Sir Arthur Conan Doyle načrtl (a to slovo sedí) Holmese dokonale. Tak věrohodně, kontroverzně a sympaticky, že je jednou z nejvděčnějších person literatury. Nejvděčnější i pro ráje epigonů. Ale nesedí mi, když lámou nedovysvětlenost Sherlockova charakteru přes kolena a kazí zažité zásady klasiky. Obdobně matně působí, řekl bych, pastiše, jejichž autoři nenápadně přejmenují na Holmese jiného pátrače. Vlastnosti sice obratně přizpůsobí kánonu, ale často postup rozklíčujeme. Zklamaně. Jen vylupování hrobu.

I takový klasik jako Michael Chabon napsal román (hlavního proudu), kde se mj. obírá detaily života starce. Sherlocka zneužil jako ryze realistickou figuru druhé světové války! Ta kniha se jmenuje Konečné řešení a splnil si sen. Autor ano, ale mým šálkem čaje nebyla.

Nebo film. Nadále nedokončená trilogie s Dickem Downeym jako SH slaví celosvětově úspěch. Je však zde tentýž Sherlock, jak nám ho vyznačkoval Doyle? Ani náhodou. Scénáře Sherlocka přímo všili do akční podívané a nebohý Downey je jistě sympaťák a hraje jako z partesu (asi víte, že v jednom svém raném filmu ztvárnil zcela bravurně i Chaplina) a trilogie na jeho charismatu přímo stojí; ale původní Sherlock? To není. Ony filmy jsou jen parodie, i kdyby dobré.

Oproti tomu Jeremy Brett hrál v televizním seriálu SH korektně a je škoda, že některé z původních doylovek už tvůrci nezvládli zadaptovat, takže celek postrádá pár čísel. Rovněž je však pravda, že i Doyle občas „pustil“ povídku, ze které celý díl seriálu neuděláte, a tak v sérii došlo i na zajímavá prolnutí a dobrodružství, ve kterém scenárista propojil hned dva původní případy. A víte, že dobře?

A nyní nastupuje do hry s Holmesem a o Holmese i James Lovegrove, mj. autor česky zjara 2023 vydaného románu Sherlock Holmes a labyrint smrti. Doylovi se sice jeho pastiš nevyrovná, ale náš autor aspoň hraje fair play. Nezlomil přes koleno nic z původních premis. Ne, kniha není tak trefná jako starý seriál s Brettem, ale ani zbytečně neexperimentuje. S jednou výjimkou. V poslední třetině vstupujeme do titulního labyrintu a zde události poněkud překročí meze pravděpodobnosti. V rámci žánru ale ne! A ty příhody začínají asociovat cosi, co spíš pamatujeme z bondovky Muž se zlatou zbraní (007 je padouchem nucen, aby prošel bludiště), anebo rovnou z Fantoma opery. Ale Sherlock? Je neporušený a nepokažený. Neměnný, protože (britsky) dobrý. A naplňuje tak postřeh jednoho literáta, který citujme: „Všimněte si, že - hlavně po psychologické stránce - o Holmesovi nevíme po přečtení šedesáté povídky víc, než když jsme dočetli první.“

V naší knize hledá zarytý starý mládenec hned dvě dívky, které sedly na lep pseudo-uctívačům starého Řecka. Zápletka, zvrat, nato trocha exhibování (Sherlockova, a to nejen před Watsonem), další dva zvraty a PEKLO: klasická podzemní chodba, jejíž ocelové dveře se před hrdiny samy odsunou „s tichým skřípěním.“ A protože Řekové pochopili, že poučením se stává až UTRPENÍ, zlovolný a šílený doktor Pentecost instruuje skrze mikrofony Watsona a Holmese. „Jen dál. Musíte!“ Je neviditelný a tvrdící, že jim přece dává šanci vyniknout. Mají prý „pouze“ prokázat, že si zasluhují žít, a nuceni jsou dbát ďáblových pokynů, anžto má TEN PES v moci rukojmí. Jednu z dívek.

Nebožáci mají nejprve překonat po pohyblivých trámech tři podsvětní propasti. Každá jáma je ale označena jiným symbolem. Watson je interpretuje, ale Sherlock se mu vysměje. A pamatuje si Pentecostovu narážku, takže rovnou vytvoří teorii, podle které je řešením Oidipova odpověď na známou hádanku, vyslovenou kdysi bytostí jménem Sfinx: „Co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?“

Aplikace řešení na ony tři propasti se ukáže správná, i když autor předpokládá u hrdinů věru ocelové nervy. A protože je měli a protože Watson příteli zcela věřil, přešli. Jen aby zírali do tváře Medúzy. Nu, ale jejich maso ještě nekamení, tvář je pouze maska. Aby se k ní dostali (vedle tváře totiž chodba pokračuje) po komplikovaném vzoru divné dlažby, musí teď splnit Perseův úkol. Problém je pouze ten, že oči zdejší Medúzy po nich budou střílet. Jenom některé z dlaždic na podlaze jsou spouště. Jak se jim vyhnout? Holmes zvedl šipku, kterou ze mě vytáhl, a studoval zakrvácenou špičku. Přičichl. Velice krátce se dotkl špičky jazykem a okamžitě si odplivl. „Kurate.“ Odmlčel se. „Velice zředěná dávka, ale stále dost nebezpečná.“

Nyní si ovšem musíte spolu se Sherlockem vzpomenout, že Perseus hleděl na Gorgonu jen a pouze zrcadlem, kterýžto přístup aplikujme do zdejší bizarní prostory, již hlava Gorgony ovládá šipkami. Teprve poté, co to hrdinové zvládnou, čekají na poslední tři úkoly. S vědomím, že bídák slíbil: „Každý bude těžší předchozích.“

Zdá se vám to samoúčelné? Naivní? Mě kniha mj. zaujala dokonalým vystižením pověstného britského klidu, který Holmes a Watson zachovají dokonce i v záplavě štírů a v dalších a dalších rafinovaných pastech.

James Lovegrove není Conan Doyle, ale ani jeho odkaz neprzní. Kdysi vystudoval na Oxfordu a je autorem víc než padesáti románů, novel a knih pro děti.

James Lovegrove: Sherlock Holmes a labyrint smrti. Překlad Šárka Králíková. Zjara 2023 vydalo v edici Vendeta nakladatelství DOBROVSKÝ. 314 stran

Sherlock Holmes a Labyrint smrti - James Lovegrove | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví