Při své odpolední procházce jsem nedávno zpozorovala, že již kvetou kaštany, a jako každý rok „lezu na nervy“ členům své rodiny, neboť si nikdy nemohu odpustit svou pravidelnou poznámku „už kvetou kaštany, je nevyšší čas začít se učit k maturitám“.

A je to tady. Čas předmaturitní nervozity, ale také blížících se maturitních plesů. Čas, kdy je možné, někdy i nutné, ve škole na poslední chvíli přitvrdit, protože ono se to nezdá, ale čas utíká více, než bychom si přáli. A závěrečná klasifikace se odrazí na vysvědčeních na každém stupni školní docházky.

Zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy nám naše třídní učitelka svěřila, že se chystá na setkání bývalých spolužáků padesát let po maturitě. Tehdy jsme nevěřícně vydechli s pocitem, že něco tak absurdního se nám ani stát nemůže! (A někteří z nás se bohužel nemýlili.) Tradiční setkávání ve výroční dny po ukončení školní docházky na základce, po maturitě, po promoci, mají stále posmutnělejší podtext. Jsou to však setkání nejenom dojemná, ale mnohdy i humorná. To když třeba po příchodu můžeme zhlédnout výstavku „náhradních dílů“, kde leží brýle, zubní protéza, naslouchátko i hůl.

Připadám si při podobných sešlostech (ano, sešlost je tu dobře zvolený výraz) jako na venkovském maškarním bále. Všichni se tu dobře znají, ale ne každého poznávají. Jako mi vyprávěla moje bývalá spolužačka: „Když jsem přišla do místnosti, přistoupil ke mně spolužák přezdívaný Rynďa, pátravě si mne prohlídl a pak se opatrně zeptal `a která ty seš?` Řekla jsem své dívčí jméno. On se praštil rukou do čela a s překvapením vykřikl `já pořád myslel jen na to, jestli taky přídeš, protože jsem se kvůli tobě popral s voběma Sadílkama – a teď tě nepoznám`!“