Mám mozek na gumičce a ta gumička vede ke slunci. Jakmile začne svítit, táhne mě na jih. Jsem na tom podobně jako někteří ptáci, kteří musí mít asi taky nějakou gumičku v mozku. Když sednu do auta a venku je hezky, mám nezkrotnou touhu šlápnout na plyn směrem Salzburg, Brenner a pokračovat do Itálie.

Dodnes se pamatuji na naši první exilovou dovolenou v roce 1979, když nám Jiří Pelikán zamluvil hotel pod Římem v obci Sperlonga. Evropu jsme projeli s německým číslem na autě jen s jednou pasovou kontrolou a bez jakékoliv celní prohlídky, což nejvíc rozzlobilo mého osmiletého syna Ondřeje, který po přejezdu do Itálie suše poznamenal: "Tady přejíždět hranice není žádný špás." Byl totiž zvyklý, že při přejezdu hranic v táboře míru, jak se tehdy říkalo tzv. socialistickým zemím, musel vždy na zadním sedadle předstírat, že spí a pod něj jsme i na cestě třeba z Bulharska přes Maďarsko schovali láhev metaxy, která byla větší než povolený půllitr, či karton cigaret značky Dunhill, které u nás nebyly k dostání a které se v takovém množství rovněž nesměly převážet.

Když jsme za tmy přijížděli do Říma, přilehlý les byl plný lesních žínek: postávaly na kraji silnice v kožichu a když jste se k nim přiblížili, kožich rozevřely a byly nahé. Syn ty scénky komentoval jako Rudé právo: "Chudinky, nemají na oblečení!"

V Římě se Ondřejovi hned ohromě zalíbilo, a to ze dvou důvodů: U stolu se mohl chovat zcela nenuceně, drobit, ochutnávat z talíře jídla spolustolovníků, což ho naučil Jiří Pelikán a on byl z toho u vytržení. Přísná pravidla středoevropského stolování byla za vteřinu popřena, propadla se vniveč. Z rituálu, který zakazoval při jídle hovořit, nezbylo nic: Restaurace byly veselé, hlučné, jídlo a víno skvělé a vedle kasy seděla majitelova kočka a líně si nás prohlížela. Jen mrskala vousama. To byla ten druhý důvod, který syna zaujal, protože v Praze nesměl do restaurace ani se psem.

A v hotelu v městečku Sperlonga to bylo ještě lepší: Tam totiž těch koček bylo několik tuctů a všechny byly různě barevné: černé, bílé, hnědé, mourovaté, pruhovaté, flekaté s různobarevnými ponožkami. A jedna kočka byla dokonce namodralá, prý anglická! Byly vychované, na stůl a na hosty nelezly, Ondřej je celou dobu krmil při večeři pod stolem. Když jsme se ráno v hotelu probudili, spaly všechny pod jeho postelí: Napočítal jsem jich šestadvacet. Vylezly po stromě, který sousedil s naším balkonem až k nám. Malý Ondřej to komentoval slovy: "Tady se mi doopravdy líbí. Mám tu nejen kočičky, ale i služtičky, které po mně ustelou postel a složí pyžamo!"

Za tu gumu mě nejvíc tahalo slunce v exilu, když jsem jezdil z Bonnu do Merlu za kamarádem, protože to se vyjíždělo dálnicí na Frankfurt, která vedla na jih. Jednou jsem dokonce odbočku do Merlu přejel: Slunce mi vypnulo mozek, přitáhlo k sobě mou gumičku a já se nedovedl ovládnout. V Praze cítím, že slunce za můj mozek gumičkou také tahá, ale takového úletu už nejsem schopný. Asi za to mohou kočky, které i u nás už člověk občas najde v restauraci.