Odmalička rád čtu. Dodnes mě překvapuje, kolik se toho člověk může takto dozvědět, aniž by musel podnikat cokoliv náročného. Jedinou vadou na kráse tohoto způsobu získávání informací je skutečnost, že je nutné umět si vybrat správný zdroj textu.

Měl jsem rád někdejší předrevoluční nejednoduchý způsob získávání znalostí o nás obklopujícím světě. Musel jsem u toho totiž přemýšlet. Každé pracovní ráno byl v mé kanceláři či laboratoři povinně připraven denní tisk. Když jsem do práce doputoval vlastní silou – pěšky, na kole nebo na lyžích –, mohl jsem si v úvodu pracovního dne nenuceně odpočinout četbou a horkým čajem.

Z ranní četby jsem tak získal první nejistou částečku skládačky událostí. V podstatě jsem se jen snažil lehce zaznamenat, co a kde se odehrálo, a jen letmo jsem si všímal, jak konkrétně to probíhalo. Styl deformace komentářů byl obecně znám, nebylo tedy nic těžkého tento nadhledový postup poměrně důsledně dodržovat. Můj kolega u sebe navíc míval tranzistorové rádio a díky této vymoženosti jsme do úvodního přehledu zamíchali něco zpráv ze Svobodné Evropy, aby náš získávaný přehled nebyl tak jednotvárně beztvarý.

Později odpoledne jsem potom doma nažhavil pečlivě udržované elektronkové rádio a zaposlouchal se do světových zpráv BBC. Příliš vychýlené interpretace se tím doladily a zaostřily. Finální vytvoření denního přehledu pak zajistila rakouská televize a její večerní zprávy, které vše vyhladily ještě o něco neutrálnějším úhlem pohledu.

To byly časy...

Zájem číst mě neopustil ani dnes. Mám ovšem neodbytný pocit, že v tom množství téměř výhradně komentovaných zpráv se člověk nemůže vyznat, pokud se dopustí chyby a chce se o něčem dozvědět něco hlubšího, natož pak z více zdrojů. Skoro vše si odporuje.

Můžeme se přitom soustředit na úplně základní - a zdálo by se jasné – otázky. Můžeme si dokonce vzít na pomoc statistiku, ale není to nic platné. S každým přečteným článkem nebo knihou se bude počet autorit zastávajících k něčemu pozitivní stanovisko více a více vyrovnávat s počtem těch, které stejnému odporují.

Má tedy dnes ještě význam číst noviny?

Při vší té informační bídě se domnívám, že ano. Pokouším se ale ctít jednu z několika základních přírodních zákonitostí. Jakou? No přece teorii chaosu. Mnoho dějů odehrávajících se v přírodních společenstvích přirozeně vykazuje známky chaosu.

Jakmile tedy začnu číst něco, co je ze svého principu nejasné a čehož důsledky není v dané době možné odhadnout, stávám se ostražitým. A když je od začátku vše bezvýhradně jasné a ještě navíc se jedná o odhad vzdálenější budoucnosti, snažím se ponechat si jenom samotnou nekomentovanou událost.

Stejně ale nechápu smělost odhadu mnohých novinářů. Když se člověk poohlédne zpět, nutně dojde k závěru, že spousta dějů kolem se řídí teorií chaosu. Krásným příkladem, vždy jen zpětně zdokumentovaným, je burza. Zpětně vždy víme, co všechno bylo v našich předpokladech špatně. Princip chyby našeho odhadu je zřejmý: nějaké změny v podmínkách trhu jsme považovali za nepodstatné, ale ony byly ve skutečnosti důležité.

Vždyť tohle přece je základní vlastnost chaotického chování. Malá změna vstupních podmínek způsobí velkou změnu v budoucím chování celého systému.

Teprve až teď, v závěru, mně vlastně dochází, že kdybych byl novinářem, asi bych sedl k počítači, důkladně vše rozvážil – a pak napsal jen pár holých vět a nic víc.

Ale jedním jsem si jist. Skoro nikdo by to nečetl...