Ze všech východů mám nejraději východ z brněnského nádraží a ze všech západů západ slunce, napsal v půli šedesátých let básník Jan Skácel. Jeho slova měla účinek rituální lázně: z obou slov smyla nánosy ideologického okoralého bláta. Čtenář si mohl najednou těch slov vážit a cítil, že něco váží. Skácel je vrátil do řeči, která představuje zázrak pojmenování a zdůrazňuje význam jména.

Dnes bych tu větu rád doplnil: Ze všech severů mám nejraději Severku a ze všech jihů jižní Francii. Ta slova sice nemají na nohách žádná závaží, ale patří dohromady: udávají rovněž směr, který mně ve splašeném světě chybí. Pojmenovávají ho.

Východ z brněnského nádraží ukazoval Janu Skácelovi směr k domovu, západ slunce připomínal, že se blíží konec dne: postel. Dva jemu důvěrně známé pevné body. Severka či Polárka leží téměř na přímé linii s osou otáčení země: na severním nebeském pólu. Je to nejjasnější hvězda. Má třikrát větší průměr než Slunce a zářivost 5 000 Sluncí, proto se podle ní mohli orientovat kočovníci ve stepích i námořníci na moři. Je to pevný bod ve vesmíru. A jižní Francie, Provence, ukazuje zase směrem, který si vybral Bůh, aby tam konečně vytáhl z rukávu všechna svá esa, aby nám připomněl, že hřích je jen z duše, ne z těla.

Tato má snaha doplnit do textu zbylé směry odhaluje tajemství psaní: poukazuje na klasickou figuru, vytváří styl, který je počátkem každého psaní. Každý podobný pokus je samozřejmě riskantní, ale zase právě proto přitažlivý. Vypovídá o mé věčné touze v poblázněném světě, který je ve mně a kolem mě, dát alespoň na chvilku a jenom na papíře světu nějaký řád. Ale na chvíli to člověku stačí, protože každý autor je dárcem smyslu a ten moment jeho zrození je uhrančivý. Zároveň není sobecký, protože ve vnímavém čtenáři otevírá nové možnosti.

Při pohledu z dálky je autor komická postava, protože dílo je od něj odečteno: je to jen člověk, který zírá dlouho na papír. Text je jeho syn, který na něj vystrkuje zadnici, protože ukazuje věčnou marnost takových pokusů. Proto každý autor je vnitřně postižen cejchem znamení hanby a nerad přiznává, že je básník, romanopisec či esejista. Jak vidíte, i já se toho bojím a píši o sobě jako o autorovi. I když dávat i jen tomuto textu řád a směr je řádná práce. Jsem uklizeč pracující nejen ve své a na své duši. Bojím se toho, protože je to práce na jiné skutečnosti. Proto jsem asi pro smích bohům i ostatním lidem. A často poprávu, protože sebeklam je skoro vždy houževnatý. I když naopak skutečná tvorba je podmínkou naší existence. Působí jenom to, co opravdu bylo. Na domov, postel, Severku a duši nemůžeme nikdy zapomenout. I když astronomové tvrdí, že už za necelých tisíc let bude i Severka jinde.