Archiv nemám, nikdy mě ani nenapadlo si ho zakládat. Musím se přiznat, že jsem se ho dokonce i bál: Kdybych do něj něco uložil, měl bych pocit, že se mě ta věc už netýká, že je mrtvá, že k ní nemám žádný vztah. Že jsem se od ní definitivně odstřihl, a to jsem nikdy nechtěl. Již od babičky vím, že do závazně žitého života patří i všechna má selhání.

Zato když hledám v knihovně nějakou publikaci a po letech na mě vykoukne zažloutlý papír, který jsem tam původně zasunul jako záložku a podívám se na něj, hned se přede mnou rozvine živý film.

Zrovna nedávno se mi stalo, že z encyklopedie na mě vypadla osmerka ručního papíru s textem: Děkuji za blahopřání k jmenování ministrem kultury České republiky a upřímně pozdravuji. Ivanka taky pozdravuje a opravdu se jí to, že jsem funkci přijal, jak jsi bystře poznal, nelíbí. Tvůj Pavel, Praha, únor 1994. Ten Pavel měl příjmení Tigrid.

Se jménem Pavel Tigrid jsem se setkal poprvé na počátku padesátých let, kdy jsem ho zaslechl ve vysílání Rádia Svobodná Evropa, u kterého se každý večer scházela celá rodina jako za války u vysílání BBC. O něco později se o něm psalo i v českém tisku, kde byl často připomínán jako škůdce lidovědemokratického zřízení (tenkrát se ještě o socialismu nehovořilo) společně s mandelinkou bramborovou a americkými imperialisty v cylindru, kteří ohrožují světový mír a zářné zítřky, kdy na Sibiři ve sněhu budeme pěstovat obilí, na jehož jednom stonku budou tři klasy, a krávy budou mít dvě vemena a na to bude svítit žárovka vynálezce Jabločkova. Jméno Tigrid patřilo ke komunistickému folkloru mého mládí ještě dříve, než jsem věděl, kdo byl.

Když jsme se s ním setkal poprvé v Paříži v roce 1979, vzpomněl jsem si na tuto dobu a chtěl jsem mu o ní v dobrém rozmaru vyprávět. Rázně mě přerušil, nechtěl o tom nic slyšet, zřejmě se ho to bolestně dotýkalo. To bylo ale asi to jediné, na co se pamatuji, že ho při těch mnoha diskusích, které jsem s ním vedl, nezajímalo. Jinak se Pavel Tigrid zajímal skutečně o vše: byl zvědavcem v tom původním latinském slova smyslu, kde slovo curiosus znamená nejen zvědavý, ale i pečlivý, bedlivý, horliivý, zvídavý, pátravý a bádavý. Zároveň byl i skvělým společníkem. Letos, 31. srpna, to bylo již 11 let co zemřel, před 20 lety mi poslal citovaný lístek, 35 let uplynulo od doby, kdy jsme se sešli, a asi před 60 lety jsem ho poprvé slyšel v rozhlase. Čas je rychlejší než naše paměť. To by mi archiv, který je něco jako hřbitov, nikdy tak silně nepřipomněl.