Vysoké procento čehokoli je zákonitě odpad. To je stará písnička, ale speciálně ve světě populárních písní to platí dvakrát. Jak je proto, ptám se, možné, že se kýč produkovaný dejme tomu kapelou Jelen udrží ve veřejném prostoru či vysílání roky?

A proč, propána, někdo soudný (jako už bohužel zesnulý profesor Machovec, abych to přehnal) neupozorní, že je song trapný a že by jeho tvůrci neměli jezdit výhradně metrem, nýbrž ještě pod normálním metrem? Copak ani rozhlasové stanice nesledují, ve kterých momentech posluchači přijímače vztekle vypínají? Ale ano, ale bude to tím, že rádia disponují tlumítky, a tak netřeba rovnou zvuky utnout, ale tu hrůzu stačí na pár minut ztlumit. Pak totiž může přijít docela hezká písnička. Ono se to střídá.

Je sice jasné, že z budoucnosti podobným břečkám nic hezkého nekyne, protože tam o nich nikdo neví, anebo leda hudební vědci, kteří zrovna pustili jeden ten děs, ale jen jako kuriozitu a ukázku, co se, Kriste Pane, taky poslouchalo. Jistě: jako zvuková kulisa. Je to však omluva? Ani pouhé kulisy by neměly být kýče a makabrózně magorózní trapasy.

Abychom si ale rozuměli, já samozřejmě uznávám, že některé písničky jsou trhlé už záměrně. Dejme tomu Já už jdu.

Tak otextoval František Ringo Čech zahraniční song Agadou, ale i on sám - při jednom koncertě, tuším to bylo v Blovicích či snad dokonce na Žofíně, když zde vystupoval s karlovarskou skupinou Metronom a dozněly tóny a zpěv - co na srdci, to na jazyku, konstatoval: „Tak tenhle svůj hit já nenávidím ze všech nejvíc.“ A věřil jsem mu to. Agadou se oposlouchá - a dnes už ho zaslechnete výjimečně. Přesto musím přiznat, že se mi píseň původně líbila. Tančili jsme na to! Mám pocit, že měla televizní premiéru na Silvestra 1982, kdy mi bylo teprve osmnáct. Ringo působil komicky, skákal jako koza a na krku měl jakýsi xylofon, přičemž ani vzdáleně nepředstíral, že do toho umí foukat. A okolo hrála na playback kapela. Předpůlnoční zábava mě věru netrápila. Ringovi jsem hit přál a text byl jednoduchý, ale dával smysl. Napsal si jej sám. Dokonce se tenkrát za 12 korun prodávaly tzv. singly, tak jsem si jeden koupil. Na straně B je provokativní písnička Slyšte můj hlas lahodný, jejíž humor spočívá v tom, že Franta zpěvavě vypráví: Gott, Matuška, Spálený - smutným hlasem dí: „On je z nás ze všech nejlepší, chcem do učení!“ A refrén? „Ten hoch krásně zpívá…“

Jenže to jsou provokace záměrné, občas vyjdou geniálně a mohl bych jich teď vyjmenovat tisíc. Ale vždy bohužel byly písničky, kde to textař a zpěvák/zpěvačka celé mínili smrtonosně vážně. Takto song předestřeli a diváci nakonec zatleskali, aniž si napoprvé uvědomili neskutečnou katastrofu, která právě prošla do jejich uší a duší. Naštěstí boží mlýny melou a čím víckrát slyšeli onu děsuplnou v rádiu, tím víc si uvědomovali, kam až naletěli. Někdo snaživý dokonce zvedl telefon a poprosil, aby už TO, proboha, přestali vysílat. Reakcí redakce však bylo, že jiní mají song nadále rádi. Sledovanost neklesá. Ne, Zich to není, Filipová taky ne, nicméně jako vycpávka dobré.

Mohu se mýlit, ale mám pocit, že se tohle v posledních letech nezlepšilo, ale spíš zhoršilo. Záměrně humorných písní ubylo (Ivan Mládek), a když některá zazní, je spíš trapná. Mezi tím se pak vysílají vážně zcela vážné trapasy, co si říkají o facku. A vím, že facku mohu dostat brzy já sám, ale přesto budu citovat aspoň jednu z těch písní, u kterých jednoduše neumím uvěřit, že je redaktoři pouští do éteru již podvacáté – a neraní je mrtvička. Ale nevezmu si na paškál, slibuji, nic od skupiny Jelen, protože tam byly překročeny ve stupiditě a trapnosti všechny meze, takže ani už nemá cenu na Jelena poukazovat. A že ho hrají? Jsem z toho vážně taky jelen!

Atakuji raději - jinak únosnou - kapelu Chinaski.

Jak asi víte, jmenuje se podle hrdiny knížek Charlese Bukowského. Ty sice moc nečtu a Ludvík Vaculík se dokonce svého času chlubil, že jimi topí, ale toto je věc názoru. Podobnou literaturu nezatracuji a beru ji tak, že když to už kdysi začalo Kerouacem, muselo to jednou skončit tady. Bukowski koneckonců napsal i docela dobré knihy, nebo aspoň sekvence, stavěl se „zezdola“ proti americké společnosti, mocně chlastal, provokoval, masturboval a tvrdil, že není teplý. Což asi nebyl, aspoň podle toho, jak líčí svůj sex. A jednou jsem, teď se mi to zrovna vybavilo, telefonoval do nejmenovaného nakladatelství a nabídl kterýsi svůj rukopis. Je to dávno. Už je to promlčené. Na druhé straně byla dáma a přátelsky mi povídá: „No, ale my vydáváme jen Bukowského.“

„Nic jiného?“

„Ne.“ A musím říct, že jsem si toho barda vážil od onoho momentu trochu víc. A Chinaski? Jako kapela mi nesedí, ale uznávám, že má hafo hitů, které opakovaně poslouchám, aniž by mě to iritovalo. Jednoduše našli parketu a svou oddanou skupinu posluchačů - a nějaký čas to ještě vydrží. Ale bohužel začali hřešit na to, že jsou slavní, a stvořili písně, za které se lze jen stydět. Tedy… Možná se najde neskutečně mladý teenager, který takovou píseň vezme jako součást vlastní životní zkušenosti i kapilárku svého srdce. Snad. Ale kterýkoli soudný, jenom nepatrně starší vnímatel je v šoku z toho, na jaké dno se populární hudba dostala.

Už hudební podkres je tragikomický, nebo spíš jen tragický. Ani zpěv nebudu komentovat, protože je osudově vázán na onu „hudbu“. A text? Jeho autorovi (svatá prostoto) nebudu dělat ostudu.

Každý ráno, když si vzpomenu, / vzpomenu si na to, jak měl jsem tě rád

a nevzal si tě za ženu, / každý ráno budu si vyčítat, / jak to bylo zbabělé,

když jsem na svý cestě nezdvihl tvůj drahokam,

a od tý doby od čerta k ďáblu

se po tý cestě potloukám.

Už to děsuplné klišé „od čerta k ďáblu“! A následuje refrén („Lásko!“), který se, jak je u refrénu povinností, ještě X-krát opakuje:

DRUHÁ SLOKA:

Slibuju, v příštím životě

podruhý stejnou chybu neudělám,

ať chceš nebo ne, já najdu tě,

a zvednu a rozsvítím tvůj drahokam.

Já vůl, já blázen,

kdo postaví mé nohy na zem?

Kdo to pro mě – kromě tebe – udělá?

TŘETÍ SLOKA:

Jednou ráno, až si vzpomeneš, pošli mi, prosím, adresu.

Ať mé noční můry zaženeš

ať strachy o tebe se netřesu

A RÁDOBY TRAGICKÁ „MEZIHRA“:

Všechna má rána jsou prázdná

a v nedohlednu šťastný konec příběhu.

Příběhu starýho blázna,

co vyměnil pýchu za něhu.

Dá se podobná skladba vůbec vydržet? Možná ano, jste-li jednoduššími dětmi. Je-li vám ale trochu víc, vydržet se to nedá. A napodruhé už jistě ne. Napotřetí je to mučení. Uvažujete nad textem možná jinak, vím, ale já ho vnímám takto:

Aktér lituje, že si - prý že zbaběle - nevzal dámu, aniž mu ale dochází, že by litoval právě opaku. Nato vznešeně hovoří o jakémsi drahokamu - oné ženštiny. Ne že jí patřilo klenotnictví, vím! To má být metafora. Snad metafora dáminy dokonalosti, když ne přímo její přitažlivosti. Trochu trapná, ale budiž. Hrdina si však hned nato vyčítá, že je nejen vůl, ale přímo blázen. Ani se nedivím. Obojím je už proto, že podobný song vůbec zpívá. A za druhé proto, že se, zřejmě ještě dosti mladý, hrne do manželství, kde si po čase bude otloukat o hlavu právě to, jakým bláznem, volem, ba pakoněm byl, když dámu uhnal.

Už to by stačilo. Ale textaři snad vážně ruplo v „kouli“, takže nasazuje i prosbičku, kterou bezmyšlenkovitě situuje do ranních hodin. Sice chápu, že právě tehdy cítí aktér příběhu trauma nejvíc, ale proč by totéž mělo platit pro jeho vyvolenou? To jenom spekuluje, a přesto slyším: Jednou ráno, až si vzpomeneš, pošli mi, prosím, adresu!

Soudní námitka? I když to dotyčná udělá, co on uvádí ponejprv za příčinu? Aha: chce vlastně adresu proto, že se o dotyčnou bojí. Ba třese se strachem. Co by se jí vše mohlo stát. To ale, podotýkám, každému z nás - a nemohu se zbavit dojmu, že právě nejfrapantnější nebezpečí hrozí dámě od našeho aktéra, který si hraje víc na regulovčíka, než prosebníčka. A nemohu setřást z beder i pocit, že by mu ten kontakt radši dávat neměla. Jitřní trpitel jí totiž nepokrytě vyhrožuje: „Ať chceš nebo ne, já najdu tě. Najdu tě, a rozsvítím tvůj drahokam.“

A tedy další metafora. A co chce, ten vůl a zoufalec, vlastně rozžehnout?

Očividně si věří a má za to, že se dotyčná v jeho přítomnosti rychle rozruší, ba vzruší, ne-li přímo zaláskuje. Anebo ji chce rovnou rozsvítit znásilněním? To nevím a netvrdím, ale samým vrcholem Sněžky se zdá, když fanatik dokonce i věří, že mu je „někdo nahoře“ připraven stejnou šanci poskytnout ještě i po smrti, a tedy v příštím životě. Co z toho vyplývá? Zpěvák se domnívá, že žije v jakési časové smyčce a bude dostávat u vyvolené příležitosti v dalších životech. Nejméně ještě jednou v žití druhém, ale možná opakovaně. Znovu a znovu. A on věří, že „tam“ o ni bude stát úplně stejně jako teď a tady. Že snad budou i stejně vypadat a jeho cit se - po novém narození - ni o píď nezmění.

Vše pak doráží totální, ublíženecká věta: „Všechna rána má jsou prázdná.“ A zajímalo by mě, kolik těchto rán má na mysli a kolik by jich ještě prázdných zůstalo? Bez dotyčné. Pět? I to je možná moc. Hrdina podle mě až moc očividně nemá na Zemi co na práci (co by tomu asi řekl G. B. Shaw?) a v „nedohlednu“ by měl tedy aspoň už vidět konec tohoto stupidního příběhu - a počátek nového. Jenže to tak není a prahne ryze po šťastném konci (asi, drzoun, cítí, že má právo na štěstí), neboli chce žít na koci Tří oříšků pro Popelku a jako princ Pavel Trávníček. Nechápe, jak si písní idiotsky nabíhá už od jejího začátku, a nedochází mu snad ani to, že potupně skuhrá. A vyhraje-li to? Zvítězí-li přece? Dočká se ve spárech dámy takřka nutně deziluze.

Označovat se navíc i za „starýho blázna“, je taky zatroleně mimo. Do role starého se hrdina prostě stylizuje a štěstí, že aspoň vzápětí uzná, že byl „pyšný“; to je snad první pozitivní moment songu, zatímco ten druhý vyjadřuje dotaz: „Kdo postaví mé nohy na zem?“ A vsuvka: „Kromě tebe.“ - Možná to naznačuje, že by dívčin návrat bloudovo blouznění uťal, napadá mě ale zrovna tak, že by mládence lépe na parkety ustavil některý jeho starší a rozumnější přítel. Stane se?

Nevíme. Všechna jeho rána jsou zatím „prázdná“, a tak by dáma (nebo kamarád; možná by to vážně bylo pro toho moulu, co slzí, lepší) už přijít měli, protože jinak se pěvec neovládne, skončí s omluvami do prázdna a dojde k neštěstí, nebo alespoň na vážně obtěžování, které není nijak maskováno, protože pitomec zřetelně říká:

Ztracená lásko, ať chceš nebo ne, já si tě najdu, stejně si tě najdu a stejnou chybu kvůli prázdnotě svých rán už neudělám, i kdybych měl náš vztah napravit teprve po smrti, v příštím životě, a až tam ho ROZSVÍTIT.

Což mi - jen volně - asociuje jednu strašidelnou Foglarovu povídku o šílenci, která se jmenuje Rozsvícený čaj:-). A není to jen povídka, to Foglar zažil a ten pán chtěl čaj skutečně rozsvítit. Když byl Foglar v mládí detektivem.

A možná bychom detektiva měli nasadit taky na tohohle škarohlída, který se vkládá do našeho songu o touze. Nebo ne?

VIDEO: MNOU TU KRITIZOVANÝ, SKUHRAVÝ, NECHLAPSKÝ SONG V PLNÉ NAHOTĚ. ALE ŠKODOLIBĚ POZORŇUJI, ŽE NĚKTERÉ PÍSNĚ KAPELY JELEN JSOU JEŠTĚ HORŠÍ:

CHINASKI - Každý ráno (oficiální videoklip) - Bing video