Jaroslav Kříženecký umí oddělovat zrno od plev.

Doplnil svoji dlouhou řadu zajímavých životopisů zajímavých lidí právě vydaným vyprávěním o Vladimíru Menšíkovi. Úkol nad jiné těžký: Menšík byl nejen znamenitý herec, ale také výbušný vypravěč, a z jeho veselých historek z natáčení, jak se tomu žánru od jisté doby říká, by mohla vyjít obrovská kniha.

Až na to, že by to nebyl Menšíkův životopis. Byla by to patrně docela sranda, a bylo by možná docela dobře, kdyby se někdo někdy nějak pokusil dát ty jeho příběhy dohromady. I přesto, že není ani dost málo jisto, že by - vytištěny černé na bílém - byly tak srandovní, jako byly ty vyprávěné.

Jaroslav Kříženecký si vytvořil zajímavý způsob, jak přibližovat své hrdiny. Hrdinové to jsou, i když někdy padne zmínka o vlastnosti, která nepatří k nejšlechetnějším.

Kříženecký píše v krátkých kapitolách, někdy třeba jenom o jednom odstavci (ale jindy klidně i několikastránkových). Soustředí se na jednu událost, případně na jeden pracovní počin, naťukne okolnosti a souvislosti, a nevynechá ty, kteří se na události či počinu podíleli.

Tohle dovede být hodně složitý způsob psaní: autor by se nerad zaplétal do dalších souvislostí a okolností. Musí tedy vyhmátnout jenom to, co je podstatné v tuto chvíli.

Pro autora to je dřina, pro čtenáře potěšení. A konečný výsledek: z mozaiky vznikne celý obraz.

Ovšem, složit tímto způsobem mozaiku života Vladimíra Menšíka, to znamenalo několik úkolů.

Kříženecký v první řadě musel zjistit, co z Menšíkových nesčetných vyprávění, která pak po něm (a o něm) převzali jiní, je vlastně pravda. Čili: jak moc jsou pravdivá svědectví jeho přátel i kolegů.

Menšík totiž dovedl improvizovat jako málokdo jiný. Nejen, že se nechtěl opakovat při dalším vyprávění téže příhody, ale bylo to jeho zvykem i při práci. Slova, která předepisoval scénář, mu často zněla nepřirozeně, a tak si je přepisoval, jak říkával, do huby, aby postavě, kterou měl sehrát, přidal na pravdivosti.

Dovedl si navíc zahrávat se skutečností tak skvěle, že si dokázal zcela úředně změnit věk o pět let, a nejvyšší státní představitelé mu pak předávali nejrůznější ceny při příležitostech, které příležitostmi nebyly. Ne, že by na tom Menšík nějak vydělal, byla to původně bohapustá srandička, a prasklo to až po jeho smrti.

Ale: jste-li Menšíkovým životopiscem, čemu máte věřit? A jak si to máte ověřit?

Jaroslav Kříženecký mladší je svým způsobem vědec po svém otci, také Jaroslavovi (ten měl v československé vědecké obci svého času potíže, neboť nepřikládal moc váhy řečem sovětského vědátora Trofima Lysenka a místo toho podporoval názory učeného kněze Mendela). Kříženecký mladší tudíž bere pravdivost toho, o čem píše, velice vážně.

Další potíží pro Kříženeckého musela být odpověď na otázku, nač se soustředit.

Autor odpověděl velice logicky: jak jsou v začátcích Menšíková života ty kapitolky hlavně o Menšíkově dětství a rodině, tak jsou s pokračujícími roky čím dále tím více zaměřeny na jeho práci. Ta totiž byla náplní Menšíkova života, té se podřizovalo všechno ostatní, včetně hercova osobního života.

Vladimír Menšík, původně Ladislav, který si změnil jméno na přání svého tehdejšího uměleckého šéfa E.F. Buriana v divadle D 34, prožil plodný osud (jak herecky, tak životně), avšak utrpení svých posledních let si způsobil jen on sám. Ono vyhulit kolem osmdesáti retek denně, i kdyby mělo jít o Marlboro s filtrem, a doplňovat dietu mocnými hlty (jaképak doušky) ohnivé vody, a dělat tak od útlého mladí, to se musí nakonec člověku vymstít.

Kříženecký Menšíkovo utrpení popisuje velice věcně, a současně cudně. Včetně toho, jak neblahý vliv měl jeho neradostný zdravotní stav na jeho život i práci a jak moc to deprimovalo jeho rodinu, jeho spolupracovníky, i Menšíka samotného.

Jak již řečeno, Kříženecký nepodlehl lákavé představě, že by využil Menšíkových veselých příhod z natáčení. Několika příhod použil, šlo ale o vyprávění hercových kolegů a přátel, a nešlo ani tak moc o veselé příhody jako o jejich vzpomínky, které se opíraly o Menšíkovu práci, jeho zdraví a jeho přístup k umění. Mnozí zdůraznili, jak moc považoval Menšík své diváky a posluchače za spoluúčastníky své tvorby.

A tady měl Kříženecký znamenitý nápad. Když ukončil své vyprávění, dal slovo svému hrdinovi. Nešlo tady ale o žádné veselé příhody, ať z natáčení nebo z jeviště. Šlo o Menšíkovy skutečné názory na jeho práci i život, o vědomí zodpovědnosti herce co umělce, ale i co občana.

Ti, kteří se při zaslechnutí Menšíkova jména začnou usmívat, ne-li rovnou smát, budou převelice překvapeni, do jaké hloubky tento na první pohled lidový komik uměl dojít (a došel), jak moc dobře věděl, že život není jenom sranda, ani jenom slzavé údolí, protože život, to je smích skrz slzy (nebo slzy skrz smích, podle toho, jak vám právě padá list).

V další části dává Kříženecký slovo Menšíkovým spolupracovníkům i příbuzným. Jejich výpovědi dokreslují Kříženeckého portrét znamenitého umělce a zajímavého člověka, který tím, že byl, obohatil spousty jiných životů.

Knihu uzavírá seznam děl, jichž byl Menšík účasten. Celek doplňuje sbírka fotografií, v převážné většině z hercova pracovního prostředí, i když se autorovi podařilo získat několik snímků ze soukromých archívů.

Jen tak na okraj: v úvodu autor zmiňuje řadu zajímavých rodáků Menšíkova rodiště Ivančic u Brna. Docela rád bych si přečetl životopisy většiny z nich, a právě v jeho podání.

Knihu vydalo nakladatelství XYZ, součást společnosti Albatros Média, v grafické úpravě Zdeňka Mareše. Kromě toho, že se nejnovější dílo Jaroslava Kříženeckého skvěle drží v ruce, ještě lépe se čte.

Mladší pokolení možná zná Vladimíra Menšíka jenom z promítání filmů či jiných pořadů pro pamětníky. Jak oni, tak i ti pamětníci, by si měli tuto knihu přečíst. Aby věděli, s kým mají tu čest.