Už se vám někdy stalo, že jste v městské tlačenici věnovali na chviličku pozornost vystoupení jakýchsi pouličních kejklířů, a po návratu domů jste zjistili, že vám chybí peněženka? Pokud ne, jistě jste o takové příhodě slyšeli od někoho známého. Chcete-li si uvedený zážitek osvěžit v poněkud pozměněné konstelaci, zajděte do kina na film Tajnosti od režisérky Alice Nellis. Běží o dílo profilovaně kejklířské, v němž, vyjádřeno slovy dětského hrdiny Poláčkova románu Bylo nás pět, „poctivosti nižádné není“. V tomto článku se zaměřujeme především na konfrontaci klíčových momentů filmu s klasickým textem euroatlantické civilizace, totiž s druhou polovinou Desatera (s přikázáními tzv. druhé desky).

V čem spočívá zápletka filmu? Julie, žena středních let, v průběhu dne zjistí, že v důsledku mimomanželského poměru (Nesesmilníš!) otěhotněla. Automaticky začně kalkulovat s umělým přerušením těhotenství a připravovat technické kroky k jeho realizaci (Nezabiješ!). Až na závěr se rozhodne od původního záměru ustoupit a dítě si ponechat. Věrohodnost děje je ovšem silně narušena tím, že v hlavní roli vystupuje Iva Bittová. Opravdová, nefalšovaná, přirozená Romka. Neváhal bych vložit ruku do ohně za to, že Iva Bittová za celý dosavadní život o umělém přerušení těhotenství nikdy vážně neuvažovala! A že by o něm neuvažovala za žádných (tedy ani za těch sebesvízelnějších) životních okolností! (Dokážu si ji naopak živě představit, jak se angažuje např. proti nezákonným lékařským sterilizacím žen. V tom bych jí nejenom přitakal, ale také ji všemi deseti podpořil.)

Julie vlastní (či spoluvlastní) dva byty, luxusní osobní vůz a ten zaručeně nejmodernější (jistě i nejdražší) mobilní telefon. (A hodlá vlastnit či spoluvlastnit ještě klavír.) Vše intenzivně využívá, neboť – což patří přímo k jejímu naturelu – chvilku nepostojí na jednom místě. Celý den porůznu poletuje po Praze – tu něco již příliš otravně se vlekoucího ukončuje, onde něco nového a nadějně se jevícího otvírá a navazuje (Nepožádáš…!). I tady ale narazíme na nepominutelný háček, kde opět skřípe a drhne vnitřní logika, potažmo věrohodnost. Julie totiž pracuje jako překladatelka na volné noze. A ouha! K překladatelství žel patří právě tzv. Sitzfleisch, ona poměrně vzácná výdrž, schopnost dřepět v nepřetržitém pracovním soustředění na zadku dlouhé hodiny, dny, týdny, měsíce. Iva Bittová by se ve zmíněné profesi po pár měsících ukousala nudou!

Při sekvenci, která mě nejvíce nadzvedla ze sedadla, jsem si bezdečně vzpomněl na (mnohými obávaného) vysokoškolského pedagoga, u něhož jsem již před více lety absolvoval zkoušku z předmětu s názvem „soutěžní právo“. Posuďte sami: Záběr na displej („obrazovčičku“) mobilního telefonu hlavní hrdinky. Doslova přes celé filmové plátno. Hop! Na displeji naskočí název soukromé společnosti z oblasti telekomunikací. Jasně, zřetelně, čitelně. Název obchodní společnosti setrvá na plátně tak dlouho, aby si jej stačil pohodlně přečíst i ten nejpomalejší divák v sále. To vše by bylo zcela v pořádku – v samostatném reklamním bloku. Popisovaná scéna se však odehrává přímo v rámci filmu! Běží o tzv. skrytou reklamu (tj. o reklamu, jež není jako reklama označena, a proto je způsobilá spotřebitelem manipulovat více než reklama otevřená) v té nejdrzejší a nejnestydatější podobě. Opusťme právo na ochranu hospodářské soutěže a vraťme se k Desateru. Různé nekalosoutěžní praktiky situujeme především do protikladu k přikázání Nepokradeš!. (Seriózní soutěžitelé mají určitou ustálenou klientelu, stejně tak spotřebitelé by měli mít možnost rozhodovat se svobodně.)

V té nejhlubší vrstvě přináší tedy údajná „filmová událost roku“ (jak film režisérky Alice Nellis označují někteří recenzenti) poselství naveskrz prozaické a nikterak nové: „O peníze jde až v první řadě.“ Poctiví ekonomové, a v tom spočívá kardinální rozdíl, toto poselství hlásají otevřeně, pokleslí „kulturníci“ (čti: komedianti) se k němu naoko nehlásí, všelijak je kamuflují a zaobalují. Tím hůře pro vás, pokud uvěříte jejich prvoplánovým tvrzením (Nepromluvíš…!).

Jak vidno z výše uvedeného, autor článku zastává poněkud starosvětsky názor, že existuje umění pravdivé a nepravdivé, a film Tajnosti řadí jednoznačně pod umění nepravdivé.