8.2.2023 | Svátek má Milada


KNIHA: Emil Hruška o králi braku Jelínkovi

28.12.2022

V průkopnické práci z historie české sci-fi Něco je jinak rezonuje krátce Sláva Václav Jelínek (1905-1967) a jeho díla. Mezi fantastiku se kladou Ostrov hrůzy (1928), Příšery doktora Gargy (1932), Vystřeleni na Měsíc (1932), Země tlustých bohů (1943) a další. Sepsal i jiné fantazijní výtvory: Dobrodružství dvou hochů na Měsíci (1937) či Vyzvědače na Marsu (1940), Objevené zlato (1927-1928), Úžasné dobrodružství (1931), Vládkyni džungle (1931), Fotografii ze záhrobí (1931), upíří škvár Farář z Hochglockneru (1937) či Čarodějku ze zámku (1938). V léta zveřejňované rubrice Patvar (na zadních stránkách literárního časopisu Tvar) jsem Jelínka taktéž „probíral“ a před hlubším ponorem do kesonu s jeho životními osudy mě uchránilo jen to, že musel být medailon nafouknut také ukázkami mistrových veleděl. Nezanedbal jsem to a předešel zde v miniatuře funkční přístup Emila Hrušky, jak se k němu vzápětí dostanu.

jel

Pro Neviditelného psa jsem stať o Jelínkovi pojal jinak a pod titulkem Sláva! Václav Jelínek a jeho detektiv Bangs byla zveřejněna posledního června 2008. Což nemění nic na tom, že hlavní zvládl Ivan Adamovič ve svém slovníku (1995), kde mj. zdůraznil, nakolik je valný díl Jelínkovy prózy zasut ve starém tisku a časopisech, čímž jsou vedle jinačích míněny České slovo, Nová Praha, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda, Večer, Reforma, Expres, Letem světem, Rozkvět… „Byl jedním z nejrychleji píšících spisovatelů v české literatuře, čemuž odpovídá úroveň,“ dodá Adamovič a - snad jen pro nedostatek místa - nepřirovná Jelínka k Vláďovi Zíkovi, dalšímu rychlopsavci, který se zapletl s Hitlerem. Co do produktivity si byli Zíka a Jelínek podobní, nicméně ten první druhého literárně přece jenom převyšoval. A zase tak grafomaniakální nebyl, vždyť jen podle hlášení deníku Expres (1930) měl Jelínek v pětadvaceti na kontě padesát románů. Anebo Expres krapet šálí? Netuším, ale tendenci mystifikovat měl i Jelínek. Řekl bych, že zpupně prášil, a jeho vyvyšování se dosáhlo zenitu za Protektorátu. Blázen asi nebyl, choval se nicméně těžko omluvitelně. A Emil Hruška rovněž nadhazuje názor, že vlastně víme o Jelínkovi tak málo i proto, že prostě stále psal. Skutečně? Tak či onak, lze-li charakteristiku grafoman komukoli přilípnout bez uzardění, Jelínek je terčem jedna. Hruškův nakladatel mi jenom před pár dny věnoval recenzní výtisk non-fiction Král českého braku a čtu, že mezi roky 1924 (to bylo Jelínkovi teprve devatenáct) a 1944, kdy se jeho kariéra již zbortila, vydal minimálně sto pět svých románových titulů. A to pravděpodobně existují další a nebyly jenom ještě detekovány. Navíc… Dejme tomu Krásná ošetřovatelka (což není na mou duši nic od Konsalika), vydaná Josefem Elstnerem, má hned tři svazky, každý s vlastním názvem.

Jelínek mimo to publikoval povídky a užíval pseudonymy. Jedním z prvních bylo „krycí jméno“ V. Ludikar, jak podepsal Oči, jež neumí lhát, ale pod tímtéž přízviskem vyšly i romány Rose Marie (1935) či Osudný valčík (1940). A dalšími z X pseudonymů se staly jeho přezdívky Lužaič, Yelling, Jack Briggs a - za války pro takřka desítku románů - Willibald Yöring. Aby to nebylo málo, neostýchal se vydat podruhé dílo pod novým, a to krycím titulem, což je mj. případ románu Muž mimo zákon (1930), reeditovaného jako Zlatý jed (1940). --- Kniha Král českého braku mě možná i zklamala, ale stopově. Na chvíli. Její autor (mj. právník a poradce v Bruselu) a specializuje na figury Protektorátu a zavadil mezi nimi o Jelínka. Ten životopis snad spíchl dost horkou jehlou, ale první, přičemž pramenů je minimum. Hruška se, pravda, prodral stezkou nejmenšího odporu, ale budiž mu odpuštěno. Je taky navždy průkopník, i když valnou část publikace zabírají podrobná převyprávění sedmi Jelínkových románů, proložená zábavnými, dlouhými citacemi. O samotném životě Slávy Jelínka vypátral EH méně a opravdu to vypadá, že Jelínek jen psal a psal, až se mu rozpadla síť přátel, aby stěží zůstala žena a redaktoři. Svůj deník spálil či ani nevedl – a je to už osmdesát až sto let za námi. Sto románů za dvě desetiletí. Tedy rekord a dá se čekat, že i o Jelínkovi vznikne následkem proluk v jeho životě román, asi jako se to stalo Foglarovi v případě (značně diskutabilní) knihy Lubomíra Kubíka (*1945) Jestřábův let (2009). - Hruška ovšem napsal svou knihu bez fantazírování a práci si malinko zjednodušil leda v entrée, kdy přece měl šanci definovat fenomén BRAKU osobně a precizně. On však šel akademičtější cestou citací, což mám za jistou rutinu onoho menšího odporu, kdy se klidně do aleluja opakují nepřesnosti. Takže Hruška udá, co psaly o braku Slovník literární teorie, Karpatského Labyrint literatury, dokonce i Hrabákova Napínavá četba pod lupou. Ale to vše, chvála bohu, zasune vzápětí za španělskou stěnu velmi obsáhlou citací z Vančurovy stati Jak číst. Sama o sobě je méně známá a navíc se uvnitř přínosně opakují slova Vančurova příbuzného Jiřího Mahena, který škvár obhájil takto. „Špatný život vychoval většinu lidí velmi špatně, ale oni se zachraňují po svém: čtou romantickou literaturu, která jim je vykoupením ze všednosti. Hledají detektivní novely proto, aby se zbavili hrozné tíhy prostřednosti. Čtou revoluční literaturu, poněvadž kolem denně vidí ohromné množství nevyužitých, nezaměstnaných, neprobuzených sil. Jsou naplněni smyslem pro patos a hltají proto literaturu tendenční. Čtou často krváky, poněvadž mají v hlavách sen o primitivní spravedlnosti.“

Hruška dvakrát cituje i Marsyas, ale Mahen (jeho děd a děd Vančurův byli bratři) to stejně vystihl nejlépe. Ostatně i Emil H. zachytil svůj klíč, když převyprávěl onu sedmici bizarních děl: Muž s kocouřím čelem, Mňau, Travič žen, Lupička Isa, Smrt před očima, Prodavači lidské kůže a Příšery doktora Gargy. Ano, Hruškova práce je i kompilát, to se dá říct vždy, ale kompilát poctivý, v nejlepším smyslu. Zvlášť mě zaujal list 221-222: Jelínek v Hrobce. Má tam slovo obhájkyně, anžto asi deset let po Jelínkově smrti v kruhu Charty 77 vyrašila „debatní společnost“ Hrobka (1981), jejíž členy spojil i zájem o „upřímný“ brak - a ne tedy edici Magnet. Členky se rády scházely taky z jiných příčin, avšak přímo programově toužily chránit díla, kde dobro a zlo ještě stály proti sobě přehledně jako v bondovkách. Kde postavy sice bývaly karikaturami sami sebe, přesto ale zvláštně akceptovatelné. I o tomto stolním spolku, jehož osobností byla Olga Havlová, píše historik Pavel Kosatík (Člověk má dělat to, nač má sílu), a členky samy vydávaly časopis Nový brak. Jedna z nich, Olga Stankovičová, o Jelínkovi řekla časopisu Revolver revue: „Podle mě je naprosto nedoceněnej. Podařilo se mu zvláštním, patologickým způsobem udělat něco s jazykem, vnímáním světa. Úplně se osvobodil od zábran a co píše, jsou v podstatě i prasárny, ale autentický, z jeho nejhlubšího já.“ A Stankovičová dodá: „Když Jelínek píše, jak hrdinka rozpouští lesbickou tetu v kyselině sýrový, má z toho očividně nefalšovaný potěšení. Proto a nakonec i čtenář. A ten jazyk! Je celej nějak zalomenej a zkřiven. Jako by viselo něco nad autorem, za co ani nemohl, a celý prostor, v němž se pohybujou jeho postavy, je svět schizofrenika; a když to čteš, jsi do toho naložený taky.“ A okouzlena dodá: „Jelínek třeba píše a najednou se zaujme klíčovou dírkou a popisuje - na půl stránce, jak vypadala klika za přísvitu, který zrovna padal na dům, a klika přímo bobtná, ale bobtná i čas. Ta klika se stává středem všehomíra.“ Disidentka Olga Stankovičová dokonce Jelínkovo dílo dělí na to „odfláknutý narychlo“ a „majstrštyky“, aby věc uzavřela takto: „Vždycky to nějak ujíždí stranou. Je tam cejtit to naprosto horký, patologický zaujetí pro věc. Myslím, že je Jelínek autor, kterej by si zasloužil seriózní studii.“ A ne, tu Emil Hruška rozhodně nenapsal, nicméně už ve společnosti Hrobka došly dámy k závěru, že existují romány dívčí a ženské a Modrá knihovna a ledacos, avšak jen Sláva odevšad vyčuhuje jako bolavý palec - a vyčuhuje zvláštním, s ničím nesrovnatelným způsobem. „Je jinej. Autentickej, naléhavej, nezaměnitelnej.“

Jeho otec byl knihař Rudolf Jelínek (*1879). Matka si za svobodna říkala Marie Lorenz (*1879) a bratr Saša (*1903), lékař, byl major a posléze primář divizní nemocnice v Hradci.

Sláva Jelínek maturoval na Jiráskově gymnáziu a dva roky studoval angličtinu, tím se jeho vzdělávání uzavřelo. Z vojny puštěn po devíti měsících díky“vážné nemoci“ a nechtěl být celkem vzato ničím, jen spisovatelem. Hruškou přetištěná reportáž o nástupu k útvaru Rukování (1930) dokládá talent a doložitelný je vždy v momentech, kdy zaznamenával realitu, především tu osobně protrpěnou. Bohužel asi trpěl málo. V Chorvatsku poznal Antonii Adamcovou, jejíž otec byl Čech. Vzali se, ale děti neměli. Co Jelínek v mládí čítal, přesně nevíme, ale stoprocentně Saxe Rohmera a Karla Maye, Roku 1924, kdy mu bylo devatenáct, vydal Šrámek doktorem Fu-Manchu inspirovaný Jelínkův debut Záhadný mandarín, což nezaměňujme s pozdější básní Egona Bondyho Podivuhodný mandarin, byť určitá souvislost zde možná bude. Již tato Jelínkova prvotina je na hraně braku, ale náš svět patrně začal být opět dekadentní, takže tržní cena pekelného Mandarina míří k nebi. Následovala proslulá trilogie Sir Lee Farguhar (1924), Láska sira Farguhara (1925) a Konec sira Farguhara (1925), kde má třetí díl fantaskní prvky. Existují ovšem dvě verze tohoto díla a první bezesporu překročila jistou hranici. Od ředitelství dívčího gymnázia autor obdržel i přípis, že bylo žačkám zabaveno hned šest výtisků. Inu… Koitus ženy s kozlem v každé knize nenajdete, že ano. V letech 1931-32 vychrlil Jelínek i 28 sešitů Detektiva Bankse, které jsem ve Tvaru charakterizoval: „Jestliže bych se zaměřil na sub-žánr laciné sešitové detektivky, sami zaregistrujete žalostnost oné sestupné řady. Začíná v relativní výši nickcarterovkami, klesá k poněkud ubožejším cliftonkám, až vázne u samého dna bažiny. U Bangse.“

Erudovaněji se o Jelínkovi nedávno rozpovídali Pavel Mandys a Michal Jareš v Dějinách české detektivky, knize navíc zadaptované v devítidílný televizní seriál, kde autoři sošně citují. Jelínek ale nechybí ani v objemné (736 stran), Pavlem Janouškem iniciované „bibli“ Dějiny české literatury V PROTEKTORÁTU Čechy a Morava, nominované na Knihu roku 2022 - a zahrnující vynikající Jarešovu pasáž o populárním písemnictví. Bohužel, právě za války si Jelínek naběhl a váhám, zda jím nelomcovala hysterie. Pokud ne, megalomanie dozajista. Anebo hrál - v touze po kariéře – šílenou dvojí hru? Kdo ví. Ale udávat sousedy a koncepty udavačských dopisů sice jsou dětinství (na gestapu je snad nemohli brát vážně), ale… Zjara 1940 napsal Jelínek (svou chatrnou) němčinou přímo na Hrad K. H. Frankovi: „Pouze Vaše politika je správná… Jako spisovatel jsem byl vždy proti Benešovi a komunistům, marxistům, a psal o Německu jako o vzoru, naučil se milovat Vůdce. Má díla byla – v milionových exemplářích - zbraní proti jedu západu i proti moderní kultuře Anglie a Francie. Proti židovským jedům.“ K čemuž vlezle dodá: „Žena mi nedávno připravila velkou radost vaší fotografií - byl to vánoční dárek - pro moji pracovnu, kde visíte vedle obrazu Vůdce, Dr. Goebbelse a Hermanna Göringa. Třikrát „Sieg heil“ Vůdci! Ať žije Německo! „Sieg heil!“ SS-manům!“ Žertoval? Bál se. Za měsíc každopádně udal přímo Frankovi novináře Kožíška. Dokonce vystříhali se ženou články, které Kožíšek plodil za první republiky, ale nějak nedomyslili, že nyní stojí dotyčný na špici nacistické žurnalistiky. Prahl ho snad Jelínek vyštípat a svrhnout a zaplnit jeho místo? Možná. Jenže filuta Kožíšek tajně spolupracoval i s gestapem a Frank nechal Jelínka okamžitě prověřit Bezpečnostní službou. Jako veškeré své pochlebníky. „Jelínkovy práce jsou zcela ve stylu Karla Maye,“ napsala tato služba překvapivě, „a dokonce navštívil vdovu Kláru May v Radebeulu. Věnoval jí své knihy. Pro odevždy Němcům projevované přátelské založení je nenáviděn obyvateli Kyjí, kde nechala jeho paní postavit vilu. O svých předcích tvrdí, že byli Němci. Říká si Siegfried Wenzel Jelinek-Yöring a usiluje u oberlandrátu o německou státní příslušnost i přijetí do NSDAP.“

Pobaví dnes i Jelínkova reakce v dotazníku, kde kolonku „literární činnost/která díla jste vydal/kdy- kde-u kterého nakladatelství“ vypsal: „Známý aktivistický básník, který výtečně zobrazuje život zahraničních Němců.“ V jiném dotazníku pro změnu hrdě píše: „Píše knihy vychovávající pro ideu Adolfa Hitlera, pochopení německé duše a její povahy.“

A trapná posedlost „doktorem“ Karlem Mayem, daleko lepším spisovatelem? Inu, hraničila s fraškou. Mezi 19. 6. a 16. 8. 1940 se Jelínkovi povedlo přezvat Libušinu ulici, kde žil, na ulici Karla Maye. Jak argumentoval? Jednoduše. Češi mají „svatou povinnost“ ctít nesmrtelné Mayovo jméno a vdově prý přislíbil při polibku na ruku, že „to zařídí“. Punktum? Ale ne! Last, but not last prý Jelínka (a slyšte o tom) podporuje obávaný náměstek primátora Josef Pfitzner. Navíc připomněl, že v Libušině ulici žije a je „autor německého původu“ jménem Siegfried W. Jellinek-Yöring. Inu… Být já dnes primátorem Hřibem, přejmenoval bych tu uličku jistě rovnou „z fleku“; ale to žertuji. Za války se věc táhla víc než těsto štrůdlu, a tak „chrabrý boss“ Jellinek úřady varoval. „Brzy jedu do Říše a rozhodnutí o přejmenování vezmu rovnou sebou.“ Čímž vyhrál. Tedy… Bylo přejmenováno, ale leckterá výhra se po letech obrátí ve fatální prohru, to známe všichni. Ani netušil, na co si zadělal! A že nakonec půjde o hřích číslo jedna.

Doma Jelínek ubytoval německé vojáky z nedalekého letiště Kbely a dochovala se fotka (v knize na straně 111), kde stojí nad zahradním stolem mezi triem poddůstojníků letectva. A pod nimi jeho paní mezi dámami. Jedna dáma laská psíčka, druhá vypadá spíše na podsaditou, spokojenou komornou. A pak? 9. května 1945 oba manžele přímo ve vile zadržel Revoluční národní výbor – a stačilo devět dní… a Jelínek byl zatčen co kolaborant a udavač. Jeho soused Kosan vyvěsil roku 1943 prapor a - snad mechanicky - ne protektorátní (ani ho neměl), ale náš: a Jelínek to práskl. Gestapo přijelo, zabavili dvě československé vlajky a… Nevyšetřovali nic. A tak Jelínek oznámil, že Kosan schválně kropí zahradu v takém čase, aby Sláva neslyšel řeč vůdců v rádiu. Jenže soused zaléval za kuropění a mezi pátou a šestou projevy nevysílaly. To se už gestapo smálo, ale hysterik teď udal Kosanova syna. A hned dvakrát. Zač? Uplivl si před háknkrajcem - i při Hitlerově projevu.

Mladého Kosana si předvolali, ale trestán nebyl. Němci pochopili, že chce Jelínek sousedy denunciovat. Obdobně ostatně museli do Pečkárny pozvat jistou Libuši Horákovou, další Jelínkovu nevinnou sousedku. I ona prý plila před praporem s hákovým křížem. Dokazatelné to nebylo, i nic se jí nestalo; a tak Jelínek udal sousedku Kusovou. Spadlo totiž německé letadlo a ona řekla: „O svini méně.“ - Tak za to ji gestapo předvolalo hned několikrát. Zda je to úplně bavilo, nevíme. A Jelínek? Byl autor sta románů trochu i cvok? Nebo šlo o trapné provokace? Ve zprávě z 19. 12. 1945 spolu s Hruškou čtu: „Opěvoval německý národ. Vyhrožoval obecnímu úřadu při každé příležitosti (že se s ním musí korespondovat výhradně německy) a žádal změnu jména na Willibald Göring. Psáno s G.“

Sám Jelínek se ale prohlásil za nevinného a na obhajobu uvedl na sta argumentů. Podpisy na udáních Němci falšovali. Jméno si měnil na „cize znějící“, aby ho neobtěžovali pozvánkami ke vstupu do Vlajky. O německé občanství žádal, ale naoko. Chytře kalkuloval s odmítnutím a papíry ostatně nedodal.

Lékaři zkoumali i duševní Jelínkův stav a analyzovali jeho předky. Babička z maminčiny strany chtěla prý podpálit dům, to vyšlo najevo, a vyhrožovala skokem do studny. Děd byl zase známý notorik. A babička i máti byly prý prostě „divné“; takže otec si na choť i stěžoval, že snad „měla jít do kláštera“. Samotného Jelínka označili za neurastenika a psychopata „bez duševní rovnováhy“ s vícero zvláštnostmi. Činy prý páchal „v prudkých hnutí mysli“ a cítil se obětí doby. Sám tvrdil, že je utajený odbojář. Díky jím psaným knihám „nedostali páni tolik papíru na politické spisy“ - a nakladatel ani nemusel propouštět, což znemožnilo poslat X osob do Říše a do zbrojního průmyslu. „Každá má kniha skrývá jinotaj cílený proti Říši,“ prohlásil Jelínek a do obhajoby přímo zaznamenal, že byl „terorista“. Zabránil Německu ve výrobě tisíců zápalných pum. Jak? Roku 1942, kdy Říše nutně potřebovala materiál, statečně navštívil v Hloubětíně partyzána Jaroslava Jandu, když se tento zrovna skláněl nad haldou hořlavých bomb. A ty Jelínek odpálil a takřka přitom uhořel. „Na ten výbuch nezapomenu do smrti,“ píše. „Co by mě a Jandu čekalo - je jasné.“

Svůj román Lupička Isa interpretoval jako protifašistický. V titulní roli je totiž partyzánka. Nakladatele Šrámka i jeho bratra označil (ostatně právem) za socialisty a levičáky a své knihy, jak zdůraznil, uváděl citáty od židovských anebo Německu vale dávajících klasiků Manna a Heineho. Ve dvou případech je to pravda. Ale takřka neuvěřitelné se zdá, co protifašistického uměl Jelínek ze svého divného života vykřesat. „Byl jsem spolupracovníkem komunistického Trampa, řízeného přítelem Melíškem, kterého pozvali do Sovětského svazu, kde pobyl delší dobu a odkud mi psával. Tramp měl - mimo mne - za spolupracovníky Gézu Včeličku, malíře Bidla (dlouho vězněného nacisty) a Konráda, dnes nejlepšího komunistického prozaika. Taky Frantu Sauera i většinu levicových umělců štětce a pera.“

Argumentoval i tím, že založil časopis spolu s komunistou Jenčem, jehož „sestra se vdala do Ruska“, a že napsal romány Dva habešští zběhové a Habešská legie smrti. Hrůzy smíšeného manželství Němce (alias padoucha) a Češky líčí pak jeho sudetský román Osudy nalezencovy, jehož tři vydání Němci za války nemilosrdně vyklučili z veřejných knihoven. Řádění Japonců v Číně zase zaznamenal v Aeroplánech nad Šanghají a Rasputina a pravou tvář posledního cara zachytil pro-revolučním románem Krásná ošetřovatelka. Dodává: „Nenapsal jsem nikdy nic, co by svědčilo o lásce k nacismu. Svůj názor na svět, lidi, politiku a umění jsem NEčerpal z knih či díváním se okny restaurantu a z oken přepychových aut a podobně, ale na zaprášených silnicích, mezi chudáky a vyděděnci: jako pravý socialista. Šlapal jsem silnice, pracoval v přístavech, stávkoval; a pokud jsem vylíčil svět těch vyšších vrstev, jen abych kritizoval a napadal.“ Nato Jelínek zdůraznil, že neexistuje německé příjmení od Y.

Prahl totiž mít jméno „anglického rázu“ a žádost o jméno Göring podal s vědomím, že stoprocentně neprojde, ale zase projde o to spíš příjmení od ypsilon. Chytrácky se rovněž odvolal na to, že holandští spisovatelé směli za války do Kulturní komory-odnože Kulturní komory Goebbelsovy, již vedli nacisté. Ale vstoupivší do Komory přece prohnaně zveřejňovali verše o španělské okupaci Nizozemí v 19. století. Nešlo snad o kulturní odpor, který vždy stmelí národ? I Češi se, jak řekl, za staletí útisku naučili číst mezi řádky, a tak to dělal „jako Holanďan“ a ještě roku 1940 statečně reeditoval svůj román Hříšné mateřství, jehož hrdina Tóma Kopeček pomáhá budovat porevoluční Rusko.

Země tlustých bohů je pak jinotaj - a podobenství, historie okupovaného města a jasná příprava na barikády 5. května! Ale ano, děje se to v Číně, to však je detail.

V románu Mořský chléb (kompletně vyšel teprve roku 1943) - o boji rybářů proti kapitálu - má zase celou kapitolu-recept. Jak ničit stroje. Další doklad odboje, ba přímo husarský kousek. A Jelínek tvrdil, že v obětavém hrdinovi Zlatého západu (1944) dokonce zobrazil Edvarda Beneše. A v ději tohoto románu z USA nástup sociální rovnosti.

Ženy a jejich schopnost se obětovat zase prý propaguje román Tajemství Moniky Hornové (1943), který do tisku uvedl pokrokový šéf Práce Jiří Síla. A dokonce i - zdánlivě neobhajitelný - román Lesk a bída Hollywoodu (1944) označil za svůj „obratný výpad proti německé protižidovské propagandě“. Do knihy nenapsal jediné slovo o židech či antisemitismu. (Musím říct, že nelhal.) „A tím jsem chtěl naznačit, že se německé propagandě nedá v ničem věřit,“ vysvětlil a píše: „Vzdor naléhání úřadu práce a všech ministerstev jsem nevstoupil do žádné redakce denního listu, nepsal do žádného listu nechvalně pověstného a nepsal ani úvodníky, ale vždy dělal pouze nejnutnější, co mělo vliv na cenzuru, aby povolovala, aniž by zkoumala.“

V Hloubětíně dokonce zásoboval žida Steina a celou jeho rodinu, ale již dosti, protože to nemá konce. Uvedu rovnou poslední větu Jelínkovy obhajoby. „Každý špion musí jednat opatrně.“

A udání sousedů? I ta smetl se stolu. Udával prý někdo jiný, kdo mu záviděl a chtěl ho poškodit jako spisovatele.

Mimořádný lidový soud Jelínka 13. 8. 1946 poslal do vězení na osm let. Jeho ženu na šest. Je však podivné, anebo aspoň pozoruhodné, že podporu nacismu soud vůbec neodůvodnil čímkoli z Jelínkových děl, ale pouze a jenom oním pitoreskním přejmenováním ulice na Mayovu. A dohra?

Roku 1951 rozhodla komise při Krajském soudu v Hradci o Jelínkově propuštění. Pár let nato dopsal Zápotockému, že chce budovat režim. „Práci čest!“ končí dopis - a výsledkem se skutečně stalo doporučení, aby směl dělat závodního knihovníka. Jenže lidé jsou lidé a stačilo, aby se jedinkrát nezúčastnil (tříhodinové) večerní žňové hlídky. Prý byl unaven z práce, ale podle příslušníka Veřejné bezpečnosti Ladislava Šebánka „předvedl pravou tvář“ i tutlanou ukřivděnost.

Ještě před smrtí se Václav Jelínek pokusil, i když jen pod synovcovým jménem, uplatnit své dílo v Československé televizi. Marně. A zda je skutečně hoden pouze opovržení?

Po přečtení Hruškovy knihy si tím již tak jistý nejsem.

Emil Hruška: Král českého braku. Doba a život Václava Jelínka alias Slávy V. Jelínka, ale také Willibalda Yöringa. Nakladatelství Epocha. Praha 2022. 264 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/517369/kral-ceskeho-braku/