14.8.2020 | Svátek má Alan


HISTORIE: Jak „Liška Bystrouška“ přelstila Leoše Janáčka

11.7.2020

Bystrouška1

V lesích kolem Hukvald pobíhala liška, o kterou měl v roce 1922 zájem Leoš Janáček. Potřeboval si zapsat, jak liška mluví. Aby pak jeho Liška Bystrouška poslala signál lidem celého světa o tom, že v této oblasti žijí lidé s citem pro hudbu, přírodu a humor. Jest všeobecně známo, že mladý Antonín Pustka, tehdy již sběratel lidových písní a pozdější starosta dnešní obce Kunčice pod Ondřejníkem, se několikrát v této obci s Leošem Janáčkem sešel. Výsledkem jejich setkávání nebylo pouze to, že se zachovalo 320 lidových písní a nápěvů z valašské oblasti, které Antonín Pustka sesbíral a zapsal. Leoš Janáček mnohé z nich použil ve svých skladbách a všechny jsou uloženy v archivu brněnského Ústavu pro etnografii a folkloristiku.

Leoš Janáček rovněž zajistil účast kunčické cimbálové kapely Josefa Válka a tanečního souboru z Kozlovic na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, v památném roce 1895. Poté se Leoš Janáček s Antonínem Pustkou ještě několikrát setkali. Třiadvacetiletý mladík z vesnice vzhlížel s pochopitelnou úctou ke skladateli, jedenkrát tak staršímu a navíc ve světě již známému.

Uplynula desetiletí a Antonín Pustka (na snímku) se mezitím stal starostou, ale vzpomínka na Janáčka mu nedala spát. A tak si zapsal, jak to bylo, když se s Janáčkem setkal znovu po více než dvaceti letech. Opis textu je autentický:

Po návštěvách Mistra L. Janáčka, kdy převzal sbírku domácích písní, zůstaly milé vzpomínky. Později, až se poměry mé zlepšily, zjistil jsem, že L. Janáček je na prázdninach v Hukvaldech, zajel jsem tam, abych Janáčka zase uviděl. Tam mi bylo řečeno, že pan profesor je s panem arcibiskupem Prečanem na procházce v oboře a není vhodno je vyrušovati. To jsem chápal, ale aspoň s daleka se na tu dvojici podívám. Nebylo těžko je nalézti. Jejich procházková tura začínala u silnice a vedla asi 200 m do obory. Panové pravě šli do obory. Asi 25 m od cestiny kde se procházeli, bylo dost husté křovi, kdež jsem se ukryl. Na jejich zpatečni cestě, uviděl jsem zblízka, že arcibiskup je vyžši postavy, ale Janáček, třeba manši byl široky v ramenach a pevně stavěny. Oba panové měli již vlasi hodně bílé. Arcibiskup byl klidný ale Janáček hodně pohyblivý, vedl rozhovor, a svoje slova dotvrzoval rychlými pohyby svých ruk. Pro tentokrát jsem byl s tímto uvíděním uspokojeny a ježto mi bylo řečeno, že chci-li s L. Janáčkem byti na řeči, tu musím přijiti zavčas ráno. Opakoval jsem svou návštěvu druhého dne časně z rána.

Poznámka: S Leošem Janáčkem v oboře rozprávěl ThDr. Leopold Prečan (1866-1947), jedenáctý arcibiskup olomoucký a metropolita moravský.

Pantáta Pustka tyto svoje vzpomínky, bohužel nedatoval, takže se můžeme pouze dohadovat. Jak uvidíme v druhé části jeho vzpomínek, měl Janáček zájem o zaznamenání různých zvuků, které vydává liška, protože se připravoval na skládání opery „Liška Bystrouška“. Předlohou mu byla série článků přítele Rudolfa Těsnohlídka v Lidových novinách v létě roku 1921. Janáčka na ony texty upozornil smích jeho hospodyně Stejskalové, která se při četbě těchto příhod smála velice hlasitě. Na otázku Janáčkovu odpověděla slovy: „Milostpáne, oni přece tak dobře znají, co si zvířátka povídají, pořád ty hlasy zapisujou… z toho by byla panečku opera.“

Málokdo ví, že Janáčkova obsese ohledně zápisu zvuků šla tak daleko, že si do not zapisoval i vrzání dveří. Avšak jelikož oproti literární předloze, kdy revírník vidí ve snu Bystroušku po boku otce jejích mláďat, končí Janáčkova Bystrouška tím, že ji zastřelí obchodník s drůbeží Harašta. Janáček se však oproti původní předloze odhodlal k závažné změně a nechal hlavní postavu zemřít, neboť jako pravý dramatik cítil potřebu katarze. Přípravy na komponování opery zahrnovaly i důkladné studium o životě lišek. Především potřeboval Janáček autentické zvuky umírající lišky. Jakkoli se nám to může zdát kruté, víme, že sedmdesátiletý Janáček se v této opeře zastává lásky, mládí, ženství a věčné touhy. Sám vlastně jistým způsobem bilancuje svůj život.

Janáček si nechal od svého hukvaldského přítele, statkáře Ludvíka Junga, poslat zprávu o tom, kdy lišky dospívají, kolik mívají liščat, jak dlouho jsou březí a jak často vrhnou mladé. Při pobytech v Hukvaldech skladatel často vyrážel do lesa s hajným Sládkem, který vystopoval liščí doupě, a společně pozorovali skotačící mladé lišky.

Janáček začal pracovat na opeře Liška Bystrouška v lednu 1922 a práci ukončil v říjnu 1923. Opera měla premiéru 6. listopadu 1924. Dá se tedy setkání pantáty Pustky a Janáčka nejspíše situovat do roku 1922 případně do roku 1923, neboť koncem roku 1923 měl skladatel jistě všechny přípravné práce za sebou. A nyní druhá část zápisků pantáty Pustky.

Zastihl jsem L. Janáčka právě na odchodu i s hajným do obory. Janáček mě poznal, a pozval, aby šel s nimi podívati se na jejich zaměstnání. Hajny nesl flintu a malý balíček. Hádal jsem, že je to svačina, ale ukázalo se že to je maso pro lišku. Ku skládání hudby k opeře Liška bystrouška, potřeboval Janáček slyšeti, jak liška nařika kdaž je střelcem střelena. Za tím účelem chodili společně s hajným na čekanou za měsičných noci někdy před pulnoci, jindy po pulnoci i ve dne.

Dost hluboko v oboře měli mezi dvěma stromy z četyny shotovenou budku asi 4 m vysoko. Lazili do budky po žebřu. Z rána v oboře ptáci zpívali a čim dále jsme šli tím se zpěv sesiloval. Zdálo se, jakoby ptáci jedni druhým dávali zprávu, že se blíži někdo něpovolaný.

Janáček se zastavil, hledal po kapsách, na to dotázal se mě: Máte sebou notový papír? Němám! Janáček na to: Mládenče, jak vy sbirate ty Vaše pisničky, když nemáte notový papír? Čisty papír mate? To jsem měl jednu osmerku. Janáček, podložil peněženku a na tento čistý papír od ruky značil linky pro noty.

Požádal nás o klid a už psal noty vysoko nad linkami. Bylo zřejmo, že zachycuje do not ten ptačí zpěv. Po napsání not zapiskal nám kousek napsaného řádka ústním pískáním a otázal se: No je to tak, jak ti ptáci zpívaju? Bylo to tak a Janáček měl radost.

Po té došli jsme k budce shotovené z četyny ale ta byla jen pro dvě osoby a nesmělo se tam hovořit.

Janáček si stěžoval, že liška dosavad nepřišla na ranu ale jakmile Janáček s hajnym domu odešli, liška vždycky navnazené maso sežrala. S tím jsem já byl uspokojen a s přáním dobrého pořízení jsem oboru opustil.

Možná, že ani dnes, téměř po stu letech, nejsme zcela schopni pochopit úžasnou autentičnost a jedinečnost tohoto svědectví. Leoš Janáček je dnes bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav světové opery. A pochopitelně nejen opery. Jsou období, kdy jsou Janáčkova díla dávána na předních světových scénách současně. Již tehdy, po listopadové brněnské premiéře v roce 1924 se Liška Bystrouška dočkala premiéry pražské a poté se rozletěla do světa a je v něm usazena dodnes. Například v roce 1954 byla uvedena v Berlíně pod taktovkou Václava Neumanna ve 218 reprízách. V roce 2011 byla Liška Bystrouška nastudována ve dvaceti světových scénách včetně Vídeňské státní opery, Cambridge Philharmonie Society a Toronto Symphony Orchestra. A v hudbě její jsou zcela jistě také tóny, které poslouchali v hukvaldské oboře kunčický starosta a sběratel lidových písní Antonín Pustka a tehdy již světově proslulý hudební skladatel Leoš Janáček.

Autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek umístil příběh lišky (která se původně jmenovala Bystronožka, avšak omylem sazeče dostal jméno Bystrouška) do lesů v okolí Brna. Leoš Janáček si jistě mohl potřebné zvuky zapsat někde v těchto lesích. Ale on jede do míst, která mu již tolikrát naznačila správnou cestu v jeho tvorbě. Hukvaldy (Janáčkova rodná obec), Kozlovice, Čeladná, Kunčice, to jsou místa, která Janáčka inspirovala. Hudební odkaz našich předků ho dovedl k úžasným hudebním formám, před nimiž se dodnes sklání celý svět. A snad ještě dvě drobné příhody, které mají s Kunčicemi pod Ondřejníkem hodně společného.

Po pražské premiéře Lišky Bystroušky napsal do Rudého práva (21. 5. 1925) Zdeněk Nejedlý tato slova:

„Jest to zkrátka vše jen hra na přírodu, ale ne příroda. V Bystroušce však je to tak primitivně uděláno, že nás to nezaujme ani jako hra. K tomu ani scény, ani dialog tu nejsou nějak vtipné nebo humorné, jako vůbec Janáček není umělec humoru, což jest ostatně přirozeno, neboť humor jest produkt právě vysoké kultury. Zde lidé, mají-li být veselí, se napřed opijou, což je ovšem laciný prostředek, a zvířata se chovají a mluví jako odpadky lidské společnosti, což je ještě lacinější. Nesmíme vůbec zapomenout, že Janáček není a nemůže být to, čemu v umění říkáme tvůrce. Na to je Janáček právě příliš primitivem.“

Inu, má recenzent právo na svůj názor, život vždy ukáže, kde je pravda. V té době chápali Janáčka takoví zemití venkovští lidé, jako byl Antonín Pustka, naprosto jednoznačně kladně. Ale stejně smýšleli i lidé vzdělaní. Jen několik měsíců před Nejedlého nenávistnou recenzí, dne 8. prosince 1924 koná se ve Smetanově síni památného Obecního domu v Praze koncert mužských sborů. Ty mají na programu skladby Janáčkovy (Věčné evangelium, Šumařovo dítě, Taras Bulba). Přítomný skladatel Leoš Janáček (na snímku vlevo) je pozván také přítomným prezidentem Masarykem do prezidentské lóže. Zřejmě Masaryk chápal Janáčka jinak než Nejedlý.

A ta zajímavost? Věčné evangelium uvedl sbor pod vedením sbormistra Huberta Doležila. Ten pochází odtud, protože se zde 25. října 1876 narodil v rodině kunčického učitele Josefa Doležila. Má také slavné bratry, malíře Vojtěcha Doležila a vynikajícího hudebního pedagoga, sbormistra a prvního děkana Hudební fakulty AMU Metoda Doležila (na snímku). Všichni se narodili v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Janáček

A nebylo by toto vzpomínání zcela úplné, kdybychom nepřipomněli, že se o rozšíření Janáčkova díla velmi zásadně zasloužil právě jeden z uvedených bratrů, místních rodáků.

Když se světový dirigent sir Charles Mackerras po druhé válce vypravil do Prahy studovat u Talicha a seznámit se s Janáčkem, nebyla zde již politická i umělecká situace nejlepší. Ale přesto se o jeho první hudební kroky na pražské půdě perfektně postarali profesor Pavel Dědeček a profesor Metod Doležil. I díky tomu jsou dnes ve světě Mackerrasem korigovaná vydání Janáčkových oper běžně užívána.

Ano, já vím, je to všechno z dob dávných. Ale připomínat bychom si všechny tyto okolnosti měli. Neboť právě ony tvoří častokrát neuvěřitelné a krásné kousky historie, které potěší a hřejí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.