Tak ještě pár dní a bude po všem. Ještě drží vzdorně na větvích pár žlutohnědých lístků, třepou se ve větru, ale není jim to nic platné, až se zítra probudím, už tam nebudou. A přitom, jaký to byl letos dlouhý, nádherný podzim! Už léta jsem podobný nezažil. Všechny odstíny pozdní zeleně, k tomu žlutá, oranžová, rudě nabíhající javory, vše neuvěřitelně sladěné… když ještě navíc večerní slunce podsvítilo zešikma mraky a ozářilo tu orgii barev a tvarů, stál jsem u okna a nemohl se vynadívat. Krása. Krása. Člověk asi potřebuje určitou porci krásy, aby… snad aby si vyhojil duši ze všelijakých škrábanců. Snad prostě uhladil, spojil v harmonii všechny ty rozbouřené a protichůdné vjemy, co se mu jich během denního provozu nashromáždilo. Krása a harmonie, není jednoho bez druhého. Pánbůh je nevytvořil ani bezděky, ani zbytečně, jako už všechno přirozené má svůj účel. Všechno přirozené, řekl jsem; účel výtvorů lidských už tak jistý nebývá, a je-li čemu slavně přisouzen, rád se obrací v opak, v nezdar, ve výsměch. Je večerní zadumání nad nádherou podzimu i modlitbou vděku.

Ledaže už dnes musíme čekat, až nám naši porci krásy nadělí Bůh. Až poví – tumáš, člověče, mast na svou poškrábanou dušičku. Sami si ji namíchat buď neumíme, a ještě spíš nechceme, a přitom se v nás trápení, zklamání z každodenních nezdarů i z pohledu na nedokonalost světa bez usmiřující moci krásy hromadí a hromadí, až… nevím co. Snad až se z toho zblázníme, nebo se z nás stane banda cyniků. Nebo jaképak stane, už se stává. Bůh asi ví, proč nestvořil svět dokonalý: aby mohl spirálami a smyčkami času spět k dokonalosti a nikdy jí nedosáhnout, jelikož ne cíl, nýbrž cesta k němu je to, na čem záleží. Ale tomu je těžko rozumět. Proto nám Bůh dal krásu, abychom se jí potěšili, rmut z duše si na chvíli vyhnali.

Bývaly však časy, kdy to dovedli i někteří Bohem nadaní lidé. Říkalo se jim umělci. Dnes… ale ano, umělci ještě mezi námi žijí a všelicos více či méně zdařilého produkují. Na krásu, přirozenou potřebu člověka, však z neznámých příčin zanevřeli. Vymetli ji ze svého repertoáru, ošklíbli se nad ní, nazvali ji kýčem, nezajímá je. Říkejte mi co chcete o moderním umění, jak je burcující, jak provokuje svou nezvyklostí, jak objevuje jiné a nové pohledy, klade neotřelé otázky, to všechno může být a já toho ze srdce přeji každému, kdo má o takové věci zájem. Sám k nim mám spíš skeptický postoj, ale prosím, nechci jej nikomu vnucovat. Jen… nových a nezvyklých pohledů si dovedu najít dost sám, když na to přijde. Burcovat se k ničemu také nepotřebuji, zvlášť ne k chimérám, jimž se ještě nestalo, aby se nezesměšnily. Co se provokací týče, jsem proti nim za ta léta života v absurditě reálného socialismu dost imunní, ale pravda, hloupost či pokrytecká žvástavost mě ještě pořád dovedou vyprovokovat. Že bych se ovšem někoho o to prosil, to zase ne, i tak se na nás pitomostí a povrchností všeho kalibru valí až dost. A neotřelé otázky bývají proto neotřelé, ne že čekaly na svého genia, až je objeví, ale že je dosud nikdo nepoložil; a nepoložil je vesměs proto, že jsou pošetilé či jinak zbytečné, takže nestojí za to se jimi zabývat. Jejich myšlenka bývá mělká, i je snadné otevřít ústa a vypustit je do povětří, v němž se kratičce zatřepou a zase zmizí, nezanechavše za sebou víc než trochu nudy. To není nic, oč bych zvlášť stál. Oč bych stál, je myšlenka, s níž bych třeba hned nesouhlasil, ale řekl bych si, vida, to je zajímavé, z tohohle úhlu mě ještě nenapadlo se na tu věc podívat, o tom budu muset popřemýšlet. Jenže k tomu mi dílka současného umění příležitost vesměs nedávají. Nikoliv. Nechte si své burcování, kumštýříci, krása je to, co bych od vás chtěl a potřeboval, aby mi pomohla zvýšit hladinu harmonie na úroveň, potřebnou k dalšímu snášení neladu a šedi lidské existence. Až budu potřebovat k něčemu vyburcovat nebo se něčím vyprovokovat a nebudu vědět jak, pozvu si vás. Do té doby mi dejte pokoj.

Snad nerozumím modernímu umění. Už mi to řeklo víc lidí, kteří mu zřejmě rozumějí, takže to asi bude pravda. Divné ale je, že umění z času, který ještě nezavrhl krásu a jemnost, rozumím dost dobře. Spíš bych řekl, že jeho současnou podobu nepotřebuji. Mějte si svůj kult ošklivosti, disharmonie, bizarnosti, schválnosti, umělcové, když myslíte, že jím máte co říci. Jen si dejte povědět, že tak plníte svého úkolu… dejme tomu jednu polovinu. Druhá, jíž je poskytování krásy, zůstává neobsazená. Snad proto chybí dnešnímu světu řád, který by se neobracel každých dvacet let vzhůru nohama, snad proto nemá pevných hodnot, aby dávaly člověku jistotu, že jeho konání má smysl. Krása, soulad, vyrovnanost… dost možná znamenají pro chod světa víc, než tušíme. No, aspoň že máme podzim s jeho barevným kouzlem, nad nímž se tají dech a jihne duše. Zatím nám jej Bůh ještě dává. Ale neměli bychom nakládat Bohu, co můžeme unést sami; je úkolem člověka, aby s Bohem v jeho díle spolupracoval. On se však rozhodl svúj úkol neplnit, a když, tedy jen napůl, domýšlivě, a přitom lajdácky. Nenapadá nás nic? Že nás Bůh za naše lajdáctví potrestá? Už trestá; nevšimli jste si? Neobrátíme se ještě? Nezačneme si zase vážit krásy?

Upraveno podle Nového Polygonu

Hannover, 12. kistopadu 2011