15.4.2021 | Svátek má Anastázie


LITERATURA: Borgesova autobiografie

19.3.2021

Už otec slavného snílka a tvůrce fantastiky Jorge Luise Borgese (1899-1986) byl natolik skromný chlap, že by nejradši „zůstal neviditelný“. Tak aspoň vzpomíná syn, který se mu ale nezájmem o světskou slávu podobal. Ne, autobiografii věru nechtěl psát, asi jako ji dnes neplánuje ani Ondřej Neff; ale přesvědčen nakonec byl. Normanem Thomasem di Giovannim. Jemu ji tedy roku 1970, už dávno slepý, diktoval. Zveřejněna byla 19. 9. 1970 The New Yorkerem, aniž autor souhlasil s překladem do rodné španělštiny. A přece roku 1974 vychází (pirátský) překlad jako zvláštní příloha deníku La Opinión v Buenos Aires.

A u nás a dnes? Roku 2020 je tomu jinak a Mariana Machová vyšla při překladu z originálu.

Autobiografie je díky tomu 222. svazkem edice Delfín v nakladatelství Triáda a redigovala ji kompetentní Anna Housková. Zveřejněna je včetně úvodní stati Thomase di Giovanniho, ediční poznámky a medailonu autora. Jak brzy seznáte, Borges nepatří k autorům, jehož dílo září o to silněji, oč víc by měl být zapomenut život.

V tom životě - autora Loterie v Babylónu, Kruhových zřícenin, Babylónské knihovny, Smrti a kompasu, Nesmrtelného, Mrtvého, Muže na prahu, Alefa, Evangelia podle Marka, Trojí verze Jidáše, Druhé smrti, Tajného zázraku (z Prahy), Rozboru díla Herberta Quaiana, Averroesova hledání, Záhiru, Asterionova domu, Toho druhého, Sekty třiceti, Zrcadla a masky, Utopie unaveného muže, Knihy z písku, Paracelsovy růže, Modrých tygrů, Rozhovoru o rozhovoru, Tvůrce, Podobenství o paláci, Přesýpacích hodin, Spříseženců, Znepokojení doktora América Castra, Záhady Edwarda Fitzgeralda, Kafkových předchůdců, Uctívání knih, Nového popření času, Vytváření skutečnosti, Trvání pekla, Proměn želvy, Obrany Bouvarda a Pécucheta, Ugolinova falešného problému, Odysseovy poslední cesty, Beatricina posledního úsměvu, Vetřelkyně či Příběhu Rosenda Juáreze (oba filmy podle obou posledně jmenovaných povídek lze jen doporučit) - se vyskytly i záludné momenty, kdy mu šlo o krk, ale celkem bylo jeho žití nevědomým tahem na bránu s vítězným rozuzlením. Ale suďte sami.

Babička byla Angličanka a mj. ráda četla H. G. Wellse. Sám se narodil pod rovníkem, v Argentině; a teprve ve věku devíti let začal bohorovně chodit do školy. Otec sice byl advokát, ale jinak anarchista; nedůvěřoval státním institucím.

Když bylo Borgesovi patnáct a jeho mladší sestře třináct, rodina je oba vzala do Paříže. Ta se mu prý nelíbila. Pár týdnů nato odjeli na roky do Švýcar a to, že se v Evropě zrovna schyluje k válce, netušili.

Chlapec a jeho sestra Norah (budoucí to výtvarnice, která měla zemřít teprve roku 1998) chodili tedy do školy v Ženevě; Jorge tam nakonec získal i bakalářský titul. Město na Rhoně znal už vždy lépe než rodné Buenos Aires, kde se mu totiž krapet pletla nároží, zatímco každý roh tady, ale i každý ze sedmi mostů Ženevy byly jiné.

Rok žili ve švýcarském Luganu, poblíž hranic s Itálií, a navštívili Veronu a Benátky, podstatnější ale bylo, nakolik Borges odmalička četl. Začal prý Huckleberry Finnem a pokračoval mj. Meyrinkovým Golemem (1916), a to krátce po jeho prvním vydání!

Ale romány mu připadaly „beztvaré“, jak vzpomíná, a oblíbil si povídky. Při čtení se nevyhýbal ani slovníkům, encyklopediím, historii a filosofii. Narazil tak na Schopenhauera a „pokud může být hádanka kosmu vyjádřena slovy, jsou v jeho spisech,“ mínil ještě roku 1970.

Rok pobývali v horách Mallorky, kde bylo tehdy „lacino a ani stopa po turismu“. Kratší dobu žili v Madridu a Seville, kde Borgesovi na Silvestra 1919 otiskli první báseň; ale Argentina volala. Roku 1921, právě přes sto lety, se tam vrátili.

Jorgův otec byl laskavý, inteligentní muž, a učil i psychologii. Měl literární ambice, ale nedařilo se mu. Převedl tudíž sny na syna a jako samozřejmost se v rodině bralo, že Jorge bude spisovatelem. Otec naň ovšem přenesl i anarchismus, a tak mládenec (ještě ve Španělích) zahoroval pro ruskou revoluci. Sepsal dokonce celý Bolševický epos a sbírku Rudé rytmy. Ale zničil obé a své bujné aktivity do věku třiceti let označí později za „nesmyslné“.

Ještě po třicítce se stydíval, že je pouze „knihomol“ a ne muž a voják činu, ochotný padnout. Takoví byli jeho předci z otcovy i matčiny strany. A snad mu to způsobovalo trauma, ale i tak zůstal pacifistou a dík otcově knihovně čtenářem. Do smrti už mu připadalo, že z té knihovny nikdy nevyšel.

V dětství čítal mimo jiné kapitána Marryata, Edgara Poea a Dickense. A nemravnou Tisíc a jednu noc v Burtonově překladu. Mezi autory, které celoživotně obdivoval, zůstali Chesterton, Stevenson, Kipling a Conrad, ale nepohrdl ani Davidem Garnettem (Dáma v lišku), Swiftem, Cocteauem, Williamem Beckfordem, Oscarem Wildem, Arthurem Machenem, Robertem Gravesem, Henrikem Ibsenem, Julieo Cortázarem. Bezpočtem dalších.

První stálou práci přijal ve svých 38 letech a tíha života na něj dolehla otcovou smrtí v únoru 1938. Ač se krátce předtím stal knihovníkem, tak vzpomíná, že pilně „zařezával“ jen první den. Zkatalogizoval snad 400 knih.

„Brzdi,“ řekl mu pak ředitel. „Ostatní by neměli co dělat.“ Měli tedy v Argentině před válkou socialismus? Ani náhodou. Ale byla to pravá kafkovská instituce: zaměstnávala padesát lidí, ale práci měla pro patnáct. Protože se Jorge neúčastnil bouřlivých zábav zaměstnanců a chtěl unikat jejich oplzlým vtipům, četl a posléze taky psal. Často v suterénu, anebo na střeše. Nikomu to nevadilo. A zatímco takhle v skrytu tvořil své nejslavnější povídky (první byl Autor Quijota Pierre Menard), které brzy vycházely i knižně (Zahrada, v které se cestičky rozvětvují, 1941; Fikce, 1944), vrátila se Evropa k válce.

Po ní, roku 1946 Borges knihovnu opustil – a naštěstí měl matku. Ještě netušil, že se má dožít 99 let a zemře roku 1975. - Často mu předčítala a pomáhala. Překládala z francouzštiny a angličtiny, mj. Lidskou komedii Williama Saroyana, a její péče by sotva byla menší, kdyby Borges neztrácel zrak. Od konce padesátých let mohl už jen diktovat a stejná rána již ochromila jeho otce. Vylíčení operace očí Borgesova britského praděda lze pak dohledat v lékařském časopise Lancet.

Truman Capote se mýlil málo, a přece Borgese označil za sice zajímavého, ale jen okrajového autora. Pravdou je, že dokud Jorgea nezačali překládat do francouzštiny, zůstal jaksi neviditelný dokonce v Buenos Aires. Ke zrodu autora světového autora sice došlo, ale až s mezinárodní cenou Prix Formentor: o tu se roku 1961 podělil s Beckettem a ve zbytku života přednášel na světových univerzitách, jak dokládá i kniha Ars poetica (2000, česky 2006).

Stal se kanonickým autorem a roku 1967 mu jen těsně unikla Nobelova cena. Přiznejme však rovněž, že často psal prostě „jen“ dobrou sci-fi. A další jeho prózy jsou spíš eseji či apokryfní literárněvědné studie. Ostatně ani nepopíral, že se považuje prvořadě za čtenáře. „Mám dojem, že dobří čtenáři jsou bělejší vrány než dobří spisovatelé.“ Měl četbu za intelektuálnější než psaní a hlavně prahl pálit a zapomenout svá raná díla. Jenom shovívavě přistupoval k třem sbírkám veršů (1923-1929) a tři knihy esejů (1925-1928) nevpustil do svých sebraných spisů, asi jako to dnes praktikuje Milan Kundera. Borges ale v Autobiografii v té souvislosti cituje návrh Marka Twaina, podle kterého by se slušná knihovna dala založit na úplném vynechání Jane Austenové.

„I kdyby neobsahovala další knihy,“ dodal prý Twain, „pořád by to byla dobrá knihovna.“

Borgesův postoj k Austenové neznám, ale jeho uzavřenost přetrvávala. K lidem a životu se obvykle prodíral spíš četbou. Byl trémista a jeho texty nahlas čítali kamarádi - za něj.

A přece posléze dokázal přednášet. Od roku 1949 americkou, anglickou i starogermánskou literaturu, ale i řeckou filosofii nebo buddhismus. Matka jej všude provázela a první americkou přednášku věnoval Hawthornovi. Tu si ještě napsal, ostatní už proslovil spatra. Náměty? Poe, Thoreau, Emerson, Melville, Whitman, Twain, Henry James i autor pojmu „okázalá spotřeba“, ekonom Thorstein Veblen, který vymyslil Teorii zahálčivé třídy (1899).

Borges přednášel i o detektivce, islandských ságách či Lawrenci z Arábie. Atd. Od roku 1950 byl předsedou Argentinské společnosti spisovatelů, roku 1955 se stal ředitelem tamní Národní knihovny. A to jak? Ostatní zaslali seznam dosavadních výkonů, on jen suše oznámil: „Zcela nevědomky jsem se na to připravoval celý život.“

V češtině se objevila jeho kniha prvně roku 1968 a jde o Šest problémů pro dona Isidra Parodiho (1942), kde záhady řeší v cele uvězněný kadeřník. Svazek Borges napsal s Adolfem Bioy Casaresem (1914-1999). Následovala (1969) u nás už ryze jeho sbírka povídek Artefakty a poté odmlka do roku 1978 (Brodiova zpráva) a především do konce roku 1989, kdy teprve česky vyšel reprezentativní svazek jeho děl Zrcadlo a maska.

Sám jsem poznal Borgese teprve díky Fantastické zoologii (1957, rozšířeno 1968, česky 1988, 1999, 2013), kterou dal dohromady s Margaritou Guerrerovou, a nad touto knihou mě hnětlo, že se podobně světového ohlasu nemohlo dostat Augustově a Pejmlově obdobné práci Draci a obři (1947) o „tvorstvu pohádek a starých přírodopisů“.

Dosud nejrozsáhlejší výbor z Borgesova díla u nás v šesti svazcích (2009-2013) vydalo Argo a vícero aspektům jeho prací se věnuje už zmíněná Anna Housková v knize Nekonečný Borges (2018). Poukazuje na poněkud nemístnou Borgesovu glorifikaci gaučů a předměstských frajírků, lotrů a zločinců, kteří ožívají v (pitoreskních) Obecných dějinách hanebnosti (1935, česky 1990) jen jako mýty, a přesvědčivě dokládá, že esejistické principy jsou vlastní každému z žánrů, jehož se kdy dotkl.

Ivo Fencl



Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek
Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek

Jestli hledáte milou knížku plnou barevných obrázků pro své děti, pak je právě tahle ideální. Hodí se pro školkové děti, ale i pro mladší školáky,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.