Velkou siouxskou válkou nazývá amerikanista Josef Opatrný (*1945) dvaadvacet let trvající období 1854-1876 rozvířené tzv. Grattanovým masakrem.

Mimo dalších událostí následovalo povstání Siouxů v Minnesotě (1862), Fettermanův masakr 21. prosince 1866, dále válka vedená indiánským náčelníkem Rudým oblakem (1866-1867) a po pauze bitva na Powderu (17. 3. 1876), bitvu u Rosebudu (17. 6. 1876), velmi slavná bitvu u Little Bighornu (25. 6. 1876), pro „bílé tváře“ úspěšnější bitva u Slim Buttes (9. 9. 1876), bitva o Vlčí horu (8. 1. 1877) a bitva řízená „Chromým jelenem“ u Blátivého potoka. Tou 7. května 1877 skončila „Velká siouxská válka“, aby ji v naší kotlině teď připomněla stejnojmenná publikace Nakladatelství Epocha.

Autor čtyřsetstránkové knížky Josef Opatrný pochází ze Skryjí u Rakovníka, kde své dílo loňského léta také dokončil. Od roku 1995 je profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, rok poté stal se i viceprezidentem Asociace evropských historiků-latinoamerikanistů a později (2003) mu sám španělský král Juan Carlos udělil Řád Isabely Katolické (nikoli Kastilské, jak se někde chybně uvádí). Roku 2006 převzal Opatrný ještě Cenu Egona Erwina Kische a je laureát hned dvou Cen Miroslava Ivanova (2005, 2014). Mj. autorem knih Průplav dvou oceánů (Mladá fronta, 1979), Poslední indiánské války (1990), Konec syna Jitřní hvězdy (1994), Amerika prezidenta Granta (1994), Válka Severu proti Jihu (1998), Válka Mohykánů (2000), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Panama (2004) či Malá skvělá válka (2014). O válčení toho tedy ví dost, především ale o tom indiánském.

Někdy je navíc nutno uvádět věci na pravou míru, aniž bychom nahradili omyl jiným omylem, a při „bájení“ o letitých střetech Spojených států se Siouxy - původními obyvateli USA - se často zaměňují dvě smlouvy uzavřené v pevnosti Laramie v letech 1851 a 1868.

Ta první dohoda rozdělila část amerického území mezi washingtonskou vládu a četné indiánské náčelníky. Hrálo se přitom o věru gigantické oblasti na sever od Texasu, jižně od řeky Missouri a východně od Skalistých hor. Vedle Dakotů patřili zmínění náčelníci především Čejenům, Arapahům, Assiniboinům, Mandanům, Arikarům a Vraním indiánům, kteří stáli „proti“ a měli víc než tendenci podporovat „bílé“.

Ta druhá smlouva z Fort Laramie již byla užší a pouze mezi vládou a Siouxy, kteří tím stylem obdrželi jako kus vlastní rezervace i Černé hory. Zda už se tehdy vědělo, že je tam zlato? Na tu otázku odpoví, řekl bych, každý historik jinak. A vraťme se ještě k dohodě první.

Ani nebyla platná. Senát totiž „velmi stál“ o pár doplňků, které však indiáni neakceptovali. Současně se planinami valila historie a proud přistěhovalců byl prý tak silný, že jednoduše nemohlo nedocházet ke konfliktům. Když pak Siouxové obsadili roku 1853 brod přes řeku Platte a rozložili se příliš blízko Fort Laramie, byli americkými vojáky tři z nich zabiti.

Přesto mír ještě vydržel celý jeden rok, až do léta 1854. Pak se stala událost, na jejíž přesný průběh se názory opět různí. Na čtyři tisíce Siouxů rozbilo u pevnosti opět ležení. A proč?

Podle smlouvy z roku 1851 jim měla civilizovaná kolona vozů dodat zbraně a - na rok stačivší - zásobu potravin. Uvnitř Laramie ovšem nebylo ani sto mužů, pokud teď nepočítám zrovna dorazivší kolonu mormonských poutníků. Házet právě jim následující peklo na bedra ale není fér.

Jeden z poutníků si nicméně vymohl slyšení u velitele pevnosti, kterým byl podporučík Brady Fleming. Mormon si stěžoval. Indiáni mu prý odpravili krávu, která se k nim zaběhla. Mormon si vyprošoval ne snad přísné, ale jakékoli potrestání viníka. Indiána.

Flemig bohužel prosbu akceptoval a ráno 19. srpna 1854 nechal nezkušeného, o to však ambicióznějšího podporučíka Grattana (absolventa West Pointu), aby shromáždil dobrovolníky. Bylo jich 28. A sice měli tlumočníka, avšak opilého. Fleming skupině poskytl dvě děla, patrně k odstrašení, a vyrazili. Jenže tlumočník prý na indiány jejich jazykem už chvíli nato pokřikoval. Co hůř, spílal jim a vyhrožoval. „Armáda vybije tábor. Srdce pobitých předhodí vranám.“

Vojáci větě samozřejmě nerozuměli, oni tlumočníky nebyli, a náčelník Siouxů, který si říkal Vítězný medvěd, ostatně moudře zachoval klid. Vraha kravky nicméně nevydal, ač byl znám, a nabídl raději za dobytče hned několik koní.

Měli to přijmout. Ale možná ani nemohli: Josef Opatrný uvádí, že tlumočník odpověď hrubě zkreslil. Ať už zkreslil nebo ne, Grattan dal náhle rozkaz k zahájení palby. Vítězný medvěd byl zabit a indiáni bělochy zmasakrovali do posledního. Jednota líčení posledních vteřin před oním masakrem ale mezi historiky nepanuje a již panovat nebude. Snad jenom následky jsou líčeny jednoznačně - a táhly se. Krutý brigádní generál Bill Harney připravoval až do srpna 1855 odvetnou výpravu, která ale nenašla správný cíl. Obklíčil vesnici náčelníka Malého hroma kdesi v Nebrasce (neměla s masakrem vůbec nic společného a napadá mě pouze slovo Lidice) - a postřílel sto dětí, žen a - semo tamo - i mužů. Harney si tak u indiánů vysloužil přezdívku Zabíječ žen.

Tato „první siouxská válka“ pokračovala poklidněji ještě rok a nelze než zopakovat, že ji podle většiny historiků prostě a jednoduše zapříčinil provokatér v roli tlumočníka.

Jinačí příčinu mělo mocné povstání Siouxů v Minnesotě během občanské války (1862). Správce indiánské rezervace tenkrát prokazatelně okrádal jak indiány, tak státní pokladnu. Důsledky byly krvavé. Umřely stovky osadníků i vojáků a někteří autoři hovoří až o počtu 800 mrtvých.

Další část války přišla roku 1866, a tedy teprve po skončení konfliktu mezi Jihem a Severem. Čejeni, Arapahové a Lakotové se tehdy spojili a stáli proti Vranám a USA. Jedna skupina vedená náčelníkem Šíleným koněm, kdysi přítomným Grattanově masakru, obklíčila 21. prosince 81 vojáků a neušetřila jediného: událost vstoupila do dějin jako Fettermanův masakr.

Další fáze už souvisela se zmíněnými nalezišti zlata Černých hor, která Siouxové střežili jako oči. Zrovna končila zlatá horečka v Coloradu a tyto hory se opět octly v hledáčku mnohých. Vláda začínala taky jednat, anebo spíše mluvit. O tom, že si hory od indiánů „pronajme“.

To Siouxové odmítli a 17. 3. 1876 zničil plukovník Reynolds jednu jejich ves na řece Powder, a to pod záminkou, že se tu nacházeli ukradení armádní koně.

Vedle Vran se k vládě nyní přidali Šošoni a 17. 6. napadá George Crook s jejich pomocí Šíleného koně u řeky Rosebud. Tam došlo k regulérní šestihodinové bitvě a část Siouxů i Čejenů poté mířila směrem k Little Bighornu, kde zpravili Sedícího býka. Utkání vydávali za vítězství, ačkoli bylo nerozhodné, a 25. 6. došlo ke známému „incidentu“ alias té největší porážce americké armády v téhle válce. Padlo 268 vojáků a zvědů a jediným přeživším zůstal Comanche, těžce raněný kůň. Byl vykurýrován v pevnosti Fort Abraham Lincoln a „penzionován“ žil až do smrti v listopadu 1891 jako opečovávaná ikona. Nikdo už na něm nikdy nesměl jezdit a nemusel pracovat. Po smrti ho vycpali a je dnes k vidění v Přírodovědném muzeu Univerzity Kansas jako jediný ze čtyř koní americké historie, co se dočkal vojenského pohřbu s poctami.

Náčelník Šílený kůň útočil naposled na vládní vojsko 8. ledna 1877 v bitvě o Vlčí horu (bráněnou generálem Milesem) a Čejeny po jejich bocích vedl další náčelník, který si říkal Dva měsíce. Hora nepadla a Šílený kůň odvedl své lidi do rezervace. Už jenom náčelník Chromý jelen se pokusil přemoci Milese 7. května u Blátivého potoka, ale padl.

Josef Opatrný umí konflikty líčit čtivě a má výhodu. Odhlédneme-li od zbytku světa, vyšlo toho u nás k problematice minimum. Celkem tři autoři nicméně Opatrnému trochu konkurují. Miloslav Stingl, Václav Šolc a Jiří Černík.

Stinglovu práci Války rudého muže (1985) jsem četl už dávno, na vojně, a vím, že nadšeně. Jakkoli Stingla obdivuji, zarazila mě ale specifičnost češtiny, kterou je kniha psaná, a s Šolcem (Indiánské historie, 1977) má Stingl společné to, že je po právu považován za stoupence revizionistické historie.

Neznamená to samozřejmě, že oba stáli úplně na straně indiánů. Ale možná je objektivnější Jiří Černík ve svém excelentním díle S tomahawkem proti mušketám (2010). To má dva svazky a je přehledem všech bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890. Kniha je dávno rozebrána a možná, vím, jsem se snažil málo, ale nepodařilo se mi ji sehnat ani v žádném antikvariátu a přes internet (jen párkrát jsem to zkusil).

Tato poslední věta ať je i výzvou pro ty, co se o komplex indiánských masakrů zajímají víc než já, nicméně čtěte především Josefa Opatrného. Právě on u nás řadou publikací dlouhou jako Rokycany pokrývá bojová pole Divokého západu dosti uspokojivě; howgh.

Josef Opatrný: Velká siouxská válka. Nejen Sedící býk, generál Custer a bitva u Little Bighornu 1876. Mapy nakreslili Jana Šouflová a Martin Daňásek. Fotografie z autorova archivu, Richard Irving Dodge, Library of Congress a The New York Public Library. Jako 4. svazek edice Polozapomenuté války vydalo Nakladatelství Epocha. Praha 2023. 400 stran. Velká siouxská válka - Josef Opatrný | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví