Jako kdyby si Klaus vzal batůžek a snowboard

Hodně názorových sporů měříme optikou postkomunismu – s tím, že v tradičním svobodném světě by se to stát nemohlo. Ale mohlo. Dnes je tomu 50 let, co Bob Dylan zahrál na festivalu v Newportu poprvé elektricky. To, co takhle napsáno působí jako prkotina, bylo pro fanoušky experimentu revolucí, ale pro fanoušky tradice zradou.

V červenci 1965 je písničkář Dylan na vrcholu slávy a média ho pasují na mluvčího generace. Jenže: je to vůbec generace, může-li ji barikádově rozdělit něco tak banálního, jako je použití elektrické kytary? Pro tradiční folkaře to ovšem není banalita, ale demonstrace životního postoje. Vycouval z protestsongu, z politického písničkářství, tvrdili o Dylanovi kovaní tradicionalisté jako Irwin Silber nebo Ewan MacColl.

Dost Američanů mělo asi takový pocit, jako kdyby si u nás Václav Klaus vzal batůžek, PET láhev s vodou a se snowboardem vyrazil na hory. Nebo jako kdyby Mirek Dušín začal kouřit a pít kořalku. Nebo jako kdyby Ray Bradbury začal používat auto a počítač. Takový práh tehdy Bob Dylan překročil.

Dnes to může působit směšně. Kádrovat někoho podle toho, zda hraje na kytaru akustickou (protestsong), či elektrickou (komerce). Působí to asi tak, jako když někdo kádruje lidi na pravičáky a levičáky podle toho, co jedí. Ale z jistého pohledu je hodno ocenění, jak si ti lidé stáli za svým.

To ohlédnutí naznačuje též inflaci v oboru umělecké provokace. V Newportu přiměla publikum k bučení elektrická kytara v rukou písničkáře. Dnes se umělecky provokuje karikaturami proroka Mohameda. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že ať už ti lidé fandili tradici (akustice) či experimentu (elektrice), pořád šlo hlavně o hudbu.

LN, 25.7.2015