V dnešní tak chaotické době to vypadá, jako by nebyl čas na zastavení se s knihou, která zdaleka již dávno nefiguruje v žebříčcích knih nejčtenějších, pokud tam kdy vůbec patřila. Zkuste si prosím ten čas udělat, třebas jen vyslechnutím drobného příběhu jedné konkrétní knihy.

V dobách, kdy jsem hltal všechny dobrodružné knihy, které byly v domácí i v městské knihovně k mání, mi tatínek věnoval knihu Ladislava Stehlíka s názvem „Země zamyšlená“. Chtěl zřejmě, abych upřel svůj zájem také jiným směrem. A mohu říci, že se mu to dokonale povedlo. Poprvé tato kniha, pokud vím, vyšla v roce 1947 u Františka Borového v edici Žatva, ve stejném roce pak v brněnské Knihovně Svobodných novin. A tak jsem namísto časté plavby se vzbouřenci z Bounty, začal občas také plout nádhernou krajinou jižních Čech.

Mají pravdu ti životopisci Stehlíkovi, kteří poukazují na to, že inspirací autorovi byl zřejmě Pausaniův plastický pohled na historii a krásu řecké krajiny v jeho nádherném díle Cesta po Řecku. Přiznám se ovšem, že jsem Stehlíkovu líbeznému slohu dokonale podlehl i o hodně let později, když jsem sám (sice velmi řídce) čítával svým dětem. Později jsem se k této knize vracel mnohokrát. Je totiž mimo jiné také úžasně bohatou studnicí českého jazyka. Snoubí se v ní dokonale Stehlíkovo poslání a umění básnické, malířské a vypravěčské. Kniha vyšla později ještě asi třikrát v šedesátých a sedmdesátých letech.

Není tomu tak dlouho, kdy jsem si na Stehlíkovu knihu vzpomněl. Nachází se občas v mém žití chvíle, kdy po večerech předčítám osobě nejbližší. Když jsme nedávno ukončili předčítání jedné nádherné severské ságy, vzpomněl jsem si na tu jihočeskou. Knihovnu jsem prošel asi třikrát, leč marnost nad marnost. Třídílná kniha se přece jen tak nemůže ztratit, říkal jsem si. Asi se do ní zrovna tak jako já zamiloval někdo, komu jsem ji půjčil, a oba jsme na to zapomněli.

A tak jsem se rozhodl, že knihu opět získám. Návštěvy pražských antikvariátů byly marné. Ani v několika veřejných knihovnách mi nepomohli. Posléze jsem byl pracovně v jedné malé obci, v níž součástí jejího obecního úřadu je knihovna. Její správkyně nám uvařila kávu (v malé obci je někdy třeba dělat všechno) a já jsem si vzpomněl na Stehlíka. Mladičká knihovnice, která se o autorovi dost těžko mohla dozvědět v nynější škole, se zamyslila. Poté si vzpomněla. Máme ji odloženu ve skladu, mezi knihami, které se již nepůjčují. A tak jsem si ji na „ delší dobu“ vypůjčil. Protože je ze skladu, byly v každém z jejích dílů i „knižní lístky“. Data výpůjček tam byla zaznamenána pouze třikrát. Dvakrát v roce 1976 a jednou v roce 1978. Poté dalších dvaatřicet let nic.

A tak mi přišlo na mysl, že je to škoda. Co jediného jsem mohl pro tuto nádhernou knihu udělat, bylo napsání těchto řádků. Jak vidíte, našlo se pro ně místo.