19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: O posledních hodinách Adolfa Hitlera

14.1.2022

Knížka Richarda Dargieho Hitlerův poslední den (Bookmedia, Ostrava, 2021) se - naštěstí - neobírá jen tímto konkrétním dnem, ať už chápaným „od půlnoci“ (jde o 30. duben 1945) nebo jako 24 hodin, ale zabíhá do počátků zločincovy politické kariéry a před první světovou válku, která je ostatně s druhou neoddělitelně spjata; tak neoddělitelně, až někteří říkají éře 1914-1945 nová válka třicetiletá.

Hitlerův poslední den

O posledních Hitlerových hodinách bylo psáno už mnohokrát, tak Dargie našel základy. Na těch smí budovat. Fakta vybírá umně zvlášť v první části. Text jimi skutečně přetéká, jak už v deníku Neviditelný pes 5. ledna konstatoval Jan Handl. Ale v druhé polovině autor příliš interpretuje.

Podsouvá nám tak druhou světovou válku jako duel německého zla kontra ruského zla. Stalin mu je, nejspíš, uznávám, právem, větší stvůrou než Hitler. Ten je pečlivě očištěn od veškerých úchylek a nedostatků (varlata, koprofágie) a zvíme, že bylo hanění jen fintou a demagogií nepřátel. Kniha boří zažité stereotypy až záludně. Na povrchu textu se autor tváří jako karatel nacismu; pod tím je ale druhá linie a výsledek místy působí jako přepis díla, v němž se německý národ srdnatě brání hordám z Východu, které kvapí znásilnit jeho ženy a masakrovat civilisty. „Tři dni máte na vyplenění města,“ říká sovětský velitel.

Ke znásilňování Němek ostatně veřejně vyzval sám spisovatel Ilja Erenburg.

Ale brzděme. Nechci Richarda Dargie nikterak osočovat z obdivu k Adolfu Hitlerovi, na ten tu byli a dále jsou jinačí machři. Autor se jednoduše pokouší být objektivnější než - dejme tomu - socialistické čítanky. To mu jde. Bohužel to jenom místy působí jako nějaké zadání a kniha, ve které se jeden omyl nahrazuje jiným, protichůdným. Nebo aspoň jedna nepřesnost nepřesností opačně směrovanou.

Ani já následkem toho již více nepochybuji, že třeba boj o Říšský sněm nebyl k ničemu. Padli tam zbytečně Rusové, padli tam Němci, ale uvnitř budovy během války takřka nic nebylo, nic se tam nekonalo.

Teorie o „jiných“ posledních hodinách Adolfa Hitlera alias jeho rafinovaném útěku do Argentiny jsou odsunuty na území doslovu a mají podtitul Dezinformace a mýty. Nikde v knize ale bohužel nemáme žádné tvrzení ozdrojované, i rodí se občas pochyby. Koneckonců ještě pamatuji, co psal Ludvík Souček o příčinách, jejichž následkem Německo prohrálo válku, anebo tajích Hitlerových zubů, a kterak to zúročil ve vědeckofantastické detektivce Případ jantarové komnaty. Namítáte, že sem pletu záhadologa, který má v dílech řadu chyb a špatný výpočet, a máte pravdu; ale Hitlerův poslední den se ve snaze o objektivitu i pochybnou korektnost ubírá na opačnou stranu a někdy až pochybným směrem.

Ohledně Hitlerova útěku ale nehledá senzace. To je dobře. Ostatně, kde přesně by se Hitler skrýval a jak, propána, dlouho? Co by celou dobu dělal? To by neunikl jediný svědek? Odpovídá to vůbec Hitlerovu osobnostnímu profilu? Nikoli. Není snad sebevražda pravděpodobnější? Je. Kniha Hitlerův poslední den nás tím směrem i vede a Vůdce předvádí jako muže, který v posledních letech války rapidně sešel, jako bytost, která se děsila toho, že by padla do zajetí, a tak snila o smrti v plamenech, které se takřka dočkala (tělo bylo spáleno kousek od bunkru) a jíž se dočkal už milovaný jí Cola di Rienzo. Cituji ze strany 121 v překladu Vladimíra Fuksy:

Hitlera nefascinovala pouze Wagnerova strhující hudba. Působil na něj i její politický obsah. Cola di Rienzo byl prostý muž. Žil ve čtrnáctém století v Itálii a moc získal tak, že se vzepřel slabému politickému vedení své doby a ve středověkém Římě obnovil zákonnost a řád. Zneškodnil zločinné klany terorizující město a byl prohlášen tribunem lidu. Snil o vytvoření nového římského impéria, po několika počátečních vojenských vítězstvích ho ale jeho okolí zradilo. Nedokázalo plnit požadavky jeho historického poslání. Důvěřoval římskému lidu, dočkal se však zklamání, když se obrátil proti němu. Zemřel v srdci města, uprostřed hořícího starověkého Kapitolu.

Mladý Hitler byl tímto příběhem okouzlen a v pozdějším životě poukazoval na paralely mezi Rienzem a svou vlastní politickou kariérou. V roce 1934 popsal, jaký vliv měla opera na jeho uvažování: „Syn hostinského připomněl římskému lidu velkolepou minulost římské říše a přesvědčil jej, aby vyhnal zkažený senát. Představoval jsem si, že i já jednou uspěji při sjednocení německé Říše a jejím novém vzmachu k velikosti.“

Richard Dargie: Hitlerův poslední den. Z angličtiny přeložil Vladimír Fuksa. Ostrava 2021. 163 stran