S obvyklým zpožděním – trvá nějaký čas, než pošťák doručí balíček českých novin k nám do Hannoveru - jsem si v MF Dnes přečetl rozhovor redaktorky paní Svobodové s vyřazeným kandidátem na prezidentství panem Schwarzenbergem. Obsah nehodlám komentovat, ač by bylo jak; ale ta čeština! Krásná, bohatá, nekostrbatá, přirozeně a hladce plynoucí, nečtu v každém odstavci desetkrát slovo pokud (kníže pán ještě zná pěknou příponu -li), ani nenacházím adjektiva uváděná po německu nebo čertvíjak členem (poslanec XY nepronesl ten zahajovací projev, ale ujal se toho závěrečného), jak je ohyzdným obyčejem současného tisku, jeho odpovědi se nehemží naprosto zbytečnými cizojazyčnými výrazy tam, kde lze výstižněji i elegantněji užít českých, a takových věcí více. Máte se čemu přiučit, novinaříci!

Přemýšlím, čím to, že lidé – zvlášť někteří – v této zemi celoživotně zakotvení, mluví a píší jako ten hajdalák, kdežto člověk proživší v cizině podstatnou část života češtinu nejenže nezapomněl, ale ovládá ji tak, že by mohl slovutným mistrům pera udílet lekce. Jistěže byl v českém jazyce vychován navzdory všemu, co o něm rozhlašují jeho protivníci, ale jen tím to nebude; deset milionů je v této zemi lidí v češtině vychovaných (pomiňme v jaké) a přece, že ano… Nadání a cit pro jazyk jistě má, ale ani to nebude všechno. Že by bylo třeba ještě něčeho navíc? Právě toho, co je mu tak povýšenecky vytýkáno? Emigrace?

Mám totiž vlastní zkušenost. Psával jsem do novin a časopisů, ještě dokud jsem dlel v zemi otců mých, a snad ne úplně špatně, přinejmenším mi nikdo nenadával. Ale teprve když jsem odešel za kopečky a trochu se za nimi porozhlédl, začal jsem zjišťovat – sakra, je to ale kus řeči nádherné, ta čeština! Slovně i mluvnicky přebohatá, na nejrůznější způsob tvárná, poeticky něžná i zase vtipná až ironická, lecjaké poťouchlosti schopná… jenže k tomu poznání člověk asi může dospět až každodenním srovnáním s řečí jinou. Byla a je jí v mém případě němčina; učil jsem se však – neříkám, že kdovíjak naučil – nejméně dvěma tuctům dalších řečí, od francouzštiny po malajštinu, a žádná se nerovná češtině, tak pravím. Líčením, popisem snad ano, ne však schopností citového vyjádření. Byla řeč o němčině; zkusme srovnat mistra s mistrem, Goethova Fausta s Máchovým Májem, a hned uvidíme, v čem je rozdíl. Ba, více je důvodů, pro něž nelituji, že mě osud zanesl do exilu; jeden z hlavních však je, že teprve v něm jsem dokázal češtinu ocenit, mít ji rád.

Úctu a díky Vám, pane Schwarzenbergu, a neumdlévejte ve svém díle, ještě vás bude potřeba. A vy, vlastenčíci rozkouhoutění, pošklebujte se mu a nadávejte cizáků, až budete vládnout jazykem českým aspoň z poloviny tak dobře jako on.

Hannover, 15 února 2013