Hrůzostrašná knížka mladé moravské spisovatelky Karin Novotné (*1992) Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech (2023, Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech - Karin Novotná | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví) se dá srovnat, ačkoli to nikomu nenutím, se sto let starou prózou Arthura Conana Doyla Hrůza z výšek. Jsou zde podstatné rozdíly, ale mraky jich není. Bouře - nakonec - vyjí nad Spojeným královstvím obdobně jako nad Unií a v obou případech atakují hrdiny a hrdinky příběhů monstrózní tvorové.

Arthur je proti Karin jako vypravěč o hodně úspornější a otřese námi. Povede se na pouhých několika stránkách. Karin Novotná vytvořila celkem poutavou knihu. Původně jsem si dokonce myslel, že ji Hrůza z výšek mohla inspirovat, ale spíš ne. Navíc dala svému textu patrně i lepší titul; zatímco Conan Doyle má lepší příběh.

Psal jej inspirován H. G. Wellsem a Válkou světů a vychází z představy, že by Marťané při pohledu na Zem viděli africkou a bengálskou džungli, ale ne tygra skrytého pod korunami stromů. Záludným by možná záludnost unikla a zrovna tak o hlubokomořských rybách by neměli na první pohled ánung. V čase před sto roky, kdy psal Doyle tuto povídku, existovala letadla teprve dvacet let, a netřeba se proto divit jeho snům o leteckém výzkumu atmosféry. Obal planety si spisovatel zarputile představuje jednak jako obdobu oceánu a za druhé jako potenciální prostor pro specifické „pralesy“. Ve všech třech těchto prostředích mohou nesporně číhat potvory, na což doplácejí průzkumníci. Mj. piloti. Tedy, rozumějte, první piloti. To, že nejsou průzkumy bez rizika, dokládá mizení těchto pilotů a jejich pády.

Do noty Doylovi nehrála existence balonů, kterými se do výšin stoupalo už sto a víc let předtím; a přece nikdo žádná monstra z jejich proutěných košů nezbystřil. Ale to nevadí, protože hrdina hovoří pouze o oblastech nebezpečí, asi jako ani pralesy nejsou všude v Africe. A mluví se i o nutné výšce, kam není radno lézt. Stanovena je, těžko říct proč, zhruba na čtyřicet tisíc stop. Až tam začíná, křižujme se, prostor převysoko nad bouřkovými mraky, ve kterém potřebujete dýchací přístroj a kam je místné vystupovat v jednoplošníku jen velmi zvolna: hodinu po hodině a brilantní spirálou. Asi jako byste zvolna padali na dno nejhlubšího mořského příkopu. „Nahoře, tam kdesi, jsou také džungle a jsou tam horší stvoření než tygři!“ zaznamená si Doylův hrdina do deníčku (překlad Ivan Gellner), který je později nalezen rozmetaný v kraji. „Věřím, že jednou budou tyto vzdušné džungle přesně zaneseny do map. Dokonce já sám mohu - už teď - určit polohu dvou. Jedna leží nad francouzskou oblastí Paul-Biaritz a druhá zde, nad mojí hlavou a v době, kdy pobývám ve svém domě ve Wiltshire a píši tyto řádky. Domnívám se, že třetí džungle je v oblasti Homburg-Wiesbaden.“

Jestliže slavný spisovatel situuje domov vzdušných monster mj. nad jihozápadní Anglii a počíná si při průzkumu zemského obalu takřka jako potápěč, navíc přihodí ještě i analogii s jeskynními systémy pod některými místy Království. Jeho hrdina si, pravda, vyslouží výsměch, tahá-li do letadla pokaždé těžkou kulovnici a „tucet nábojů v pásovém zásobníku“, ale třeba má důvod. Nakonec jde o jednu z nejpřekvapivějších a nejpůsobivějších Doylových science fiction a dá se leda spekulovat, o co lépe by se námětu zhostil autorův současník Wells; ale jistě ne věrohodněji. Jestliže přesto váháme nad únosností zápletky, jde to pouze na vrub obrovskému rozmachu letectví, kterého již se Doyle, zesnulý roku 1930, nedožil.

Při pohledu časem zpátky je následkem toho technického skoku ve vývoji povídka místy až směšná; asi jako smí kdokoli oštemplovat jako trapnou „dětinskost“ svazek Karin Novotné Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; ale ten je prostě propracovanou fikcí a funguje jako solidní horor. Paradoxně má jen tu smůlu, že u něj ještě neexistuje odstup sto let. Na Doylovo brumlající letadlo se totiž dnes chtě nechtě díváme jako na letadlo Bigglesovo a kouzlo naivity zde přidá bod. Víme, že je ona naivita dána raností technologického vývoje a takřka ničím jiným. Vždyť i spekulace o záhadách oceánských hlubin jsou normální ještě dnes - a v době, kdy básnil pan Doyle - o tvorech nad bouřkovými mraky -, byly pochopitelné i při úvahách nad atmosférou. „Těsně po desáté dopoledne jsem se dotkl nižší hrany horní vrstvy mraků, které zářily,“ píše duchovní otec Sherlocka Holmese. „Skládala se z jemných par, plujících od západu. Vítr byl ostrý, velmi studený a dosahoval takových 25 mil za hodinu.“

Racionalita výkladu hraje vypravěči Doylovi do karet a staví ho, omlouvám se teď české autorce, o něco nad její dílo, z něhož taky kousek ocituji:

Byla jen dvanáctiletá holka, ale po tom, co je dnes večer čeká, bude možná nucena dospět rychleji. „Je jich čím dál víc. Jednoho jsem zahlédla při bouřce před dvěma dny, další včera napadl toho muže v podchodu. A večer… Večer byli za oknem Moničina pokoje.“

Zalétla očima ke svému oknu. „A dneska… jsou snad všude. Ještě se schovávají, bojí se slunce, ale teď se blíží bouřka a oni už jsou dost silní na to, aby vylezli.“ Otočila se na tátu. „A pak už bude na nějaké dokazování a logiku pozdě.“

Je fakt, že obě literární díla mají ještě jednu společnou věc. Nejde nakonec jen o výplod chorého mozku jejich hrdinů? Dívka Karin Novotné je přinejmenším v podezření, že moc čte a sní, zatímco Mistr Doyle přímo uvádí: „Za poslední rok podnikl víc než 170 vzletů a byl samotář s depresivními náladami, během kterých se vyhýbal společnosti. Kpt. Dangerfield, jenž ho znal lépe než kdokoli, říkal, že některé Armstrongovy divoké nápady ukazovaly na možnost začínajícího a snad i vážnějšího psychického problému. Zvyk brát i v míru do letadla pušku, toho byl důkazem.“ A navíc trpí Armstrong (jistěže ne budoucí dobyvatel Měsíce, tady zahrála na harfu náhoda) horečkami z malárie.

Doylovu prózu vypátráte například ve sbírce jeho povídek Hrůzostrašné příběhy, vydané česky roku 2001, a platí pro ni stejný reklamní slogan jako pro dílo Karin Novotné. „Po přečtení se už nikdy nebudete dívat na nebe jako předtím. V bouřkových mračnech se ukrývá něco daleko temnějšího než déšť.“