Nevím, jak vás, milí čtenáři, ale mne pokaždé potěší, když nečekaně narazím na někoho, kdo přemýšlí o stejných a podobných věcech jako já, a ještě větší mám radost, když si o nich myslí to, co já. A právě tohle se mi vloni na konci roku stalo: Pořídila jsem si k Vánocům knížku Vladimíra Kučery a Jana Rychlíka „Historie, mýty, jízdní řády“ a jen jsem se do ní pustila, měla jsem pocit, že čtu přesně to, co jsem už dávno číst chtěla. Povídali si o tom, jak často se ve veřejném prostoru za historii vydávají mýty, jak často se vztahujeme k záležitostem, které se v minulosti vůbec nestaly nebo se staly jinak. Jak podivně pak formujeme svou osobní i kolektivní identitu – a taky o tom, co národní identity utváří.

Zas znovu jsem si musela zopakovat, jak je historie důležitá a jak málo pozornosti se jí ve škole věnuje. Zvlášť když teď věčně od veřejných osobností ve sdělovacích prostředcích slyším anebo čtu, že důležité jsou na prvním místě technické obory, ty že je potřeba podporovat. Nic proti technickým oborům, ale – copak se náš život skládá jen z výroby a spotřeby? Copak náš život neutváří taky to, jací jsme a co si myslíme? Opravdu už máme humanitní vědy odložit na smetiště dějin a oddat se konzumu? Ale člověk by měl být pozitivní, zvlášť když se rok chýlí ke konci a my se snažíme trochu bilancovat. Pozitivní nepochybně je, že nejsem sama, kdo přikládá důležitost historii a úvahám o ní.

Na rozdíl od obou autorů knížky ovšem nejsem ctitelka mašinek... I když takovou náklonnost máme v rodině rovněž: jeden můj vnuk na otázku, co by chtěl pod stromeček, prohlásil „vuak“ – teprve začínal mluvit. Na otázku, co ještě, se zamyslel a pak se šťastným úsměvem pravil: „Eště jeden vuak.“ Ale to byla jen malá odbočka, Kučerova a Rychlíkova knížka je totiž o vláčcích jen z malé části, většinou si pánové povídají o historii a mýtech.

Blaženě jsem si tedy četla, ale snažila jsem se číst jen po kouscích, aby mi to déle vydrželo. A s lítostí jsem sledovala, jak čísla stránek rostou a zbytek potěšení se krátí. Na Štěpána jsem viděla, že se opravdu už chýlím ke konci, a tak jsem se vypravila do kuchyně. Kočky tam seděly v pozoru a strnule zíraly na televizi. V televizi seděl uvolněně pan prezident a před ním adventní věnec se čtyřmi zapálenými svíčkami. Ztuhla jsem taky. Proč tam má propána adventní věnec? Advent přece neodvolatelně končí Štědrým večerem! „Třeba to předtáčeli ještě v adventu?“ navrhla Chaluha. No, to třeba předtáčeli, nepochybně však všichni věděli, že vysílat se bude na Štěpána, vždyť to inzerovali... „Třeba neví, co je to advent,“ poznamenal škodolibě Davídek. Hm, možná to opravdu neví, možná to jen tak matně odhaduje, třeba si prostě myslí, že svíčky na adventním věnci tak nějak symbolizují Vánoce. Po špičkách jsem se odkradla zpátky do pokoje, ani jsem vlastně neslyšela, o čem pan prezident mluvil. A vrátila jsem se ke knížce.

LN, 8.1.2016