jak nám dojde už v úvodu, kdy se francouzský profesor utká s podlými hráči pokeru:

„Mukni ještě slovem a já ti vyrazím tvůj vrabčí mozek. Tak co, řekni: vyhrál jsem nebo ne?“

„Ale ne! Vy chtít opravit štěstí. Já vyhrát, já dostat bank! Vy klidně střílet. Já se nebát takovej krám!“ A Francouz zkřížil ruce.

Hleděl bez bázně do otvoru revolveru na sebe namířeného. Jeho postavení však stávalo se kritickým, neboť i druzí dva spoluhráči přidali se na stranu rváče, s klením vyskočili a chápali se revolverů.

„Zbraně pryč!“

Jako na povel obrátili tři rváči hlavy směrem, odkud se ozval tento břitký rozkaz, a ku svému překvapení viděli, že Buffalo Bill, Bill Hitchcok a Nik Wharton na ně míří svými revolvery.

A pak? Vědec vezme tři zachránce za odměnu na palubu svého vynálezu, což je nejspíš inspirováno verneovkou Pět neděl v balóně+Roburem Dobyvatelem, a za letu pak dochází k opakovaným střetům s Indiány. V bouřce také spadnou do jezera (ani u Verna podobný pád nechybí) a Cody na břehu opět zachrání profesora, tentokrát před kuguárem. Potom, v hospodě až kdesi u San Franciska, jsou ale hrdinové ohroženi něčím horším. Dvěma šerednými ženštinami, které by se zřejmě rády provdaly, což by bylo ještě horší, než chřestýše polykat, jak se vyjádří Nik Wharton - charakterizovaný ostatně po celý čas právě a pouze jen touto donekonečna omílanou průpovídkou. Nu, ale řekl bych, že radši i pár chřestýšů spolknout, než více hledati v buffalobillkách i jediný citát oplývající když už ne vtipem, tak aspoň kouzlem nechtěného… A tak se radši vzpamatujme, a to třeba pomocí literatury faktu, jelikož nejen pátráním na síti měl by živ být člověk a třeba já dodnes tíhnu k „zastaralému“ prohrabávání knihovny.

15.

O otevřeme nejdřív ranou Codyho biografii Buffalo Bill, životopis posledního skauta Divokého západu (1899) od hrdinovy sestry Helen Cody-Wetmoreové, kterou už roku 1917 doplnil doslovem sám spisovatel Zane Grey a již do češtiny přeložil Miloš Maixner, přičemž poslední vydání jeho, už upraveného překladu pochází z roku 1991.

Téhož roku vydal už zmíněný Miroslav Čvančara text Bufalo Bill - legendy a fakta, který je součástí publikace Buffallo Bill: Černý přízrak (Magnet-Press), a roku 1995 následovala knížka Král prérie (MOBA) z pera Pavla Gryma, který se odrazil od svého staršího povídání Stopy vedou prérií, jež se roku 1967 stalo součástí Grymovy publikace Bukanýři, mušketýři, pistolníci (Lidová demokracie).

V ještě starší, ale o to známější knížce Jiřího Brdečky Kolty bez pozlátka (1956, znovu 1987) se oproti tomu o Buffalo Billovi nedočteme mnoho, ba skoro nic, neboť je z jeho jmenovců je věnována spíš Billy Kidovi a Divokému Billovi, který ovšem dobře znal už Codyho rodiče, a to od poloviny padesátých let 19. století.

Když Codymu roku 1857 zemřel otec (synovi bylo teprve jedenáct), a matka Mary mu sehnala práci pacholka u dostavníkové společnosti na jisté třímílové trase. Tam sice budoucí borec prérie vydržel jen pár měsíců, ale to mu nezabránilo, aby onu epizodu po zbytek života nevydával za „práci jezdce Pony Expressu“. Pro ten ale nikdy nejezdil, zato však se stal roku 1860 nejlepším Hickokovým přítelem.

16.

A co víc? Joe Hamman věnoval Codymu v Po stopách Divokého západu (česky 1965) kapitolu šestnáctou nazvanou O Buffalo Billovi, tentokrát trochu jinak, ale zajímavější jsou jeho osobní vzpomínky na starého Billa ve svazku Z Divokého západu na Montmartre (slovensky 1970), kde se nachází i kapitola Wild-West-Show. Prakticky nic se oproti tomu o Codym nedovíme ze Ságy pušek, seker a las (1964, česky 1973) od Frederika Hetmana, i když je to jinak kniha naprosto nenahraditelná. Poutavé je i dílo Míly Paši Dobývání Západu (ČTK-Pragopress, 1970), kde je však Buffalo Bill připomenut jen v obligátní souvislosti s vyvražďováním bizonů. Na rozdíl od jiných střelců se prý nebál vjíždět do ženoucího se stáda a odstřelovat jednotlivé kusy, což Paša komentuje následovně: Proslulým účastníkem takových jatek byl i známý „hrdina“ William F. Cody, jenž za pět set dolarů měsíčního platu „pracoval“ v letech 1867-68 pro společnost Union Pacific Railroad. Svou ručnicí, které asi pro její „jedovatost“ říkal Lukrezia Borgia, nastřílel za jediný rok více než čtyři tisíce kusů bizoní zvěře.

17.

Jednou z reprezentativních publikací zůstává i objemná ilustrovaná kniha Americký Západ (česky SVOJTKA a VAŠUT, 1994) od Williama C. Davise a Josepha G. Rosy a taky tady má Cody „rezervovány“ závěrečné dvě kapitoly. Vlastní kapitolu Buffalo Bill ale dostal i v Legendách o Divokém západě (Práce 1981) od Jaroslav Šikla. Další kniha Jiřího Černíka Divoký západ I.: muži zákona (Libri 2001) se mi bohužel dosud nedostala do rukou, ale taky ona pojednává přinejmenším o Hickokovi. Vcelku lze doporučit i pozdní Borovičkovi exkurzi na tohle pole z téhož roku (Pistolníci Divokého západu, Baronet 2001), i publikaci Jany a Dušana Rovenských Divoký Západ, kroniky a legendy (Nakladatelství TVÁŘE, 2002). Taky v obou posledně jmenovaných případech autoři rezervovali autoři reku Billovi až samotné finále. A co dodat na závěr?

Buffalobillky jsou skutečný a nefalšovaný brak a nějaké jejich reeditování bych chápal jako holé šílenství. Titulní hrdina však je ve své reálné předloze nezapomenutelnou figurou a za zmínku stojí i poslední zajímavost na téma Čestné medaile Kongresu. Patří totiž ona medaile plukovníku Codymu anebo nepatří? Odpověď? Roku 1872 prokázal odvahu v potyčce s Indiány a byl jí vyznamenán. Dodatečně se ale zjistilo, že v době hrdinného chování už vůbec nebyl voják, ale civilní zvěd, i když využívaný americkou armádou. Medaili mu tudíž roku 1917 zase odňali, nicméně koncem minulého století ji šťastně dostal zpátky. Howgh.