19.3.2024 | Svátek má Josef


KULTURA: Moc knih aneb Choďte a půjčujte si

15.8.2022

Když řeknu MOC KNIH, má to dva významy. 1. Příliš. 2. Míra vlivu těch knih. Jejich schopnost vás ujařmit. Podobná míra vlivu může být nepatrná, ba nulová a nijaká, ale jindy trvá. Trvá a překvapí, anebo dokonce praští silou facky. Ve chvíli, kdy to píšu, se chmurně zdá, že Salman Rushdie přijde o oko. Pobodal ho nějaký blázen, a to kvůli knize. Kvůli knize Satanské verše. To je tedy VLIV, ale ptám se: „Četl ji vůbec tento newyorský atentátník?“

I to je možné. Třeba ano. Osobně tomu nevěřím a dovoluji si pochybovat i o tom, že potenciální vrah přelouskal pouze „inkriminované“ pasáže, kvůli kterým došlo na vyhlášení fatvy nad Salmanem Rushdiem. A k vypsáni odměny, jejíž výše je teď 3,3 milionu dolarů.

Onu knížku mám a klidně si ji mohu nyní znovu přečíst; nebo aspoň prolistovat (rychločtenář bohužel nejsem), ale v reálu to nedělám a dumám, proč vlastně ji vlastním (nejsem náhodou snob?) a nestačilo by, kdybych si Verše (které nejsou verši) vypůjčil?

Kolikrát jsem se totiž dovnitř do té knihy za posledních 31 let podíval - a kolikrát do knížek v polici hned vedle? Mám knih až moc, i když nade mnou naštěstí nepřevzali úplnou vládu (moc), pročež v nich nelehávám, aniž bych dělal co jiného. „Byl jeden mnich, měl mnoho knih, nic nevěděl z nich,“ recitovala v čase mého dětství maminka ve vší slušnosti a cestou z práce (učila na ekonomické škole) navštěvovala městskou knihovnu, aby doma znova a znova vysypávala z tašky celé haldy voňavých knih, které jsme - já a mladší sestra - nepomyslně očuchávali, ale i četli, než byly vráceny. Bylo to rozumné, nezabíraly u nás místo a - světe, div se - hodně a moc toho z nich zůstává uvnitř mé a sestřiny paměti.

Není i to projev moci knih ve smyslu „rozdělme se mezi děti, panujme“?

Projev moci to bude a nijak mi to nevadí. Uvedu příklad jen několika dětských knih, které mě za toho dávného času aspoň trochu zaujaly. Nebo i moc. I to označí a bude znamenat jejich vliv; neboli moc.

Hrající deštník napsal Friedrich Feld. Byla jedna moucha (Daisy Mrázková). Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (Zdeněk Karel Slabý). Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka (Miloslav Švandrlík). Malované počasí (Ondřej Sekora). Růžový ostrov (Charles Vildrac).

Vedle jiných ilustrovala Růžový ostrov i Toyen. To vydání sice nemám, o každé té knize ale mohu napsat elaborát, protože nade mnou stále ještě mají určitý díl původní kouzelné moci. Je ale správnější se ovládat a napíši jen pár vět, bylo by toho jinak moc.

Hrající deštník kdysi zdárně adaptovala Československá televize s Oldřichem Lipským a Jiřím Hrzánem jako muzikál, leitmotivem je překrásná píseň, jejíž melodie mně i mé sestře okamžitě naskočí do hlav, když si na chvíle odvysílání vzpomeneme; text začíná:

Náš deštník hrající, ten nemá v světě obdoby, polechtá bránici - v každém ročním období.

Zapomenutá adaptace Feldovy knížky: https://www.csfd.cz/film/918526-hrajici-destnik/hraji/.

Ostatní literární díla, která jsem vyjmenoval, ale ještě nebyla zfilmována (snad s výjimkou Růžového ostrova) a mají tudíž na mě vliv sama o sobě, jako taková. Přitom se jedná o tak mocnou sílu, že jsem je, já nešťastník, koupil - v momentech pozemského pinožení. Získal je, nedbal na mámu. Nedal na ni. Neměla přitom pravdu?

Měla. Jednak šetřila, jednak oním mocným gestem naznačovala mně a Evě divže ne božsky: „Choďte, půjčujte si.“

Ale já, ničena, nedal na rozumný pokyn, ty knihy vlastním a jistě, komukoli je mohu dobrosrdečně půjčovat (přitom se nikdo nemusí zapisovat nikam do veřejné knihovny a nic nebude platit), ale nečtu je. - Proč tedy čekají rok za rokem vestoje v knihovně?

Kvůli nostalgii. Taky proto, že si je - teoreticky - přece ještě mohu někdy číst. Ne? Třeba i ještě dvakrát, než zemřu. Kromě toho mám permanentní šanci nakukovat dovnitř; jen do Mouchy ne, Mouchu jsem rád věnoval sestře, která se mnou nebydlí a měla k ní přece jen hlubší vztah. - A jinak je tomu přímo s její autorkou Daisy Mrázkovou, žijící dlouho jen kousek od Botiče, kde jsem s ní realizoval rozhovor. Setkání v činžovním domě mi tehdy připadalo překrásné - a krátce jsem mluvil s jejím manželem-výtvarníkem, o něhož se s láskou starala. Daisy mi vykládala o Anglii a tento osobní zážitek (a právě on) je něčím, na co vzpomenu lidsky a nenostalgicky. Daisyino literární a výtvarné dílo je obdivuhodné, ale na druhém místě za životem.

Někde to píše Ondřej Neff, sběratel verneovek: „Důležitější je sbírat zážitky.“

Moucha DAISY MRÁZKOVÉ: ŘEKNI JIM MOUCHO - YouTube

Jak to tedy je? Nad člověkem, který si vše ujasní ohledně podobných zážitků, nebudou mít knihy valnou moc. Anebo budou (on si to neuvědomí), ale nebude knih skladovat příliš. Chci říci moc.

Pohádkový detektiv byla a je fantasy pro děti, které se staly (nepodepsanými) spoluautory. Příběhy zveřejňovala Mateřídouška - s nezapomenutelnými obrázky Miloše Nolla. Zdeňku Slabému se kniha až záhadně povedla a Nollovi jakbysmet, i má dnes právem přízvisko „kultovní“. Neměl jsem při koupi co řešit a věděl, že „chci“, ale bylo to i kvůli původním ilustracím, přičemž v Albatrosu je z nějakého důvodu v případě nejnovějšího vydání nepoužili. Zdeněk Slabý mi navíc prozradil, že původní kapitoly musel osobně „rozsekat“ na kratší sekvence, takže nové vydání jich má daleko víc.

„Proč?“ ptal jsem se. Prý kvůli chabé schopnosti číst u mnoha dětí v třetím tisíciletí.

Co se pak Sekorova Malovaného počasí týká, za času mého dětství znal tu knihu snad každý. Zrovna tak jsme hltali příhody Kopyta s Mňoukem. V obou případech mají kus moci nad čtenářem ilustrace a zdá se mi, že nakupování knih z nostalgie se ještě dá omluvit. Snad. A je-li nostalgie čistá.

Ale kupování knih JAKO TAKOVÝCH? To se omlouvá hrozně, hrozně těžko. Podle mě to snad ani nejde. Jistě, i Kosmas chce žít. Ale cena i hodnota knihy v průběhu plynoucího času je veličina nevyzpytatelná.

Například „starého“ Jiráska vám dnes v antikvariátu nevezmou, zatímco cena některých výtisků (zřejmě i výtisku Satanských veršů) roste. Notná inflace se vším, pravda, ještě zatočí, ale namátkou mě napadá případ souborně vydaných prací spisovatele Karla Michla. Rovněž v jeho případě je kniha nesporná komodita, kterou jste původně koupili za ještě únosnou cenu (vyšla asi před dvaceti lety) a již můžete prodat s obrovským ziskem; musíte se ovšem napřed zajímat o její postavení na trhu.

Jindy má publikace hodnotu jen co „členka celku“ a máte-li kompletní díla některých svých oblíbených autorů (například Stevensona), nebo vlastníte-li albatrosí edici OKO (což jen málokdo), držíte trumf, který patří do trezoru. Přesto si v dnešní barbarské době zvládnu představit, že někdo umře, načež dědicové knihovnu mrsknou do stoupy. Rovnou. Pro nedostatek času a lidské podoby. Ale řekněme, že to neudělají, a vysněme si, že přece vyčlenili kapku času, takže prodají kompletní knihovnu nějakému antikvariátníkovi. Aniž povětšinou tuší, jak neuvěřitelně vydělal. Prodají naivně celek, což je stěží omluvitelná chyba, řekl bych. A naneštěstí se mnozí dědicové v knihách nevyznají (sledují spíš televizní seriály) a někdy je ani nenapadne pozvat experta. Ale pryč od mamonu.

Zase tolik přece nezáleží na tom, co s vašimi knihami udělají, protože jste se fatálně provinili již tím, že jste něco hromadili „hamty-hamty“, a často nekriticky, takže knížek vlastníte „něúrekom“. Moc.

A mají nad vámi nejspíš nenápadnou, ale přesto moc.

Jejich vláda je nesporná. Zničili jste navíc prostřednictvím knihoven nitro vlastního bytu či dokonce domu. Sídla. A jistě, jsou jedinci (Umberto Eco), kterým podobný zločin projde, ale většině lidí neprojde. Všichni platí. A v čem obsažen ten trest? Samozřejmě v pohledu na knihovnu před smrtí či odvozem do nemocnice - a v pomyšlení: Ježišmariá, támhletu jsem ani neotevřel. Co horšího, támhletu četl, ale zapomněl.

Nebo to je po smrti jedno? Stoprocentně jistou odpověď neznám.