8.2.2023 | Svátek má Milada


KNIHA: Šťastné a nejhrůzostrašnější

9.1.2023

Taky ty lidi znáte. Dopředu se obávají Vánoc a těší se, až bude začátek ledna.

Proč, je jasné. Protože „začátkem ledna se vrátí Štědrým večerem převrácený svět do kolejí, teda možná, a nebudu se muset tvářit slavnostně.“ Nebo něco podobného dotyčný žmuntrá na výletě, ale tahle typická společenská úzkost anebo nechuť k zajetým rituálům, i když křesťanským, existuje naštěstí vedle druhého typu strachů. Které se hodí. Tu druhou nechuť odstíní.

Jsou to horory filmové a - ještě lépe! - literární, a právě na nich slaví úspěch dvě knížky překladatele a editora Pavla Pecháčka Šťastné a hrůzostrašné (2021) a Šťastné a hrůzostrašnější (2022).

Knihy obsahují třináct příběhů nikoli moderních, ale ještě s puncem od královny Viktorie, a obrázky k povídkám navozujícími ducha éry Vánoční koledy (1863) Charlese Dickense. Tato Koleda taky zůstává dodnes nejslavnější příběh onoho typu a nebude překonána. Ve dvou našich antologiích ji ale nenajdete, protože by se jednalo o nošení sov do Athén. Zato vás vyděsí nebo aspoň vyjukají (a vy se rádi vyjukat necháte) ilustrace starých mistrů. Jsou tu Odilon Redon, Gustave Doré, Osvaldo Tofani, Émile Bayard, Hans Tegner, Édouard de Beaumont, John Leech… Ty rytiny „jen“ v černobílé, ale k navození atmosféry je to dokonce lepší. Sníh, kout, chlad i peklo. Obě dvě naše knihy propojuje šerá postava Algernona Blackwooda (1869-1951), který má po jednom svém příběhu v každé z nich.

Blackwood byl britský novinář, ale jméno je víc synonymem pro krátký horor. Taky že ano - a vystraší nás „pekelnými“ historkami Cestovní vak (1908) a Přeměna (1913). Pocházel z Londýna a roku 1890, kdy mu bylo jedenadvacet, se vydal do Kanady; stal se jenom na chvíli správcem hotelu, ale lukrativnějšího postavení dosáhl v USA jako redaktor deníku The New York Times. Roku 1899 se vrátit do Anglie a následující půl století se hlavně věnoval vymýšlení hrůzostrašných povídek, což mu dost šlo. Zcela prvně ty prózy shrnul do knihy roku 1906 - a jmenuje se Prázdný dům a jiné strašidelné příběhy.

Z prostředí Kanady a světa indiánů je působivé Blackwoodovo vyprávění Strašidelný ostrov, které kdysi Albatros uveřejnil v antologii Půlnoční povídky (1989), a na Dunaji, ukrutně rozvodněném, se odehrává novela Vrby (česky 2018), děs v ryzí podobě.

Ale takřka stejné popularity jako Blackwood dosáhl Edward Frederic Benson (1867-1940), jehož Vánoční mámení (1912) vyšlo prvně v knize Komnata ve věži a jiné příběhy. Toto Mámení ve vás nevyvolá přímo jekot, ale omámit jsem se nechal a nikam chvíli nespěchal. Taky ještě čas vánoční. A Benson? Zažil jako dítě extrémně přísnou křesťanskou výchovu ve vysoce postavené rodině, ke které se dostanu. Studoval na Malborough College a na Cambridgeské univerzitě. Roku 1893 vydal první román a česky známe povídky ze sbírky Muži, kteří zašli příliš daleko (nakladatelství Plus, 2016). Tu knihu ovšem nepsal sám. Je sestavena i z děl dvou jeho bratří Roberta Hugha Bensona (1871-1914) a Arthura Bensona (1862-1925), přičemž o trojici těchto bratří-strašilů - a jejich rodovém prokletí nebo inspiračních zdrojích - hovoří Ondřej Müller v doslovu k oné antologii.

Celkem devět textů Edwarda Bensona je tu těžiště. Jinak napsal na sto knih včetně jedné o golfu (1903) a jiné o krasobruslení (1908). Tomu se oddal činorodě. O Německu pro změnu vyprodukoval dobový svazek s titulem Deutchland über Allah (1918). Je i autor portrétu Charlotte Brontëové (1930), ale vnímáno pragmatickýma očima editorů dneška po něm prvořadě zbylo nějakých sto povídek s nadpřirozenými motivy. Lepší i horší. Do rukou čtenářů se vrátily na přelomu milénia v pětisvazkovém vydání (1998-2005).

Ze šedesáti Bensonových románů je přitom fantaskních jen devět. A jeden - určený pro kluky - se jmenuje David Blaize a modré dveře (1978) a je variací Alenky.

Z jeho česky vydaných povídek patří mezi totální klasiku hlavně Průvodčí (1906), korunovaný okřídlenou větou „mám uvnitř místo zrovna pro jednoho“. Povídka se proslavila i jako sekvence vynikajícího britského filmového hororu Přízraky noci (1945). A další Bensonovu prózu Muž, který zašel příliš daleko (1904) pochválil H. P. Lovecraft. I tady však se jedná o pouhou variaci, tentokrát na Obraz Doriana Graye (1891). A Lovecrafta zaujal i Bensonův příběh Negotium perambulans (1922). Poutavá je taky povídka Druhá postel (1912), která disponuje málo vídaným motivem lůžka, ve kterém si pospává strašidlo.

Zmíněná Komnata ve věži (1912) je upíří a česky se objevila v antologii Z upířích archivů. A příběh Paní Amworthové (1922) se stal jednou z nejslavnějších historek tohohle typu. Je pravda, že Benson občas balancuje na samém okraji braku - a nechutné jsou jeho Housenky (Caterpillars, 1912). Z dvojice Müllerem do jazyka českého převedených povídek je lepší Příběh prázdného domu (1925), zatímco Svatyně funguje jako odraz Huysmansova (1848-1907) klasického románu Tam dole (1891). Částečný, ale v obou příbězích je zdařile vylíčena černé mše.

Benson měl, jak řečeno, dva bratry, z nichž Arthur je tvůrce dodnes nejlepšího výboru z dopisů královny Viktorie (1911) - a jeho próza Zavřené okno (knižně 1903) vás může skutečně „rozhodit“. Průnik do paralelního světa je v ní znázorněn překvapivě plasticky a Arthur Benson se k tématu vrátil v Basilu Netherbym. Titulní hrdina proniká do jiného světa dveřmi v rohu pokoje a za opovážlivost platí životem.

Třetí a nejnábožnější z bratří Robert Benson napsal „jen“ třicet nadpřirozených příběhů shrnutých nakonec ve dvou sbírkách, z nichž druhá, Zrcadlo ze Shalottu (1907), vyšla česky poměrně nedávno. Jsou to ale tezovité historie, které si vzájemně vykládá skupina kněží během sympozia o nadpřirozených zkušenostech. O něco starší Bensonova sbírka Neviditelné světlo je sňůrou patnácti navazujících sentimentálních příhod, jež zažil starý kněz, aby je lovil z paměti a reprodukoval svému mladému nástupci. Kniha se i v naší, ateismem prosáklé zemi, objevila v překladu už čtyřikrát, v letech 1914, 1930, 1970 a 1997, a české verze se dočkal i jeho dystopický román Pán světa (1908, česky 1913) a jeho kontrapunkt, optimistická próza V rozbřesku budoucnosti (1911, česky 1926). Hon na anglické katolíky líčí tento Benson v historickém románu Královo dílo (1905, česky 1919) a z osobní zkušenosti s konverzí ke katolicismu vytěžil mj. román Zaklínači (The Necromancers, 1909, česky 1921 v překladu Karla Weinfurtera). Co víc, pobožný Benson je spoluautor ve svých časech oblíbené dětské knihy Abeceda svatých (1905). - Otcem všech tří Bensonových byl arcibiskup z Canterbury a oblíbenec královny Viktorie Edward White Benson (1829-1896). Vraťme se ale do rovin.

Zajímavým, pozdně viktoriánským autorem povídek byl Grant Allen (1848-1899), autor Wolverdské věže (1896). Jednalo se o Kanaďana. Jeho otec původně pracoval jako pastor na ostrově Wolfe Island, který ležící v jezeře Ontario, a když bylo Allenovi třináct, odstěhovala se rodina do Spojených států, Francie a nakonec Británie, kde syn získal vzdělání na King Edward´s School v Birminghamu a na Merton College v Oxfordu. Profesorem se stal na Queen´s College na Jamajce, a když se šťastně vrátil (1876) do Londýna, bylo mu teprve osmadvacet. Začal se věnovat literární tvorbě, ale jeho přínos je sporný. Poslední detektivní román Hilda Wade napsal ve spolupráci s Arthurem Conanem Doylem, načež podlehl rakovině jater v jedenapadesáti letech. Editor Pecháček se, mimochodem, mýlí, když tvrdí, že dosud žádné jeho dílo česky nevyšlo. Po převratu jsem jeden čas listoval v časopisech Knokaut (zlatá to éra) a najdete tu Allenovu Příhodu s diamantem (číslo 2/1991) v překladu Michala Strenka, původně uveřejněnou „holmesovským“ časopisem Strand Magazíne roku 1896.

Ale k vánočním příběhům. Autorem hororové povídky Starý portrét (1896) je spisovatel skotského původu Hume Nisbet (1849-1921), syn bytového architekta. V šestnácti odcestoval do Austrálie, kde se stal hercem Theatre Royal - v Melbourne. Po sedmi letech, během kterých navštívil Tasmánii, Nový Zéland a tichomořské ostrovy, se vrátil z této zkušené do Londýna, kde se vedle sochařství věnoval psaní. Česky zveřejněna i jeho Upíří panna (Z upířích archivů II, 2010).

Zajímavý je Pravdivý příběh hrůzy (1861) Johna Berwicka Harwooda (1829-1899), který jako příběh doplatil při prvním, anonymním vydání (leden 1861 v Blackwood´s Magazine) na tu skutečnost, že autor takřka nedělá odstavce. V českém vydání napraveno.

Zvláštním případem se stal slepý malíř William Wilthew Fenn (1827-1906), autor Ocelového zrcadla (1867). Oslepl v pětadvaceti letech a maloval, jak se dá předpokládat, jen do té doby.

Jak tedy vidíme (a teď trochu žertuji), je třeba mít jako průpravu pro psaní krátkých britských hororů s vánoční tematikou hlavně dobré vysoké školy. Možná by přesto nestála tahle všechna produkce za řeč, ale zaujalo mě, kolik se jí věnovalo dam.

Nejznámější z nich je Edith Nesbitová (1858-1924), zastoupená v našich antologiích povídkou Předzvěst stínu (1905). Je to příběh mistrný a má naprosto mrazivý, a přesto mnohoznačný závěr. Už klasikou jsou Nesbitové knihy pro školáky Děti železnice nebo Pět dětí a To a Strašidelný dům vyšel česky v antologii Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy (2014). Nesbitová přišla ve věku tří let o tatínka, v mládí procestovala Francii, Německo a Španělsko a po několika letech známosti se roku 1880 provdala za bankovního úředníka Huberta Blanda.

Mezi další už klasické vánoční horory patří dílo Co vyprávěla stará chůva od Elizabeth Gaskellové (v našich antologiích nezveřejněné) a spisovatelkami vánočních strašení jsou také Ada Buissonová (Předvolán duchem, 1868) nebo sama teta Rudyarda Kiplinga (autorka sbírky Stín na roletě, 1895) Louisa Baldwinová (1845-1925).

Rovněž novinářka Eliza Lynnová Lintonová (Štědrý večer v domě na pobřeží, 1870). A paní Charlotte Riddellová (1832-1906), od níž si zde můžeme přečíst Podivnou vánoční hru (1867), patří k vůbec nejoblíbenějším autorkám viktoriánské éry. Částečně jí navíc patřil časopis St. James´s Magazine.

Magické období Vánoc nicméně máme dávno za sebou. Mezi dárky mohly být i tyto dvě knihy a hranice mezi naším světem a nějakým jiným se uvnitř jejich desek stírají. Ne, tím neříkám, že nemohly být i za Viktorie svátky hektické, ale díky Dickensovi k nim v Anglii patřilo dramatické předčítání strašidelných pohádek a povídek. Dramatické, ale poklidné. Nelze než doporučit i zde a nám. Ve viktoriánské Anglii ale zažila tradice vánočního hororu největší rozkvět. Sami máme aspoň Erbena a známou baladu Štědrý den. Vždy představovala chvíle, kdy se brány zásvětí otevřely, a člověk si chtěl vybavit, na kterého už zesnulého kamaráda třeba pozapomněl. Na něco nikdy nebude pozdě a Ondřej Suchý kdesi poznamenává, že i takový gentleman jako Oldřich Nový mu kdysi s naprostou samozřejmostí poslal péefku ještě v květnu. Ta historka pobaví a to samé platí o starosvětských povídkách hrůzy.

fen9

Šťastné a hrůzostrašné, Šťastné a hrůzostrašnější. Třináct próz od tuctu autorek a autorů sestavil Pavel Pecháček. Malvern 2021 a 2022. 254 stran

https://www.kosmas.cz/knihy/295122/stastne-a-hruzostrasne/