Stala se zvláštní věc. Sledoval jsem v televizi vzpomínkový pořad věnovaný Věře Špinarové a v duchu přemítal, kam jsem uložil hudební zápis písně Jednoho dne se vrátíš. (Nedávno jsem totiž uklízel noty.)

Chtěl jsem si ji po skončení relace přehrát na varhany. Jen pro sebe, se sluchátky na uších - a tím vzdát paní Zpěvačce osobní poctu. Pouze ona a já. Intimní hudební chvíle mezi interpretem a jeho ctitelem.

Sotva vysílání skončilo, přešel jsem do místnosti, kde mám klávesy. A nevěřil svým očím. Všechny noty byly uklizené a na stojanu na nástroji byla pouze jediná píseň: Jednoho dne se vrátíš.

Malý zázrak. Úplně jsem na to zapomněl. A vůbec netuším, proč jsem tam nechal právě tuto píseň. Náhoda? Osud? Nemá smysl nad tím dumat.

Podstatné je něco jiného. Odešla zpěvačka s jedinečným hlasem. Další to důkaz, že slogan říkající, že každý je nahraditelný není pravdivý. Hlasem Věry Špinarové nebude už nikdy zazpívána žádná nová píseň. Nikdy. Věra Špinarová už nikdy žádný nový song nenatočí. S tím je navždy konec. Nikdo ji nemůže nahradit. Protože ona byla originál. Unikát. Tak jako je každý z nás originál a svým způsobem unikát.

Přesto ale z českého hudebního éteru nezmizí. Můžeme jí vzkázat: Každého dne se vrátíš - budeme-li my chtít. To je výhoda moderní doby s moderní technikou.

Odešla, ale zůstává. Nezapomenutelná, jedinečná.

Díky ní byl a je svět o něco krásnější. Protože s muzikou je svět a život vždy o něco krásnější.