Je to sto let, co se dal Alfred Hitchcock do režírování. Jistěže začalo okolo roku 1923 v tom samém oboru taky pár dalších, ale jen toto eso. „Hitch“ se svými přístupem a viděním dodnes zcela vymyká.

Byl syn zelináře, maminku měl v domácnosti. „Kdykoli jsem se vrátil domů, byla tam,“ vzpomíná. Obklopoval je Londýn, nebo spíš jeho předměstí, a paní Hitchcocková se věnovala jen rodině, sobě a domu; dokonce při uklízení ji přitom syn vídal půvabně ustrojenou.

Měl dva starší sourozence, bratra a sestru, a věkový rozdíl byl výrazný. Moc si ho nevšímali. A protože otec byl neustále v práci, Hitchcock si zvykl na maminku snad až moc. Jako by se tehdy stávala jeho součástí. Ale rodinné zelinářství představovalo drama. Otec žil v neustálém napětí, že se něco zkazí, a sice měl ještě tři bratry obchodující rybami, takže tvořili jakýsi kartel, ale na tlaku, kterému otec čelil, to nic neosekalo. 14. 12. 1914 umřel na infarkt ve dvaapadesáti letech; Alfredu Hitchcockovi bylo patnáct. Budoucí slavný režisér se narodil 13. srpna 1899, tedy ještě za královny Viktorie, a bylo mu pět, když se zatoulal podle tramvajových kolejí. Otec čekal u večeře. Bylo zvykem, že doma nezačnou jíst, dokud… Alfred se vrátil, ale pozdě (nebyly mobily), a William Hitchcock jej uchopil za ruku a vedl k policejní stanici. Dal synovi do dlaně vzkaz a strážník dítě vedl dlouhou chodbou; na konci pomalu odemykal celu a vstrčil Hitchcocka dovnitř.

V knize Charlotte Chandlerové režisér vzpomíná i na příštích pět minut. „Měl jsem pocit, že jsem tam strávil hodiny. Strážník řekl: Takhle zacházíme se zlobivými kluky.“ Na ona slova prý už nikdy nezapomněl. Od té doby se zoufale snažil, aby se „zážitek cely“ nezopakoval. „Nikdy jsem neměl rád překvapení, dokonce ani ta dobrá, protože překvapení vyvádějí z míry. Ještě stále mi zní v uších řinčení dveří té policejní cely.“

Taky ve filmech pak dával před překvapením přednost napětí. Divák totiž sotva bude přilepen do sedačky, když stůl na pohřební hostině zničehonic exploduje (dejme tomu), ale pokud dopředu víme, že je pod ubrusem pekelný stroj…

Manželé Hitchcockovi byli londýnští katolíci a znamenalo to tehdy notnou výstřednost; ale pravidelné nedělní mše Hitche zaujaly. Otec byl z rodu, který měl dlouhou katolickou tradici, a maminka irského původu: na nedělní mši chyběla jen jednou, když rodila.

„Nikdy neodešla z domu, aniž by se předvedla v tom nejlepším světle,“ vzpomíná. „Pamatuji její držení těla. Chování a vystupování, šaty. Pečlivě vyleštěné boty, dobře udržovaná kabelka, rukavičky. Dámy s rukavicemi se mi vždy líbily.“

Hitch měl komplex méněcennost. Děti mu opakovaně říkaly, že vypadá legračně. Utahovaly si z něj. V zrcadle si doma prohlížel svou siluetu. „Myslíš, že vypadám legračně?“ ptal se milované máti. Konejšivě vyhrkla: „Z toho vyrosteš.“

„Nevyrostu. Už jsem vyrostlý. Nikdo nechce být tlusťoch.“

Nadváha jej izolovala. Sport ho nezajímal, respektive mu připadal jako ztráta času. Jeho zájmy byly pouze individuálními. Existoval s bohatým vnitřním životem, uchyloval se k fantazii a jeho jedinou společnicí zůstávala matka. Částečně to taky vysvětluje, proč později natočil Blochův román Psycho.

„Vždycky jsem byl mimořádně neatraktivní,“ řekl Charlotte Chandlerové, která s ním realizovala knižní rozhovor. „Co horšího, vždy jsem to věděl. Neumím si dodnes představit, jaké by to bylo, kdybych se cítil jinak.“

Většinu času trávil doma a vytvořil si svět, který na nikom nezávisel. To mu vydrželo po celou kariéru. Uměl se dokonale soustředit. Až tunelovým viděním veden odstrkával přebytky a zbytečnosti. Šly do střižny, na její podlahu. Od dětství byl nesmělý a nezbavil se toho. Sbíral jako kluk mapy, jízdní řády a jízdenky a sbírku udržoval v maximálním pořádku: po vzoru uklizeného bytu okolo. A četl. Mnoho knih a povídek, které ho ovlivnily na zbytek života. Poea, Chestertona, Sherlocka Holmese a Wilkie Collinse, spisovatele dodnes nedoceněného. Od Dickense miloval Nadějné vyhlídky. Fascinovaně čítal Johna Buchana, jehož průlomový román Třicet devět schodů pak zfilmoval. Na jednom místě britských útesů je skutečně dodnes bod, kde „vzorové“ schody končí u moře. 39 jich sice není, ale Johnu Buchanovi to lépe znělo. Hitchcockovi taky.

Jeho otec nepůsobil nikdy bezstarostně, ale s jednou výjimkou: když šli s matkou do divadla. Zde se oba dokonale uvolňovali. Brávali syna a vnímal, nakolik se rodiče baví. „Nikdy už nezapomenu na zeleně nasvícené zlosyny z melodramat, provázené zlověstnou hudbou. Zato na hrdinky svítilo vždy růžové světlo.“

Otcova smrt vedla k tomu, že starší bratr převzal obchod, a rodina se patnáctiletého AH zeptala, čím chce být. „Možná inženýr.“ I šel na strojní průmyslovku. Dostával tam lekce technického kreslení. Maloval vždy obstojně. Začal pracovat v administrativě společnosti Henley, zaujalo jej oddělení propagace. Zeptal se, zda ho nechají udělat pár reklamních návrhů. Stalo se. Brzy tvořil katalogy. Časopis pro zaměstnance, tam i přispíval. Do války ho neodvedli. „Což by nebyl šok, ale neřekli mi proč. Kde je problém! Myslím, že se jim nelíbilo, jak vypadám. Jsem přesvědčen, že si mysleli, že bych zneuctil britskou uniformu. Později se stal mým vysněným druhým já Cary Grant; ale dívám-li se do zrcadla, nevidím ho. A dívám se do zrcadla pokud možno co nejméně, protože osoba, již vidím, na mě působí jako někdo cizí, kdo nevypadá tak, jak se cítím.“

Roku 1919 se Hitchcock dočetl o londýnské pobočce americké společnosti Paramount v Islingtonu. Pečlivě se připravoval na pohovor a ocenili jeho kresby: vzali ho na poloviční úvazek. Uměleckým písmem měl vytvářet mezititulky do němých filmů, což jej nadchlo. Stal se „třetím asistentem“ v době, kdy ještě třetí asistenti neexistovali, a byl pilný, tak mu navrhli, ať opustí původní zaměstnání. Stalo se. A vždy už pak mohl říkat, že měl od začátku „americkou“ školu.

Titulky dělal do roku 1922, občas byl asistent režie. Podílel se na filmech Velký den, Volání mládí, Princezna z New Yorku, Povězte to vlastním dětem a Tři oživlí duchové.

Roku 1922 si studio pronajal dramatik Seymour Hicks (všimněte si podoby jmen) a začal chystat adaptaci své hry Vždycky to vyzvoňte své ženě. Režii měl jistý Hugh Croise a došlo ke konfliktu mezi ním a Hicksem, který současně hrál hlavní roli, takže ho Hicks vyhodil a režíroval sám; Hitchcocka najal jako asistenta.

Šéfová propagace Paramountu Anita Ross mezitím napsala nějaké scénáře a měla Hitchcocka ráda, takže mu navrhla, aby zkusil režírovat její dílko Number 13. Přijal a film i produkoval, ale bohužel… Nebylo možné jej dokončit, došly peníze a studio koupila nová společnost. Hitchcocka opět nechala pracovat pouze jako asistenta, a to na filmu Woman to Woman, ke kterému napsal scénář podle hry Michaela Mortona. Bylo mu třiadvacet a udělali ho vedoucím výpravy. Uvěřili mu zcela, když se vytasil s kresbami, a mohl si vybrat asistentku. Ukázal na mladou střihačku Almu, která pracovala v Islingtonu od roku 1916. Navždy se stala jeho spolupracovnicí, brzy taky ženou. Film se dočkal úspěchu a Hitch asistoval při výrobě snímku Vášnivé dobrodružství. Přišel rok 1923 a studio adaptovalo hru Bílý stín. Hitch napsal částečně scénář, ale režírovat měl Graham Cutts. Moc toho neuměl a na Hitchcocka žárlil. Ten rozuměl snad všemu. Veškerým technickým záležitostem: a Cutts si stěžoval producentovi, že „mladík na place podráží jeho autoritu“. Ale producent Balcon věděl, kolik Hitch zvládá profesí; kolik díky němu ušetřili. V Německu pak režíroval Hitchcock s Cuttsem film The Prude´s Fall a byl Cuttsovým asistentem i při Blackguardu, což je Hitchcockova osobní adaptace románu Raymonda Patona. Z knihy pí Chandlerové Vždyť je to jen film zvíme, že se i sám Murnau (mj. tvůrce Upíra Nosferatu) choval v Německu k Hitchcockovi velkoryse, ba zodpovídal jakoukoli jeho otázku. Vysvětloval mu, když pracoval, co v tu a kterou chvíli dělá; zval jej na svá natáčení a dodával mu odvahy. Zato Cutts odmítl s Hitchem pracovat a nazval jej před producentem čubčím synem. Všeználkem. Ale jeho kariéru zbrzdil minimálně a Hitchcock brzy sám režíroval adaptaci románu Olivera Sandyse Zahrada rozkoše. Zbytek je historie. - AH postřehl, že většina z nás, diváků, moc neprahne po sledování „skutečných“ příběhů. Ale jistě, chceme aby věrohodně vypadaly, avšak realita sama je (podle Hitchcocka) čímsi, co nikdo nevydrží sledovat dlouho. „Myslím, že skutečný důvod, proč jsem nikdy nezískal Oscara, je, že nevypadám jako umělec,“ říká Hitchcok paní Chandlerové. „A že nevypadám jako někdo, jako by v podkroví trpěl hladem.“

Sir Alfred Hitchcock začal režírovat před sto lety, ale je pravda, že první svůj typický film stvořil teprve roku 1927: byla to adaptace úspěšného románu o Jacku Rozparovači The Lodger (1927).

https://www.youtube.com/watch?v=8prhoLrP3LQ