Rozjímání nad novým českým filmem

Nejsem ani recenzent, ani kritik či publicista a snažím se, abych netrpěl falešným přeludem moudrosti a tím pádem i snahou přispívat do záplavy slov, která nás z přehršle médií neustále bombarduje; naneštěstí v drtivé většině převážně literárními výpotky nedohledných zástupů grafomanů. Na občasné výzvy k zaslání nějakého článečku v posledních letech odpovídám tím, že veškeré moje zveřejněné úvahy byly vždy sepsané „samospádem“, tedy z pocitu téměř nutnosti podělit se o nějaký zcela mimořádný prožitek. A právě takový zážitek jsem zcela neočekávaně před několika dny měl. V rámci vancouverského Mezinárodního filmového festivalu jsem viděl nový film „Klauni“ produkovaný Viktorem Taušem a Michalem Kollárem v česko-slovensko-finsko-lucemburské spolupráci.

Jednou z mála výhod stáří je to, že si můžeme bezostyšně vybírat z nabídky knih, filmů, koncertů a divadelních inscenací pouze to málo, co slibuje zážitek vymykající se ze záplavy kasovního kumštu určeného pro masový vkus a konzumaci. A i tak se mi stává stále častěji, že odkládám nedočtenou knihu anebo odcházím z divadla či kina dost brzo po začátku představení, které zklamalo moje představy. Moje rozhodnutí vypravit se na promítání „Klaunů“ bylo především ovlivněno mojí celoživotní inklinací ke všemu, co tento výraz zahrnuje. Symbol šaška, klauna, mima – ať už Pierota či Harlekýna - jsem si zamiloval už za svých studentských let. Snad pod vlivem legend o moudrých dvorních šašcích, Kožíkovy novely „Poslední z Pierotů“ či po shlédnutí nesčetných představení Fialkovy pantomimy v Divadle Na zábradlí. Jako dvacetiletý jsem byl uchvácen postavou otrhaného starého klauna, který stojí nehybně před záplatovaným stanem kdesi na pokraji středověkého trhu v Provence a pozoruje hemžení davu očima, které přežily svou generaci a teď pouze smutně pozorují marnost života generace nové, popsanou virtuózně básníkem „Malých básní v próze“. Tento pohled moudrého klauna jsem se dokonce tenkrát snažil namalovat a dodnes na mne dennodenně shlížejí jeho vědoucí oči z obrazu na stěně mého pokoje. Fenomén moudrého šaška jsem mnohokrát použil i ve svých divadelních inscenacích, takže zakoupení vstupenky na film pojmenovaný „Klauni“ bylo samozřejmostí. K mému rozhodnutí výrazně přispělo i to, že scénáristou filmu je Petr Jarchovský, jehož už léta obdivuji jako spolutvůrce filmů Jana Hřebejka, a že postavy dvou ze tří klaunů ve filmu ztělesňují umělci kalibru Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera. Uvědomoval jsem si samozřejmě nebezpečí zklamání, které často následuje každé velké očekávání, ale doufal jsem, že tentokrát snad zklamán nebudu. Věřte mi, že jsem nejen zklamán nebyl, ale že hloubka mého zážitku z tohoto díla mnohonásobně překonala veškeré mé představy. Podle mého názoru to je jeden z nejsilnějších filmů české kinematografie v posledních deseti letech.

Pražský mág (autor: Josef Skála)

Jde o zdánlivě jednoduchý příběh života tří starých pražských mimů (dobří klauni asi musejí být staří), kteří se po mnohaleté společné umělecké kariéře rozešli, protože jeden z nich roztrhl svěrací kazajku totalitní politické cenzury a odešel za představou umělecké svobody do exilu. Po dalších mnoha letech se opět setkávají na prknech znamenajících svět, tentokráte už v „posametové“ Praze. Scenáristovi Jarchovkému a režiséru Viktoru Taušovi se však podařilo podat tento příběh ve virtuózní zkratce a v úžasně jednoduchém a efektivním sestřihu lehoučkých a mnohdy šálivě povrchních humorných záběrů. Virtuózní herectví protagonistů příběhu v podání Oldřicha Kaisera, Jiřího Lábuse a francouzského herce Didiera Flamanda ovšem dokázalo pod povrchem příběhu otevřít širokou škálu hlubokých životních disonancí i souzvuků, bolesti, nenávisti, lásky, hledání i nalézání, porozumění a usmíření. Jinými slovy jsou to opět staří moudří šašci, kteří divákovi probodávají srdce svojí interpretací naší bolestné historie minulých padesáti let do hluboce člověčí „klauniády“ či dokonce šaškárny. K tomu jim napomohly i skvělé výkony v podpůrných rolích, které odvedli Kati Outinen, Taťjana Medvecká a Eva Janíčková, která se vancouverského promítání osobně zúčastnila a posléze zodpověděla otázky diváků. Od ní jsme se také dozvěděli, že na filmu intenzivně spolupracoval i proslulý český mim Boris Hýbner jehož život posloužil i jako částečná předloha pro postavu ztělesněnou panem Kaiserem. Není tedy divu, že každý detail, nuance každého pohledu a výrazu každé hercovy vrásky je nejen dokonale úsporný vizuální prostředek vrcholného výkonu hereckého, ale zároveň podtrhává sílu a dopad příběhu v kontextu mnohovrstevné složitosti lidského života.

Film je dedikován „našim rodičům“ a jsem přesvědčen, že se hluboce dotkne všech, kdo prožili druhou polovinu minulého století a začátek století současného, zvláště nás, kteří víme, co je fenomén exilu. Nemyslím si ale, že emocionální dopad tohoto filmu se omezuje pouze na generaci nás starších. Lidské osudy se přece tak často opakují znovu a znovu. Proto se domnívám, že se tento zdánlivě jednoduchý příběh musí dotknout všech, jejichž srdce dosud neokorala pod stále intenzivnější kanonádou střel namířených proti všemu lidskému, co se naší těžce nemocné civilizaci podařilo ještě uchovat. Můj minulý pokus o neumělou recenzi filmu byl vlastně pozvánkou do kina na výtečný film pánů Hřebejka a Jarchovkého „Kawasaki růže“. Tentokrát bych vám chtěl tímto článečkem doporučit z celého srdce ještě něco navíc - nezapomenutelný umělecký zážitek.

Snad se mi vás podaří zlákat i závěrečnou zmínkou o tom, že přes všechnu bolest, kterou se film pod svým povrchem prodírá, se tvůrcům tohoto výjimečného díla podařilo na úplný závěr filmu, v záběru všech tří starých klaunů stojících na osamělé tramvajové refýži, najít kratičkou symbolickou vizualizaci naděje. Aniž bych vám vyzradil, o jaký symbol se jedná, podotýkám pouze, že ve mně ten záběr okamžitě vyvolal zrníčko naděje tím, že se zřejmě musí jednat o stanici, do které přijede „tramvaj do stanice Touha“...

Vancouver, Kanada