9.12.2022 | Svátek má Vratislav


LITERATURA: Angažovanost literární fantastiky (2)

15.11.2022

Angažovanost literární fantastiky dnes

Není náhodou, že v průběhu 90. let se i v Česku na úkor sci-fi vyšvihla do sedla fantasy. Z výše uvedeného je zřejmé, že musí existovat souslednost mezi tímto jevem a stavem světa. Ten na prahu nového tisíciletí definoval Francis Fukuyama knihou Konec dějin a poslední člověk, jejíž teze se dají shrnout takto: „Totalitní státy a diktatury jako např. Kuba, či Bělorusko jsou pouze anachronismem a je otázkou času, kdy i v nich zvítězí západní model fungování společnosti. Fukuyama srovnává své myšlenky s Marxovými tak, že Karl Marx považoval dějiny za spění ke komunismu, Fukuyama za jejich konec považuje právě dosažení liberální společnosti, volného trhu a západního životního stylu.

Je zajímavé, ba přímo signifikantní, že z výčtu totalitních států vypadlo Rusko a Čína, protože to měly být výkladní skříně liberálně demokratických představ o všemoci tržní ekonomiky.

Málokterý historik a politolog se ale mýlil tak katastrofálně jako právě Fukuyama, nicméně v uplynulých dvaceti letech zůstal modlou západních politiků, především těch eurounijních, kteří jeho názory přetavili v taktiku „uobchodování totalitních režimů k demokracii“, což skončilo fiaskem války na Ukrajině a selhává i v případě Číny, neboť jak se ukazuje, pro tuto zemi je globalizace pouze trik, jak hospodářsky a tedy i mocensky oslabit Západ.

Pohledu na utopický svět, v němž skončily dějiny, pak podlehli i autoři literární fantastiky, protože podle Fukuyamy už nebylo co „odrážet“ ve smyslu Gunnovy definice, takže se otevřelo pole pro psaní moderních pohádek, myslím drakobijeckou a upíří literaturu, která nemá žádný přesah a je prvoplánově určena pro zábavu, pro literaturu, která se vzdala „úchytů na reálný svět“, poněvadž koncem 90. let se zdálo, že svět žádné úchyty nemá.

Tento vývoj se zakrývá floskulí, že vědeckotechnický vývoj zklamal, že zklamala astronautika, ale já osobně si myslím, že více vývoj scifi literatury od konce 90. let ovlivnila Fukuyamova liberální představa o „konci dějin“ než recese astronautiky.

Nicméně ještě před Putinovou invazí na Ukrajinu, která definitivně rozbila Fukuyamovu představu „mocenského bezčasí“, se v západním světě prosadily myšlenkové proudy, jejichž stavidla otevřel tentýž bezkonfliktní pohled na současnost, takže bylo třeba si nějaké konflikty, byť kulturní, vymyslet. Mám na mysli kulturu „woke“, hnutí BLM, jež se zvrhlo v rasismus naruby, zpolitizovanou ekologii do formy ekologismu a vůbec vše, co se kvůli nedostatku lepšího pojmenování označuje jako progresivismus.

Součástí progresivismu je také přehodnocování minulosti, nový ahistorický výklad dějin západní civilizace. Kryštofu Kolumbovi, typickému člověku s náboženským omezením 15. století, přece nelze vyčítat genocidu a otrokářství, když tyto zločiny se teprve vymezily ve 20., respektive v 19. století. Je to stejné, jako kdybychom lékaře od středověku až po 19. století odsoudili jako vrahy, neboť pouštěním krve nepochybně mnoho svých pacientů usmrtili. Jestliže středověké lékaře omlouvá nedostatek přírodovědných znalosti, proč Kolumba neomlouvá nedostatek sociálních znalostí?

Tato diskriminace pak v posledních dvaceti letech část autorů sci-fi přiměla, aby utekli k bezproblémové fantasy, jiné však podnítila, aby se začali zamýšlet nad průběhem dějin a pokoušet se odpovědět na otázku, zda mohly probíhat jinak a kdyby ano, co by se změnilo k lepšímu, jestli by se změnilo. Odtud plyne velké množství scifi románů s námětem alternativní historie, či odehrávajících se v paralelních světech, prolínajících se časových rovin, respektive zacyklených do časových smyček.

Tato všechna díla lze pokládat za angažovaná, neboť podle Gunnovy definice jsou zrcadly, která odrážejí pozměněnou realitu, zatímco drakobijeckým příběhům je jedno, zda se na Kolumba pohlíží jako na zločince, nebo že Putin vtrhl na Ukrajinu a masakruje její obyvatelstvo.

Putinova invaze je první ukázkou boje o pozici globálního hegemona, který tímto začal a zřejmě bude signifikantní pro celý zbytek 21. století. Na straně jedné slábnoucí Spojené státy, oslabené „studenou občanskou válkou“ či „kulturní válkou“, na straně druhé o revanš usilující putinovské Rusko a ještě mnohem nebezpečnější komunistická Čína. Vedení této obří země se podařilo implentovat tržní ekonomiku do totalitního systému a vědomo si mocenské převahy USA vsadilo na lest. Čína se bude vyhýbat horké válce tak dlouho, dokud hospodářskou válkou nezíská tak dominantní postavení, že horká válka musí skončit jejím vítězstvím.

Pokud použiji literární příměr, od 24. února 2022 jsme svědky nového kola staronové hry o trůny, kde v roli starého krále a jeho dvora jsou Spojené státy a jejich spojenci v NATO, odbojnými a po moci toužícími princi pak Rusko, Čína a do třetice země militantního islámu.

To vše představuje nový impuls pro autory scifi, měli by tomuto globálnímu zápolení, které už je v běhu, nastavovat zrcadlo, a stejně tak reflektovat progresivismus liberální demokracie a uvažovat o dopadech nejmodernějších technologií, jako je robotizace a umělá inteligence, spolu s oživením astronautiky, které přinesl vstup soukromého kapitálu. Na obzoru jsou literární díla, v nichž se bude anticipovat nová hra o trůny, v nichž adepti na post globálního hegemona uspějí nebo neuspějí, v nichž proběhnou sociologické experimenty na papíře třebas s Čínou jako novým vládcem světa, v nichž bude do těchto konfliktů zapojena umělé inteligence a v nichž třebas dojde na emigraci svobodomyslných lidí do vesmíru – v tom spočívá angažovanost dnešní literární fantastiky.

Post scriptum

V závěru této stati padl termín „hra o trůny“ jako synonymum pro globální mocenský boj o postavení světového hegemona. Je nepochybně zajímavé a trošku děsivé, jak mohl George R. R. Martin právě v období Fukuyamova „konce dějin“, tedy skoro před 30 lety, začít psát ságu, která jakoby předznamenávala nové tisíciletí, které už stačilo přinést další velkou válku v Evropě a bezprecedentní energetickou krizi jako signál nového kola hry o trůny. Jenže tuhle jeho jasnozřivost nikdo neviděl a dá se odhalit pouze zpětně, ovšem jen těmi čtenáři, kteří dohlédnou dál než jen na povrch děje s neustálými vraždami, intriky a válkami. Nicméně je to důkaz, že dnešní svět již má Gunnovy „úchyty“ i pro fantasy, pokud je autor chce hledat.

Samozřejmě že pohodlnější bude opačný postup – surfovat na současné vlně progresivismu a sbírat literární ceny, tedy stát se propagandistou. Tomu se ale fantasy vzpěčuje, právě proto, že „úchyty“dnešního světa žádají i v tomto žánru kritiku a nikoli adoraci.

Když jsem měl tento článek dopsaný z první vody, krásný důkaz výše uvedeného tvrzení poskytla recenze románu Vládce džinů P. Djeliho Clarka z pera Jiřího Grunta, uveřejněná v Interkomu 9/22. Autor za román získal Nebulu, což přimělo Jiřího Grunta knihu pozorně přečíst a důkladně rozpitvat skoro na pěti dvousloupcových stránkách Interkomu. Recenzent začíná, že má pro netrpělivé čtenáře jen jednu dobrou, ale zato celou řadu špatných zpráv. Prý autor pozorně okoukal, jak se píše dobrá kniha, ale tím klady končí, neboť autorovi se nepodařilo, (a ani se podařit nemohlo, dodávám já), naroubovat na situaci, v níž se na svět vrátili džinové, patřičné mantry progresivismu. Nebo naopak zdařilo tak, že román přestal fungovat. Podle Jiřího Grunta je tato fantasy specifická právě politickou angažovaností (v podkapitole recenze s příhodným názvem „Rasismus, kolonialismus, diletantismus), která, jelikož souzní s liberální ideologií, je vlastně pouhou propagandou názorů, které už byly dávno vybojovány, a o nichž P. Djeli Clark musel vědět, že s nimi určitě nenarazí, ba že budou přivítány s jásotem.

Nicméně právě proto se autor Vládce džinů dostal do neřešitelných potíží, které recenzent Jiří Grunt shrnul takto: „Větší problém, než co v knize není, ovšem představuje to, co v ní je.“ (str. 12, Interkom 9/22). Proto charakter postav neodpovídá jejich sociálnímu původu, proto v knize autor sice uznává náboženství, ale „jakýkoli náboženský projev je úplně vyprázdněný.“ (str. 14, Interkom 9/22).

Nemá cenu, abych dále citoval z recenze, která je dostupná v Interkomu 9/22, nicméně se o ni nemohu nezmínit, neboť dokládá úvodní tezi tohoto článku, že záleží pouze na charakteru autora, zda chce psát opravdu angažovaně nebo se vézt na vlně současné ideologie, což, jak je vidět, lze i v žánru fantasy, i když s obtížemi.

Přesto si neodpustím delší citát ze závěru recenze, snad mi Jiří Grunt toto opisování odpustí, neboť je chirurgicky přesný a vystihuje to, co jsem opomenul – že propagandistická literatura je vždy spojena s předstíráním:

Mně se zda, že tato Nebula byla udělena za poměrně zdařilé předstírání, že se něco událo, aniž by hrozilo nebezpečí, že se jakkoli naruší status quo. Možná je Vládce džinů příkladem nové BEZPEČNÉ literatury, která zkouší přebírat zavedená schémata dobrodružné literatury, ale odstranit z nich jakoukoli existencionální nejistotu, která by mohla čtenáře překvapit nebo dokonce způsobit, že by ho čtení změnilo.“ (str. 15, Interkom 9/22)

Jak dokonalá definice konformismu, který dnes přináší ceny, a to nejen v žánru literární fantastiky!