Někdy ve druhé třídě nám paní učitelka vyprávěla o tom, že když se liška chytí do želez, uhryže si pracku, jen aby se dostala na svobodu. A my žáčci se tehdy hrozili, jak je to strašné a jak bychom něco takového vůbec a nikdy nedokázali. Před osmi lety udělal něco podobného Aron Ralston. Při sestupu do úzkého Blue John Canyonu v americkém státě Utah mu obrovský balvan skřípl ruku a on se nemohl dostat ven. Po více než pěti dnech strádání beze jídla, vody a spánku si nakonec uvězněnou ruku uřízl, slanil s výšky šestipatrového domu a ušel přes deset kilometrů, až narazil na holandskou rodinu, která mu přivolala záchrannou helikoptéru. O své zkušenosti napsal úžasnou knihu Between a Rock and a Hard Place. Referoval jsem o ní tehdy do Neviditelného psa, článek je příliš dobře ukryt v archivu, dá se však najít tady.

Když jsem zahlédl nedávno na internetu reklamu na film 127 hodin, pochopil jsem, že zase půjdu po dlouhé době do kina. (Můj kochleární implantát nějak nezvládá akustiku v kině, a tak normálně dávám přednost DVD, kde si můžu navíc vypomoct titulky.) Příběh znám, asi mě tady nic nepřekvapí, klíčový scéna amputace, která je v knize popsána bez emocí a technicky, asi bude trochu v obraze drastičtější. Moje žena pracuje na operačním sále, kde se občas brodí v krvi, ta se scénou nebude mít žádné problémy. Jen jsem zvědavý, jak si filmaři poradí s dramatem, které není vidět. Aron je uvězněný v úzkém kaňonu, na nějakou velkou akci není prostor. Jak se s tím vypořádají?

Kino Aquarius v kalifornském Palo Alto je takové trochu staromilské kino s jediným promítacím sálem. Měl jsem proto obavy, jestli dostaneme lístky. Ty se tady na rozdíl od velkých komplexů nedají koupit online, ale jako za mlada až u kasy. Obavy z vyprodání se ukázaly jako liché, v kině se nás sešlo asi stejně jako před lety v San Jose na Tmavomodrém světě. Možná to bylo tím, že lidé byli v neděli večer už unavení víkendovými aktivitami, možná si vůbec nevzpomněli, je možné vymyslet tisíc důvodů, ale všechny jsou voda pod mostem, jak praví americké rčení. Podstatné je, že 127 hodin je zatraceně dobrý film.

Arona hraje James Franco, zatím jsem ho v ničem neviděl, to ovšem nic neznamená, Franco má na svém kontě slušnou řadu filmových rolí. Film režíroval Danny Boyle, který režíroval i oskarový film Slamdog Millionaire. Příběh 127 hodin je velmi jednoduchý a vlastně jsem ho popsal v prvním odstavci. Dal by se vyprávět dokumentaristicky, to by bylo škoda, ale vymýšlet se zase moc nedá, protože jde o reálný příběh. Některé věci jsou však snažší než se zdá. Když si třeba Aron v duchu přeje, aby začalo pršet, do kaňonu se vevalila voda, a zkrátila tak jeho utrpení (kdo měl možnost se podívat do spodního Antilopího kaňonu, ví, o co jde), není k tomu třeba nic říkat, prostě stačí celou situaci nastavit a pak z přechodu do reálu vyplyne, že šlo jen o představu. V této scéně mě ovšem zaujal jeden drobný detail: aplikovaný Archimedův zákon. Ten v knize zmíněn není, Aron si přeje se utopit. Ve filmu však je balvan-věznitel nadlehčován silou, která se rovná váze vody balvanem vytlačené, a Aron se pokusí pod vodou nadzvednout balvan a zdá se, že uspěl. Vše proběhne rychle, takže nemohu vyloučit, že jsem si to tam jen přimyslel. Avšak Aron má nejen technické vzdělání, ale, jak opakovaně prokázal, i technický mozek, takže aplikace Archimedova zákona u něj rozhodně nepřekvapí. Až film vyjde na DVD, podívám se znova, jak to bylo.

Pěkně je udělaná scéna, jak Aron vzpomíná na svou rodinu a jak jsou všichni s ním. Ale co třeba pití vlastní moči, která obsahuje soli a močovinu, nedá se to zařídit jinak? Filmový divák si vzpomene na japonský film Písečná žena: Vymočit se, postavit doprostřed nádobku, překrýt folií a nechat vodu primitivně na způsob lavorovice předestilovat. Nedá, s jednou rukou uvězněnou a s nohama na balvanu, tenhle nápad nefunguje.

Klíčová scéna amputace mi přišla jako udělaná citlivě. Filmaři rádi diváka děsí a tady měli takřka neomezenné možnosti: Aron si obě kosti na předloktí páčením zlomí, měkké tkáně pak odpreparuje kapesním nožem. Ocenil jsem, že filmaři drastičnost scény utlumili, ostatně v knize ji Aron líčí jako zcela technickou záležitost. (Když jsem po cestě z kina nahlas pochválil filmaře za decentnost scény, moje žena, která je víc než zvyklá na krev, se mnou ani moc nesouhlasila.)

Občas sledujeme na plátně tři různé děje, plátno je rozděleno na třetiny. V internetových diskusích se objevily názory, že se tam občas mihnou reálné záběry natočené Aronem Ralstonem. Nemohu potvrdit, já jsem je nezaznamenal. To však neznamená, že tam nejsou. Aron se však v samotném závěru objeví na dvě či tři vteřiny se svou ženou.

Některé scény z knihy se pochopitelně ve filmu neobjevily: třeba když se Aron napije vody ze špinavé kaluže a dostane úporný průjem, bez toho se divák obejde. Nebo jak po slanění jde ještě deset kilometrů, než narazí na lidi. To musela být hrozná rasovina, ale na co by se měl tady divák dívat? Tajně jsem doufal, že tam bude scéna z nemocnice, kdy se drsňák Aron brání injekci, protože prý občas při nich omdlívá, ale to by zas byl problém se závěrem a bylo lepší tuto scénu obětovat.

Film se má od března promítat i v Česku, po mém soudu určitě stojí za to na něj jít. V té době už bude jasno o Oskarech a Franco prý může počítat přinejmenším s nominací.