Napsat humoristický román je mnohem těžší, než hlubokomyslný traktát. Napsat ho tak, že se nahlas chechtáte i na veřejnosti, je pro autora tím nejlepším vyznamenáním.

Možná jste to zažili také. Existuje kniha, kterou halabala přihodíte do kufru na dovolenou k těm ostatním s vědomím, že kdyby třeba pršelo, tak aspoň ukrátíte čas. Když posléze dojde ke čtení a vy zjistíte, že existují ještě další dva díly, pátráte nenápadně bez přítomnosti rodinných příslušníků po možnosti přebukovat letenky či ukecat slevu za předčasné opuštění letoviska, a to jen proto, že prostě nesnesete pomyšlení, že budete třeba týden bez nově poznané drogy.

Kniha „Poslední aristokratka“ od autora Evžena Bočka je přesně tím dílem. Na zámek Kostka, který byl v jeho dějinách čtyřikrát zrekvírován, se vrací po roce 1989 jeho právoplatný majitel František Antonín Kostka se svou americkou manželkou a jedinou dcerou Marií. Ta je pisatelkou všech příhod, které se po návratu rodiny na hrad Kostka odehrávají. Rodina vedle hradu zdědila i osazenstvo, které je tvořeno kastelánem Josefem, který ze srdce nenávidí jakékoliv návštěvníky (již jsou však na druhé straně jediným zdrojem příjmů), zahradníkem s přezdívkou pan Spock, který je stoprocentní hypochondr s naplánovanou smrtí na všechny možné choroby, a kuchařkou paní Tichou, řešící všechny problémy destilovanými ořechy.

Dějová linie je nepodstatná, je tvořena řadou příhod, které jsou - se znalostí české povahy návštěvníků hradu - velmi uvěřitelné, stejně jako finanční problémy nového pána hradu, který zjišťuje záludnosti českého daňového systému a neuvěřitelného počtu překážek, které před něj vlastnictví hradu staví. Hlavní hrdinka - 19letá Marie - se musí i přes svou aristokratickou krev začít starat o své „panství“, současně řešit spory mezi služebnictvem a rodiči. Matka - Američanka bez znalosti češtiny - je pro praktický život nepoužitelná, otec při zjištění záporného salda provozování nové živnosti rovněž. Jeho neurotické záchvaty při obdržení faktur za elektřinu a vodu jsou českému čtenáři blízké.

Na hradě jsou některé podivuhodné pozůstalosti jako například ložnice Heinricha Himmlera či svatební místnost Helenky Vondráčkové. Do děje pak vstupuje ještě právník Benda se svou „psycho“ dcerou Deniskou, z níž se stane guvernantka, kterou je však třeba paradoxně neustále hlídat. V posledním dílu trilogie (po Poslední aristokratce následuje díl Aristokratka ve varu a poslední Aristokratka na koni) se objevuje ještě tetička Nora, kterou nikdo z příbuzných nezná, zatímco ona zná všechny.

Bočkův jazyk je svěží a neotřelý, proložený vtipem snad v každé větě. Zapojení některých reálných postav (zmíněná Helenka Vondráčková či kníže Schwarzenberg) či reálií (deník Blesk) dodává románu neotřelou směs skutečnosti a autorovy fikce.

Knihu doporučuji číst v uzavřeném prostoru beze svědků. V opačném případě budete za blázna, který náhle vybuchuje salvou nezadržitelného smíchu bezohledně rušícího své okolí. Z tramvaje či vlaku vás nejspíše vysadí na nejbližší možné stanici. Útěchou vám však bude fakt, že vám to až tak nebude vadit, protože máte před sebou ještě mnoho stránek k přečtení.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora