Asi před třemi roky jsem začal dělat práci, při které se trochu více cestuje. Moje první cesta vedla do Severního Irska – součásti Velké Británie. Samozřejmě jsem tam narazil na CD Beatles. Taky tam měli takovou sérii čtyř knížek, každá věnovaná jednomu členu. V rádiu bylo možné slyšet tu hudbu. Když jsem mimo jiné s kluky klábosil o muzice a oni se mě ptali „Do you like Beatles?„, neodpovídal jsem, protože ta otázka je pro mě velmi povrchní. Beatles v Irsku nikdy nevystoupili. Angličani se dívali na Iry vždycky z patra. John dokonce na jedné desce křičí cosi urážlivého o Irech. Oni spolu téměř trvale válčili a ty vztahy nejsou dodnes nijak vřelé. Snad právě proto jejich vědomosti nebyly valné.

Odtud se mi podařilo na jeden víkend odletět do Liverpoolu. Je to kousek. Přiletěl jsem a vypadalo to jako běžné západně střižené velkoměsto. Když jsem se ale dostal do centra a narazil na městské propagační centrum, nebylo pochyb, o čem to je. Měli tam hrníčky, lžičky, klíčenky, tužky skleničky a jiné cetky převážně s jediným tématem. Odtud také jezdí ten autobus z filmu „Magical Mystery Tour“. Dnes se tímto busem jezdí okružní jízda po pamětihodnostech města. Objíždí to dokola přes Strawberry Fields, domy, kde se každý z nich narodil, na Penny Lane ke Cavern Clubu.

Nedíval jsem se jenom na ta místa, také jsem pozoroval lidi, co se zájezdu účastnili. Někteří byli z Ameriky, někteří až z Japonska, Austrálie. Jeden účastník věnoval vedoucímu zájezdu nějaké vzácné cédéčko. Pro vedoucího a řidiče zájezdu to byl obyčejný pracovní den – rutina, ale na některých účastnících bylo vidět, že na to museli šetřit, aby se sem dostali a zájezd si koupili. Někteří ani nevystoupili z autobusu, když jsme měli nějakou zastávku na fotky či prohlídku. Mně připadalo, že je to z posvátné úcty před těmi místy.

Penny Lane je vlastně obyčejná ulice. Takových jsou v Liverpoolu tisíce, ve Velké Británii miliony a na světě miliardy. Jediné, co je na ní výjimečné, je to, že o ní Beatles nahráli píseň. Dnes sem (vlastně každý den) jezdí lidé z celého světa, je to jakési kultovní místo. Taky jsem si dal pivo v Cavern Clubu a podíval se do jejich muzea v Albertových docích.

Další moje cesta vedla do Townswille (Austrálie - jaro 2004). V letadle byl rozhlasový kanál, kde hráli a vzpomínali na jejich jedinou návštěvu a několik vystoupení v Austrálii před 40 lety. Událost byla připomenuta také většinou časopisů, hudebních a televizních stanic. Ve městě jsem potom potkal takový hudební bazar. Měli tam kompletní diskografii LP v dřevěné dárkové kazetě, bylo to velmi pěkné. Měli i balíček CD, ale ta verze „LP“ vypadala lépe.

Jeden můj kolega, Amík od Siemense, přehazoval cédéčka vidlemi. Bylo vidět, že dělá do muziky. Když jsem mu řekl, že jsem byl dvakrát na Rolling Stones, a zeptal se ho, jestli viděl koncert McCarteyho nebo jestli byl v Liverpoolu, tak se nějak zmenšil.

Začátkem r. 2005 jsem letěl do Bunbury – zase Austrálie. Cestou promítali dokument o návštěvě Paula v Rusku a ukázky z vystoupení na Red Square. Nikde jinde nemohlo „Back in the U.S.S. R.“ znít lépe než na Rudém náměstí v Moskvě. Škoda, že už ne v původní sestavě. Setkal se zde s Gorbačovem (kdo si na něj dnes vzpomene) a Putinem (kdo si na něj vzpomene zítra). Také tam promlouvali všelijací ruští hudebníci, umělci a „umělci“ z Moskvy, Leningradu a vzpomínali, že ke všem informacím, deskám i fotkám měli nesnadný přístup. Dokonce pro ně bylo těžké se dozvědět, kdo je kdo. Proti tomu jsme my tady v těch časech měli výborně zásobený hudební trh s nepřebernou spoustou publikací. V dokumentu zazněla taková silná tvrzení, že „…hudba Beatles svrhla komunistický režim…“, což je jistě přehnané, ale pravdou je, že ta hudba svobodná byla a SSSR ne. Ta hudba svobodná je i dnes a SSSR - není.

Teď píšu z Melbourne. Hned při první prohlídce města jsem narazil na hudební Rock Club, kde nemohla chybět vzpomínka na Beatles. V obchodech se dají samozřejmě CD koupit, ale tady mají ještě nefalšované Bílé dvojalbum – jako opravdu vinylové desky. Držel jsem je v ruce - úplně jiný pocit než mp3. Vlastně tady mají všechna eLPíčka.

Před dvěma týdny jsem v jednom obchodě úplně náhodou narazil na desku Imagine. Byla poslední a za takovou cenu, že jsem neváhal. Ani jsem si to neuvědomil, ale je to 25 let, bylo to tady ve všech hlavních zprávách. V místním rádiu byl tříhodinový pořad věnovaný Johnovi a jeho písním, včera byl v televizi ABC dokument „Gimmi some true“, zase k připomenutí smutného výročí.

Člověk létá po světě a přestože jej netvoří jenom muzika, fenoménu Beatles se prostě nedá vyhnout...

Melbourne, 13. 12. 2005